Milá Elluško,
tvůj Velikonoční zajíček se omlouvá a kaje. Tahle věc chtěla být napsána už dávno, ale když se konečně začala soukat na papír, tak samozřejmě exponenciálně začala narůstat její předpokládaná délka.
Měla být hotová celá najednou, ale to se nepovedlo, tak aspoň první kousek.
Snad se ti bude hezky číst. (A házej po mně boty, jestli něco moc vořu.)
Blanca
***
Být starší než sám svět znamenalo zažívat pramálo překvapení. A ještě méně z nich příjemných, jak ostatně dosvědčovala jeho momentální podoba a situace.
“Pane, výkon našich kováren v minulém období opět poklesl,” uklonil se před ním jeden ze skřetích kapitánů, pověřený zásobováním. “Ačkoli ta chátra v jižních dolech se činí, seč můžou! Takže o materjál nouze není.”
Úšklebek na konci toho prohlášení byl krutý a ostrý jako břitva. Jeden nemusel být jasnozřivý, aby si domyslel, co - nebo koho - skřet obviňuje.
Temný pán se zamračil a pohybem ruky (nač plýtvat slovy) svého poddaného odeslal pryč. Jakmile osaměl, upřel nevidoucí pohled na nejbližší okno. Vnitřním zrakem ohledával svou doménu. Všude probíhaly běžné činnosti, vše se zdálo běžet jako dobře namazaný stroj. Pravda, většina aktivity už ztratila něco z té horečnaté naléhavé překotnosti, se kterou se rozběhla po jeho návratu. Samozřejmě dlouhověké a věčné bytosti neměly pro spěch důvod. Jenže… jeho tvář se zachmuřila do ještě strašnější podoby, když se jeho vnitřní zrak upřel na západ.
Tam, v tom, co ještě před pár lety byla sotva živořící kolonie, panoval ruch tak čilý, jako v mraveništi. Kolem jedné z těch vesniček dokonce vztyčovali cosi jako… hradby?
Odfrkl si.
Jistě, tihle “věrní” si jsou velmi dobře vědomi vlastní konečnosti,” pomyslel si. Možná bychom se měli postarat, aby jejich konec přišel co nejdřív.
S tou myšlenkou se zvedl a zamířil do kováren. Tušil, že s jejich mistryní nejlépe vyřeší věci osobně.
Při zběžném pohledu se nezdálo, že by se tu někdo snažil vyhýbat práci, nebo se “zašívat”. Všechny výhně byly rozžhavené, všechny stroje rachotily v provozu, malá ruční kladiva přidávala svou zvonkohru a pokřikování jednotlivých kovářů se neslo prostorem. Ta, kterou hledal, zrovna u velkého stolu kontrolovala předložené výrobky a cosi ukazovala na kusu pergamenu jednomu z učedníků, kterého vzápětí poslala zpět ke kovadlině, s krunýřem k opravě v ruce.
“Celeamin,” jeho hlas zazněl dostatečně jasně i skrz výrobní vřavu. Otočila se k němu a předvedla naznačenou poklonu.
“Co tě sem přivádí?” zeptala se. Pokud cítila strach nebo starost, nedávala to na sobě zdát.
“Chtěl jsem ti jen připomenout, jak důležité je, abyste ve své práci nepolevovali,” usmál se - tedy, usmál by se, kdyby jeho nová forma takový výraz podporovala. Zdvihl jeden z mečů ze stolu a jí hodil do rukou štít, který ležel vedle něj. Sotva jej chytla, rozmáchl se k úderu. Rána zazvonila dopadem kovu na kov, zdvižený štít svedl ostří neškodně vedle ní. Než si plně uvědomila, co se děje, instinkt zavelel její pravé ruce vytasit dýku a opětovat útok. Zastavila těsně než se ostří dotklo jeho oděvu - sama nevěděla, jestli vlastní vůlí. Lehké plesknutí plochou čepele svedlo dýku stranou.
“Vidím, že bojovný zápal ti zůstal,” zazněla v jeho hlase spokojenost. “Brzy budeš mít možnost ho ukázat těm, kdo nás ohrožují.”
Sklonila hlavu v gestu, které obvykle znamenalo souhlas. Tentokrát však ze své elfky cítil spíše tichý odpor. Zajímavé.
Přejel pohledem a prstem po právě použitém ostří, prohlédl i štít, který mezitím odložila zpět na stůl a souhlasně kývl.
“Prvotřídní práce, jako vždy. Postarej se, aby takové vybavení měla celá naše armáda, až přijde čas.”
