Chrastava a velký hon - 2/2

Štvaní to bralo stejným směrem co já, takže nějaká naděje, že se zahrádkám vyhnou, byla v hajzlu. Slyšel jsem ten šílenej vzteklej štěkot, a jak se ty mrchy domlouvaly mezi sebou, tlumený ňafání. Kdybych nevěděl, čeho jsou schopný, asi bych se smál, protože to bylo jako kdyby se bavily kreslený postavičky v dětský grotesce. Až na to, že kreslený postavičky asi nedokážou prokousnout ovci krční tepnu.
Běžel jsem, jak se dalo, a pochopitelně už bych čtyřikrát nemoh, ale naštěstí tolik nenápadnýho kouzlení se ještě zvládnout dalo. Trochu jsem si vylepšil dech, zlehčil krok, zrychlil reflexy a potlačil nepohodu, i když mi bylo jasný, že zejtra nevstanu, protože opravdový lidský síly a možnosti se nedaj přečůrat tak snadno a tělo mi to všechno vrátí, jakmile adrenalín klesne. Ještě padesát metrů, a byl jsem u zahrádek. Tady skončila ta snadná fáze běhu a začala překážková dráha.
Hnal jsem se setmělou zahrádkářskou kolonií, přelejzal ploty, tu jsem šlápnul mezi brambory, onde do kytek a někde před potokem jsem se produpal celým záhonem kopru. V uších mi hvízdalo a v plicích jakbysmet.
Na nějaký skalce jsem blbě šlápnul a v koleně mi přeskočilo. Zatím to spravilo další kouzlo. V oparu koprový vůně jsem se dostal přes poslední tři ploty a běžel jsem úžlabinou tam, kde bylo cítit cizí přítomnost. Popadl jsem kluka, který už jenom ospale pofňukával, a poslal nouzovej signál na vyšší místa, protože štváňata už bylo slyšet ze zatáčky. Nejsem dost king, abych machroval, když jde o děti, a co si budem povídat, po tom přespolním běhu jsem sám nebyl v nejlepším stavu. Zavřel jsem se do ochrannýho kruhu a doufal, že to bude stačit, než se sem dostane pomoc.
Smečka vyběhla a obklíčila kruh. Chvíli běhaly obludky kolem jak šílenci, ale nakonec se rozesadily dokola a čekaly. Temnota cesty se rozevřela a vyšel Černej, oči mu žhnuly a to obscénně dokonalý pírko za jeho kloboukem se ani nehnulo. Já démony nemám rád. Démony, co se převlíkají za vyšamponovaný frajírky, z duše nenávidím, protože to jsou největší křiváci. Popošel ke kruhu, zářivě se usmál a zuby se mu zableskly, že to bylo vidět i v tý tmě. Lusknul prsty na ty čokly a bestie začaly zase skákat kolem dokola, stahovaly se a tlačily se na kruh. Soustředil jsem na nás všechnu ochranu, co jsem dokázal jen tak bez pomůcek vyprodukovat, a snažil se nenechat se vynervovat.
Černej lovec se znovu usmál a zaútočil na bariéru kruhu. Zahořela plamenem a byli jsme v něm jako v kleci, až i štváňata uskočila. Ale bariéra vydržela. Černej se zamračil a znovu jsem cítil útok, ale tentokrát jako by odsával všechnu magii, co v okolí byla. Pustil jsem všechny kouzla, co jsem držel, a soustředil se jenom na kruh. Tah za chvíli polevil a démon trochu poklesl pod zpětným nárazem kouzel, který vytáhl. Ale naneštěstí nebyl jedinej, kdo měl nějaký potíže. Jak jsem pustil kouzla, ozvalo se mi koleno. A plíce. A všechny svaly a šlachy, protože běžet jako olympionik se dá bez většího rizika, jen když na to fyzicky máte, a já jsem Slavíček, ne Zátopek. Velmi nehrdinsky jsem začal skučet a z očí mi tekly slzy jako hráchy. Snažil jsem se zůstat stát, protože jsem v tom kvaltu udělal magickej kruh dost malej. Kdybych upadl nebo neudržel v kruhu to dítě, máme po ptákách.
