Drobná vánoční etuda s vlkodlakem a hrnkem nejmenovaného nápoje

Milá Remi,
velmi se omlouvám za pozdní ježení, jakož rovnou i za to, že „nejpozději zítra večer“ u mne zjevně nově znamená „nejpozději pozítří v noci“. Posílám trochu Pobertů a přeju krásné ván... ehm... povánoční a přednovoroční období! :)
***
„Pak ještě Mars a… Kaňka. Kaňka?! Blacku, já tě na mou duši…,“ vyjekl jsem.
„Pochválíš, že jsem se tak skvěle trefil navzdory nepříznivým podmínkám, jmenujme například támhle nesnesitelně nudně vejrajícího Dvanácteráka… Haló? Jamesi? Haló?“ Sirius začal nenápadně v rukou formovat další papírovou kouli.
Jinou jsem našel v hrnku kakaa. Svém hrnku kakaa. Těšil jsem se na něj celou tu rýsovací seanci.
„Myslíte, že když napsala, že se uvidíme v Prasinkách, myslela tím, že se uvidíme až tam, nebo že tam půjdeme společně, nebo… A když se uvidíme předtím, počítá se to jako...“
Sirius zoufale zavyl.
„Blacku. Měl jsem tu mapu skoro hotovou. Skoro. Hotovou. A ZKAZIL JSI MI KAKAO. Jamesi, zcela jistě se uvidíte předtím a potom a… a včera a dnes a zítra a do Prasinek půjdete společně tak jako tak,“ ucedil jsem a snažil jsem se aspoň trochu spravit to, co představovalo můj úkol, tři hodiny času a rozbolavělá záda.
James otráveně odfrkl a dál analyzoval Lilyino psaníčko pohledem Sherlocka Holmese, pokud by ovšem Sherlocka Holmese někdo napřed praštil těžkou dřevěnou palicí přes hlavu.
„Dneska jsi nějak kousavý, Remie, copak,“ zazubil se Sirius, „mimochodem… Jakou mapu?“
„...abych tě lépe viděla, Karkulko,“ zahuhlal jsem zlověstně, „takovou tu mapu, o které doufám, žes ji doteď škrábal, poněvadž jinak jde o mapu, za kterou tě při troše štěstí vyhodí ze školy a já budu mít konečně klid,“ promnul jsem si unaveně oči, „a mimochodem, děkuju, Petře.“
„Za co mu-“
Prásk.
Siriuse zasypala hromada papírových koulí.
„Nutno říct,“ konstatoval stále ve skvělé náladě, když se konečně z neustále poskakující hory papíru vymotal a podařilo se mu ji alespoň odsunout do chodby vedle knihovny (zlikvidovat ji nějak nešlo), „že mě tadyhle Červíček inspiroval.“
Nemůžu říct, že by mě tohle prohlášení jakkoli uklidnilo.
*
O dva týdny později
Samozřejmě jsem měl čekat, že toho vánočního přívalu sněhu nedokáže nevyužít.
Samozřejmě jsem čekal, že se mě do toho pokusí zatáhnout.
Ale ne.
Říkejte si, že jsem konzervativní, že starého psa… víte co, a tak vůbec, ale mám hrnek toho nejlepšího kakaa na světě, nebo aspoň v širém okolí, protože skřítci mají zjevně o vánočních prázdninách obzvlášť smířlivou náladu a ochotně dnes odpoledne zásobili kakaem a sušenkami skoro každý kout na hradě. Mám na rozdíl od někoho odevzdané všechny úkoly s předstihem. Mám u sebe zásobu knížek. Můžu se v klidu učit na lednové testy. A mám na nohou huňaté ponožky od Jamesovy maminky. Pokud jde o mě, hodlám se stulit do klu… prostě uvelebit u krbu a ignorovat zbytek světa.
