U Jednooké Martinky

„…a tak jsem chtěl tu bestii proklít, ale netroufnul jsem si…“ Chlapík nešťastně popotáhl a dopil do dna. „Aspoň vy mi rozumíte, Martinko. Co vám dlužím?“
Martinka se s účastným úsměvem rozloučila s posledním hostem. Unaveně zavřela lokál.
Těch řečí, co takhle vyslechla. Někdy bezděčně, někdy jako chápavá posluchačka osamělých pijáků.
Oslavy úspěchů – dejte si na mě taky jednu, Martinko – i vzrušená jednání, hádky, nevěry, pletichy, palčivá tajemství vyplavovaná přemírou alkoholu – nikomu ani muk, Martinko – ztroskotané sny, zatrpklá sebelítost, jásavé výtrysky naděje.
Skleničkou mátového likéru odfoukla tíhu cizích starostí.
Tak zas zítra.
Hladové krmiti, žíznivé napájeti, potřebným vlídnou vrbou býti.