Její oči měly podezřele blízko ke vzdoru. Jako by sama v sobě vedla spor o to, zda promluvit nahlas.
“Pojď se mnou,” vybídl ji. Bylo vždycky lepší setřást zvědavé uši.
“Naše zbrojnice přetékají všemožnými nástroji války,” začala, když vyšli na jeden z ochozů věže. “Prostředky obrany proti nepřátelům zvenčí.”
Pokrčila rameny a zahleděla se směrem na jihovýchod.
“Vydávat na ně všechny naše zdroje se zdá…”
Nemoudré. Krvelačné. Kruté.
Nic z toho neřekla, přesto ta slova slyšel. Nemusel se ptát - věděl, že přes všechen čas a zkušenosti, jeho kapitánka nepřestala věřit v obraz lepší Středozemě. Ten, který pro ni kdysi namaloval. Sám už si vlastně nepamatoval, jak měl vypadat. Lepší z jeho slovníku bylo vytrženo stejnou vlnou, která vytrhla Valinor z Ardy.
“Snížili jsme rychlost výroby,” přiznala předtím, než stihl příliš zabřednout do myšlenek. “Řada našich učednic založila rodiny, některé odešly blíž k jezeru.”
Znovu pokrčila rameny, jako by jí před očima běžely obrazy z jiného života.
“Válka se zdála být vzdálenou věcí, možná dokonce věcí minulosti,” její hlas se ztišil do mimovolného přiznání. “Mordor je dobrá země pro své obyvatele. S každou další generací tvoří víc bohatství a blahobytu.”
Ta myšlenka ho zarazila. Obvykle neměl příliš mnoho myšlenek pro ty, kdo žili v jeho stínu, poslušní, sklonění, prospěšní. Za jeho vědomí zatahala nitka dávné vzpomínky. Melodie, třpytící se v prázdnotě. Předzvěst světa, který byl zatím pouhou myšlenkou.
Tvořit.
Nebylo to to, co nakonec (nebo na začátku) všichni chtěli? Být tím, kdo z ničeho udělá něco. A nad tím něčím může zaznít ozvěna věčného “je to dobré”.
Dobré. Bez přívlastků a předmětů.
Pohlédl na Celeamin stojící vedle něj, stále ztracenou v myšlenkách s pohledem upřeným do dáli, kde se dal spíše tušit než vidět křišťálový lesk jezera Núrnen.
Bylo snad tohle to, o co jí šlo? Tvořit. Dobré.
Ne proti něčemu venku, ale pro něco - někoho - uvnitř?
“Řekni mi o nich víc,” vybídl ji. “O jižanech. O těch, kdo Mordor nazývají domovem.”
Nyní byla s překvapením řada na ní. Její pohled vyletěl nahoru k jeho očím rychlostí blesku, aby hned zase sklouzl dolů, k jejím rukám.
“Jsou to nejlepší lidé, jaké v širém světě můžeš najít,” řekla po chvíli. Váhavě, ale také skoro s ostřím výzvy. “Nedělají rozdíly. Vědí, že se všichni snažíme co nejlépe přežít. Dávno ztratili strach a přemohli odpor vůči ‘jiným’. Dokážou se soustředit na to, co spojuje.”
Odmlčela se, jako by se bála, že řekla příliš mnoho.
“Země kolem jezera je plodná, a oni jsou zruční farmáři a řemeslníci,” dodala ještě.
Pokýval hlavou. Jak to bylo dlouho, co se byl podívat mimo pláň Gorgoroth? Příliš dlouho, zdálo se.
“Chodíš za nimi často?” zeptal se ještě.
“Když mi práce dovolí, nebo když je mě potřeba,” odpověděla prostě.
Nezeptal se, k čemu by lidé potřebovali kapitánku armády, nebo kovářku zbraní. Nepotřeboval se ptát. Ale rozhodl se, že to zjistí. Konec konců, Mordor byla *jeho* země. Měl by ji znát.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Moc pěkné :)
Dede
Moc pěkné :)
Děkuju, zajíčku!
Elluška
Jej, to je náhodou pěkné, píšeš vlastně něco, na co já si netroufám / nemám na to pracovní morálku. Je to takovejch hluchejch sto let, než se všechno podělá ale úplně na max, že to musím říct jazykem adolescentů, a C. už dojde k názoru, že to nemá smysl. Jižani mi nevím proč v tomhle podání asociovali Fremeny - což, když spojíš s Gundabandským metrem ve filmovém Hobitovi, dává totální smysl. :))) Těším se, jestli bude pokračování.