Přátelsky jsem Siriuse a Petra vypakoval ze dveří a nechal ho jít se prohánět ve sněhových závějích. Jen ať se vyvenčí, a já si hezky poklábosím s tou skvělou novou antologií…
„Tady asi ne,“ ozvalo se hihňání zamilovaného páru. Povzdechl jsem si. Vypadalo to, že na půlku hradu vlezlo s Vánocemi jaro, a všechno se to hihňalo. Ne že bych jim to nepřál. Ale tohle kakao bylo jasně kakao do tiché místnosti, ve které se ozýval pouze praskající…
„Jamesi?!“ poněkud mi vyletělo obočí.
„Jo, no… Já… My jsme, heh,“ pravil můj kamarád stižený obdivuhodným rétorickým nadáním.
„Hledali jsme Petra, podle všeho mu někam schoval brýle,“ objasnila Lily, která zjevně nabyla podezření, že já je podezírám z něčeho podezřelejšího.
„A já teď vůbec nevidím, jak jsi krásná. Teda, pořád jsi krásná. Jenom rozmazaná. Krásně. Chápeš. Víš. No,“ zablekotal Dvanácterák.
Jsem bytostně přesvědčen, že ji sbalil na svoji výřečnost a obecně schopnost sofistikovaného mluveného projevu.
Ne že by nebyli nesnesitelní. Ale zrovna u nich to člověka, případně vlkodlaka, vlastně tak nějak docela vzalo za srdce.
„Aspoň ti je někdo nerozbije,“ řekla ona.
„Jo, ale taky nic neuvidím, takže možná někdo rozbije mě.“
„Je to jen sněhová bitva, neblázni.“
„Siriusova sněhová bitva,“ odvětil skepticky.
Neříkal jsem, že jsem to měl čekat?
*
O tři hodiny později nabyl výsledek Siriusova snažení podoby osmi školních trestů (všech jeho), osmi vysklených oken, mizerně naladěného ducha, studeného hrnku kakaa, mého zlomeného nosu – jo, a ještě asi tak padesáti sem tam vybuchujících sněhových koulí kroužících kolem hradu, které jsme se marně snažili pochytat.
Věděl jsem, že mám zůstat u kakaa.
Stručně řečeno Sirius vyvolal bitvu mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Sněhovou bitvu, ačkoli bych přísahal, že jsem zahlédl i jedno brnění. Skončilo to jako bitva všech proti všem (zejména proto, že zmijozelské osazenstvo přes Vánoce čítalo přesně nula bojovníků), respektive všech proti jeho začarované sněhové lavině, která se mu poněkud vymkla z rukou. Tolik na téma inspirace u Červíčka.
Ovšemže jsem tam neměl v plánu chodit, ale když hned po odchodu hrdliček (L. a J.) za oknem začala první sněhová koule jiskřit, znervóznilo mě to.
A konec konců… taky jsem si to nechtěl nechat ujít.
Navíc jsem si nechtěl připadat jako bačkora.
Zvlášť, když jsem ve svých poznámkách našel pergamen s otiskem tlapy a textem nadepsaným V******k a kakao – milostná píseň
Technicky vzato jsem šel po Tichošlápkovi za tohle pár koulí hodit sám.
*
Nervózně jsem si ohmatával nos a snažil se ignorovat rány způsobené sněhovou koulí dobývající se přes okno do hradu.
„Co čumák?“
„Nejspíš jsi mě navždy zohavil a ty zástupy žen, které mi doteď padaly k nohám, odejdou padat jinam,“ ušklíbl jsem se.
„V tom případě mám pro tebe perfektní partii,“ začal se přehrabovat ve štosu pošty, a já se předem hrozil.
„Hele,“ pyšně zamával dopisem s fotkou, „podle mě jste si souzeni.“
„Na mě trochu mladá, nemyslíš... A… to má… psí čumák?“ trochu jsem se zakuckal.
„Jasně. Metamorfomág. A podívej na ty zelený vlasy. Podle mě má tyhle nápady po mně.“
„Promerlina,“ regulérně jsem se vyděsil, „ty máš někde nějaký… to… dítě?!“
Sirius se otřásl.
„Ty máš nápady,“ ucedil, „to je moje sestřenka. Člověk tě chce přivítat do rodiny, a ty… ale podívej na ten čumáček, tak byste se k sobě hodili,“ chechtal se.
