Kopretiny a pavučiny 1

Poslední světlo zhaslo a kroky odezněly. Na okamžik bylo takové ticho, jako by i dům sám zadržel dech. Pak se ozvalo první zaskřípání, první prasknutí… jako by se stará stavba protáhla v zádech a uvolnila po dlouhém dni práce. Pak se ale ozval zvuk, který do té zvláštní večerní harmonie ani trochu nepatřil – lapnutí po dechu nebo potlačené vyjeknutí.
„Ticho,“ zaznělo vzápětí šeptem. „Víš jak daleko cestuje zvuk tímhle kovovým potrubím?“
„Ne, ale ty mi to určitě řekneš,“ odsekl šepot podstatně podrážděnější. Místo vysvětlení však zašustila látka a z témného zákoutí průchodu mezi dvěma chodbami se odlepily dva stíny. Jeden se pohnul směrem k jedné z chodeb, ale náhle se zastavil, když ho druhý chytil za ruku.
„Tam ne. Ta chodba vede k poslední ložnici. Nechceš po pěti minutách spustit pohybovým senzorem alarm, nebo jo?“
První stín trhnul rameny, ale otočil se a plížil se za druhým stínem.
„Kromě ní mají senzory ještě Benátská jídelna a velký taneční sál. A nejspíš i Dvojitá jídelna, teď po rekonstrukci,“ šeptal první, spíš tak nějak pro sebe. „Ty jsou všechny dole… takže my míříme nahoru.“
Dokončil skoro laškovně (pokud se tedy v šepotu daly rozlišit emoce) a s dalším trhnutím ramenem si podkasal dlouhou sukni a vydal se do schodů.
„To napravo je původní, tak se ho nedotýkej,“ sykl ještě přes zmíněné zábradlí. Jeho pohyb se zrychlil. Druhý stín jakoby natruc zkusmo natáhl ruku k umně vyřezávanému dřevu, ale když první zmizel nad schody za rohem s prudkým zavrtěním hlavou ruku stáhl a pospíchal nahoru. Doleva, doprava, kolem koupelny s azbestovou vanou a ložnice, která by mohla být útulná. Další schody a dveře na střechu – kupodivu nezamčené. Rychlý skok ke druhým dveřím, také otevřeným. Kolem rohu něčeho, co snad mohla být malá zimní zahrada (kdyby v těhle zeměpisných šířkách někdy byla zima), přes nerovnou podlahu a pár zvýšených prahů k cihlovému komínu, který končil těsně pod střechou. Druhý stín se zastavil a zavrtěl hlavou.
„Nejsem průzkumník nadpřirozených jevů, ale tohle místo mi nahání husí kůži,“ zamumlal.
„Tak se tam moc nezdržuj,“ přišla odpověď, spolu s potáhnutím za ruku. „Kvůli duchům tu nejsme.“
Společně prošli poslední dírou ve zdi, kde chyběly skleněné dveře, na balkon v nejvyšším místě domu. První se opřel zády o zábradlí a zaklonil se aby přes okraj stříšky viděl na hvězdy. Druhý se o něco opatrněji rozhlížel po okolí pod nimi… tvořeném z velké části monstrózní budovou údajně strašidelného domu.
„Jestli ti šlo o hvězdičky, tak jsme mohli vyjet na kopec do některého z parků, víš? Přes ta světla by toho moc nebylo vidět, ani kdyby bylo jasno...“
Měl pravdu. Balkon byl v zadním traktu domu, na který přímo nesvítilo žádné světlo, ani poblíž nebyla pouliční lucerna. Kvůli jeho výšce ale také nebylo nic, co by úplně odstínilo rozptylové světlo reflektorů nasvěcujících průčelí majestátní přední průčelí, nebo světla z oken vyšších budov na druhé straně bulváru.
Tady, vysoko nad zahradou, dostaly dva stíny konečně tváře. Ta s mírným nánosem make-upu, orámovaná hnědými kudrnami, která ještě stále hleděla k nebesům, se zamračila a nasměrovala zelené oči k hnědým, téměř mizejícím pod spořádaně zčesanou ofinou černých vlasů.
„A kde by v tom bylo dobrodružství?“
„No, ani tam se po setmění nesmí… a mohli bychom třeba potkat pumu. Tady potkáme tak akorát pavučiny.“
„Hlavně ve výzdobě, jinak jich tu moc nenajdeš… a vůbec, aspoň se konečně podíváš, jak to tu vypadá. Jsi chodící klišé… člověk, co se tady ve městě narodil, ale o jeho památkách netuší vůbec nic...“
„...pokud se takovéhle pasti na turisty dá říkat památka… A teď mi vyklop, proč zrovna tobě jde tolik o to, vidět duchy.“
Při posledním slově se hlas trochu zachvěl. Zdálo se, že vzduch kolem nich se lehce ochladil, světla téměř neznatelně potemněla a zvuky, kromě jejich hlasů, se ztišily.
„Právě naopak. Jde mi o to, dokázat lidem, že v tomhle domě nestraší nic, než pár myší...“
Větu přerušil zvuk tak hlasitý, že je donutil nadskočit. Zvon ve zvonici nedaleko od nich se rozhoupal a u její základny se objevilo světlo. Postavy zaklekly tak, aby je krylo zábradlí, i když oboje oči se zase rychle objevily nad římsou.
„Co blbnou? Vždyť není pátek 13., ani Halloween… a je teprve 11… neměli by zvonit až o půlnoci?“ zelené oči se zkoumavě zúžily s rychlým pohledem na zlaté hodinky na zápěstí.
„Třeba duchové nedrží letní čas,“ odpověděly hnědé oči zasmušile.
„Asi to bude nějaká soukromá seance… každopádně tady jsme moc na ráně. Pojď.“
Třináctý úder zvonu ještě dozníval dlouhou ozvěnou, když sbíhali první schody. Než se dostali ke druhým, objevilo se pod nimi mihotavé světlo petrolejky a zvuk kroků.
„Tam ne… do čarodějnického klobouku!“ hnědé vlasy pleskly o černookou tvář při prudké otočce. Úzké chodby nebyly zrovna ideální k vodění za ručičku, ale stisk na zápěstí nepolevil. Nebyl čas na otázky, byl čas nechat se vést. Prolétli přes útulný obývací pokojík, klopýtli o nerovnou podlahu, ale nezastavili se ani na můstku mezi dvěma částmi střechy. Chodba, do které vběhli, byla uzší a nižší, než všechny předchozí. Jedna z jejích stěn se skláněla ke straně a dávala tušit, že jsou v podkroví. Černé vlasy se instinktivně přikrčily, ale nezpomalily, dokud… dokud neuslyšely zvuk nárazu něčeho do kovové trubky, stisk na zápěstí nepovolil a postava před nimi se nesesunula bezvládně k zemi.
Tohle muselo být slyšet po celém domě.
Úder kolen o podlahu možná nebyl o nic tišší, ale na tom nezáleželo. Vzhledem k tomu, že nevydala ani hlásku a neotvírala oči, byly daleko důležitější věci než to, jestli je někdo najde.