Černej to věděl. Už se vzpamatoval a začal znovu útočit. Zase se smál a zuby se mu leskly jak v nějaký zvrhlý reklamě na zubní pastu. Bariéra kruhu se zavlnila a bylo vidět, že už dlouho nevydrží, i kdybych nakrásně vydržel já. Štváňata neúnavně skákala proti kruhu a odrážela se zpátky. Pomalu jsem se hroutil a kluka jsem ze všech sil držel nad zemí.
Najednou se cosi mihlo a psi byli pryč, všichni najednou štěkali asi o sto metrů dál kolem stromu. Démon zakolísal, a kdyby to bylo možný, řekl bych, že vypadal zmateně. Snažil se štvaní svolat zpět, ale marně. Horečně jsem uvažoval, jestli mám riskovat a metnout na něj nějakou pěknou svazovací kletbu, ale sotva jsem stál, a v tom se kolem konečně zablesklo, vzduch prořízla čerstvě nabitá magie a já pochopil, že z Vyšehradu konečně dorazily posily.
Tiše jsem se sesul k zemi a držel kluka, kterej byl zticha. Zkontroloval jsem mu životní funkce a bylo jasný, že tohle bejby má tuhej kořínek, protože nejen že mu nic nebylo, on spal! Kolem řvou krvelačný bestie, démoni se chechtají a metají kletby, a on normálně usne. To se jen tak nevidí. Usadil jsem se, aby moje koleno tak neprotestovalo, a mezitím už jednotka rychlýho magickýho nasazení odvedla svou práci. Svázali démona do kamene, odtransportovali ho kamsi pryč a zmatená psí smečka taky zmizela.
Bylo na čase, protože k nám právě dorazil zbytek civilní pátrací skupiny a já sbíral síly, abych vymyslel, co jim řeknu. Vlastně jsem ani moc nelhal, protože psy slyšeli všichni, takže jsme si s úlevou tiše (aby se malej nevzbudil) zanadávali na pitomý podnikatelský zbohatlíky, co se o svý čokly nestaraj a nechaj je běhat po lese a někdo došel pro auto.
Naložil jsem Tomáška a poprosil, ať ještě chvíli počkaj. Překulhal jsem k tomu stromu, co u něj zmizelo štvaní. Chvíli jsem čekal, až se objevil stín, kocour mi celej naježenej skočil do náruče a zaťal do mě drápy. Držel jsem a chvíli ho drbal za ušima, až se uklidnil a dal se odnýst do auta. Vzpomněl jsem si, že mám v mražáku kousek hovězího na tatarák, a přišlo mi, že by si odměnu zasloužil. A já taky.
Ani jsem se skoro neúčastnil slavný předávačky rodičům, protože jsem v tom autě usnul. Vyložili mě s kocourem u baráku a měl jsem vážný problémy vylízt do prvního patra. Kocour se mi vyšplhal na rameno (ty strupy od škrábanců jsem měl ještě za tejden) a nechal se obsloužit. Ale zasloužil si to. Tak jsem si dal ke sporáku židli, uvařil si lektvar na rychlý hojení a pak jsem mu naškrábal dobrejch deset deka hovězího. Kocour je blaženě sežral, a v posteli mi milostivě nechal dost místa, abych se tam taky nějak vešel.
Za dva tejdny se Anička vrátila a našla mě, jak spim na gauči s kocourem stočeným na prsou. Asi to brala jako nějakej test, protože mi druhej den uvařila svíčkovou a navrhla, že se ke mně nastěhuje.
No co mi zbylo jinýho. Já jí prostě neumím říct ne. Takže s ní už asi přece jenom oficiálně chodím.