„Když dovolíš, zkusím zastavit krvácení a odbelhat se na ošetřovnu. Nechám-li stranou jiné, zásadnější, zákonu, morálce a tak vůbec odporující okoličnosti, je to tvá příbuzná. Díky, ale chudák škvrně má velkou šanci, že bude blázen jako ty...“
„Takhle mluvit o své budoucí manželce!“
Hodil jsem po něm polštář.
Blbec jeden.
*
O tři dny později
Bylo mi blbě. Tak blbě, jak se dalo v tomhle období v měsíci jen čekat. Třeštila mi hlava a nechtěl jsem nikoho ani vidět. Hlavně jsem nechtěl vidět ani jakkoli vnímat sebe. Úplněk na Vánoce je skvělý dárek, díky, světe.
A pak jsem ho uviděl.
„Veselé Vánoce,“ přátelsky na mě houkla ze dveří zafačovaná tvář.
Doslova jsem ztuhl hrůzou.
„Já jsem… ty jsi…“
Co se to umerlinovaprádla včera stalo?
„Decentní šrám, to nic, jestli bude jizva, budou se na ni dobře balit holky,“ usmál se Sirius.
„Ty jsi… Já… Nezakázal jsem ti… To jsem… Co když jsem…?!“
„Jo ták. Ne, vlkouši, to není od tebe. Trochu jsem se nepohodl s tou rozkošnou okrasnou květenou.“
„STEJNĚ JSEM TI ZAKÁZAL TAM CHODIT! VÁM VŠEM! JAK JSTE VŮBEC VĚDĚLI… JAK JSTE MĚ NAŠLI, JÁ…“
„Šššt,“ zahuhlal rozespale Petr, „simtě, Náměsíčníku, zaprvé je noc, zadruhé támhle Si… Sirius si vede tvůj kalen… kalendář,“ zívl.
„CO ŽE SI VEDE?“ trochu mi přeskočil hlas.
„Mám v diáři lunární kalendář,“ broukl Sirius a prohlížel se v zrcátku, „takže zatím mám historku o pirátovi, rozzuřené olihni a Krvavém baronovi… A pak ten drak, ale to mi asi nikdo nesežere. Možná kdybych si trochu opálil vlasy,“ zadumal se.
„Nechtěl jsem vám kazit Vánoce,“ zašeptal jsem a bylo mi hnusně.
„Někdy by tě člověk samou láskou tak nějak praštil,“ zabručel James.
„Byla to švanda,“ protáhl se Petr.
„Neštvi a rozbal si dárky. Zkusím toho draka a oliheň,“ Siriusovi doslova svítila očička.
Najednou mi to došlo.
Byly Vánoce.
Měl jsem kamarády – jistě, trochu šílené, ale pořád kamarády, kteří se dokonce kvůli mně prali s okrasnými stromy.
Snad jen…
„To kakao už tu nikde není, co,“ zavrčel jsem naoko, když jsme šli do společenské místnosti.
James si odkašlal.
„Tady máš, drahý Náměsíčníku, od nás ještě jeden dárek…“
Bylo jich tam padesát.
Padesát hrnků kakaa.
Vážně mě dojali.
A pak… Pak začaly všechny ty hrnky hlasitě zpívat Vlkodlaka a kakao.
*
Vlkodlak a kakao – milostná píseň
Sepsal a srdce své textu vyplakal T.
Pro drahouška N.

Vyje a vyje
Kakao pije
Kakao má tak moc rád
Nemá zas čas (kamarád!)
Našel svou lásku
Všechno dal v sázku
Mě ve štychu zanechal
Jen by kakao si dal
Vyje a vyje
Kakao pije
Neumím to zveršovat
Proč si s námi nechce hrát
Jó, kakao má fakt rád
Do prázdna zírá
(jako James)
Tichem mě týrá
KAKAO, KAKAO, KAKAÓÓÓ
Proč jsi mi přítele sebralo?!
Štěká něco o knihovně,
chlupáč, co srdce zaprodal
a úplně bohorovně
Ignoruje naše slzy
Co bych sem tak za rým dal!
Neumím to zveršovat
To kakao má fakt rád!