Zkrocená

Milá Keneu,
přeji ti krásné Vánoce a děkuji ti za inspirativní přání. Původně jsem začala psát Muminky, ale než jsem se nadála, byla jsem úplně jinde a povídka se vydala vlastním životem.
Chtěla jsi něco, co má dobrý konec, atmosféru a špetku toho Shakespeara? Snad se ti bude líbit. Tvůj Ježuch.
Zkrocená
Padovské střechy hladily poslední paprsky slunce a jindy neklidné město se alespoň na pár okamžiků pomořilo do laskavého ticha. V cypřiších pod oknem už dávno nezpívali cvrčci, vyhnal je zimní chlad. I většina oken v domě byla zatlučená, snad v očekávání mrazivých nocí.
Jen okno v Kateřinině ložnici bylo rozevřené dokořán. Kdyby se někdo odvážil přelézt zeď do zahrady, jež obklopovala šlechticovo sídlo, spatřil by ve světle krbu dámu v rudém hávu, kterak nervózně přechází po místnosti. Ramena měla zahalená do šátku, tmavé vlasy ovšem proti všem zvykům vdaných dam nesvázané a nezakryté. Těžké lokny za ní vlály, když prudčeji přešla od postele k oknu a zase zpět.
Vyklonila se, přimhouřila oči a sledovala horizont, zda by snad nebyla schopná rozpoznat blížící se kočár či alespoň jezdce.
Kde jen jsi, Petruccio, v tento požehnaný den? Snad nestalo se ti něco v Benátkách, šeptala si Kateřina a znovu vyhlédla ven. Jak scházel jí její milovaný manžel. Již déle než rok byla šťastnou chotí, které se dostalo více než prostého milostného tokání, ale lásky silné a nesobecké. Petruccio, jenž se jí jevil jako neotesanec a hulvát, rovněž zkrotl, a přes všechny posměšky ostatních oba zažívali to, co se nazývá šťastným manželstvím.
Snad jen kdyby nemusel tak často pryč, jako by svůj život musel rozdělovat mezi Benátky, Padovu a Veronu, povzdechla si paní Kateřina.
V krbu zapraskalo a na Padovu se snesla tma. Za hradby už nebylo možno dohlédnouti, nezbylo než se smířit s další osamělou nocí. Kateřina se těsněji zabalila do šátku, zvedla se a zamířila do salónku. Cestou vyštěkla na pár služebných, které místo práce tlachaly, náruče plné zvadlých květin. V salónu se letmo pokřižovala před obrazem Spasitele, prosila o štěstí, které by doprovázelo Petruccia na cestách, a usadila se na lavici.
Netušila, na jak dlouho usnula, ale když se vytrhla ze snů, střetly se její oči s něžným pohledem Petrucciovým.
„Kačenko, Katko,“ šeptal jí a hladil po tváři.
Vykřikla, radostně vyskočila a pověsila se choti okolo krku. Chytil ji kolem pasu a zatočil se s ní. Jak mu scházela.
„Nemohla jsem se dnes dočkat, drahý manželi,“ usmála se Kateřina. „Mám významnou novinu.“
Té noci kráčeli Petruccio a Kateřina pokorně z půlnoční mše, on jí sem tam věnoval tichý úsměv a občas se dotkl jejího bříška. Oba děkovali Pánu za vánoční požehnání.