Moje články

Kapitán Sasanka visel ze střechy paneláku a jeho růžové conversky na zdivu klouzaly.
Ve městě se objevil nový záporák a to Kapitán nemohl strpět - chtěl tu být jediný a nejlepší - byl tu první. (A taky se s nikým nechtěl dělit o NezmarMana. To trdlo bylo jeho arch-nemesis.)
Jenže tahle škodná ho docela bez problému přeprala a teď na střeše stál NezmarMan a nabízel Sasankovi pomocnou ruku.
Nedůvěřivě se na hrdinu podíval.
“Nepřítel mého nepřítele je můj přítel,” usmál se Nezmar. “Teď jsme tým.”
Sasanka ho nikdy moc nechápal, ale přesto mu váhavě stiskl ruku a nechal se vytáhnout na nohy.

Převážně smrkový les. Brzké ráno.
Černobílý strakapoud trpělivě vyťukává do kůry svůj rytmus.
‘Hvizd! Hvizd!’ ‘Hvizd- hvizd!’ proletí kolem dvě hnědé skvrny tak rychle a tak blízko, až to strakapoudovi pocuchá čepičku.
Křivka na vedlejším stromě na výtržníky nesouhlasně zacvaká křivým zobákem. “Vrabci blázniví! Co kdybyste někoho srazili!”
“Ti nejsou zdejší,” pípne tence maličký králíček ohnivý o větývku vedle.
Moudrá sojka přikývne.
Strakapoud nasupěně ťukne do stromu. “Jsou to měšťáci. Měšťáci vždycky lítaj jako prasata.”
“Hrajou si na auta,” dá mu za pravdu křivka.
“Kašlou na předpisy, na bezpečnost,” pokračuje strakapoud a každé slovo podtrhává ťuknutím.
Sojka přikývne. “Jako lidi.”

Naléhavé předvolání před Kongres Zla.
Kapitán Sasanka, stojící před hromadou superpadouchů a jejich přísnými pohledy, v ruce nervózně žmoulal cíp svého pláště.
Šeptali si, a on nevěděl o čem - nevěděl ani, proč ho předvedli - to mu dělalo starosti.
“Ticho!” temným sálem zahřměl hlas. “Kapitáne Sasanko, dne pátého dubna jste se dopustil následujícího: při potyčce s NezmarManem jste na jeho výzvu, cituji: ‘polib mi zadek’, reagoval polibkem na tvář,” přednesl Sasankovi vrchní padouch obvinění. “Žádáme pro toto chování vysvětlení, jelikož podstatou padoušství je superhrdiny nenávidět, ne je líbat.”
Kapitán se nadechl a jal se celému Kongresu vysvětlovat, jakým zbůsobem vylučují láčkovci.

“Vlčí mák,” oznámil Rejsek prostě, zatímco Žabákovi vplétal rudý kvítek do vlasů. “Papaver rhoeas,” doplnil i latinský název.
“A plodem je?” vyzkoušel ho Žabák.
“Tobolka, neboli makovice.”
Žabák se zamračil. Vypadal, že přemýšlí. To nikdy nebyla dobrá zpráva.
“Nedělá se z toho to, no, opium?”
“Obsahuje morfin,” přikývl Rejsek. “Proč se ptáš?”
Žabák se ušklíbl a utrhl další květinu. Oškubal jí okvětní lístky, až zbyla jen zelená tobolka. Otevřel ji nehtem a vysypal si nezralá maková zrna do dlaně. “Sjedem se?” zavlnil na Rejska obočím.
Rejsek protočil očima, ale nemohl se ubránit úsměvu. Botanické procházky s Žabákem byly vždycky zážitek.

Nikdo nechápal, když jim na kroužku Hrošice rozdala slepičí vejce, že je mají zahřívat.
Snílka svému vajíčku vytvořila hnízdečko v největším teple - svém výstřihu. Nevyndala ho na tělocvik, spala kvůli němu na zádech. Povídala si s ním, vrčela na potencionální hrozby.
Stejně nakonec našla místo vajíčka jen vyteklý žloutek a trochu skořápky - nejspíš jej rozbila někde v autobuse a vyteklo spodem.
Rozhodla se ale Hrošici ukázat, že úkol dokáže splnit stejně jako ostatní, a ve zverimexu si pořídila malé kuřátko.
"Zázrak zrození," prezentovala jej pak na kroužku mezi ostatními ptáčaty.
"No sakra zázrak," prohlásila Hrošice, "tobě jsem ho dala naměkko."

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”
Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.
Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Noční bojovky jsou prostě zlo. Nejen, že není nic vidět, ale je i docela chladno.
Nevyspalá Snílka plní úkoly a všem při tom připadá jako na kofeinovém tripu, Kobra si zpívá, Houba hudruje, Koljuška vypadá, že bude vraždit, Jelen asi spí s otevřenýma očima, Broučka si prozatím ustlala na Tesaříkovi, Lžička nepřítomně šermuje lžičkou, Pampeliška si stěžuje.
Rejsek s Žabákem ztratili mapku úkolů.
"Co budeme dělat?" stresoval se Rejsek.
Žabákův podlý úsměv šel vidět i ve tmě. "Co by. Vrátíme se na ubytovnu a vyspíme se jako normální lidi."
Aby se na ně nepřišlo, ustlali si v jídelně pod stolem.

Usídlila se na jednom pěkném travnatém plácku křídlatka. Plácek to byl klidný, nepřebydlený. Křídlatka přišla z daleka, až z Japonska.
Žila si tam o samotě nadmíru spokojeně.
Jednoho dne ale na poklidný, až líný plácek vtrhla jiná křídlatka - z Ruska! Chtěla se rvát, všechny vyštvat pryč a plácek si zarůst sama. Urputně s rostlinkami bojovala o světlo, vodu, minerální látky.
A pak se střetla s křídlatkou z Japonska.
Ruská se zklidnila, stáhla své oddenky, její botky změkly a pokorně se začala Japonské dvořit. Zahořela pro ni láskou.
Nakonec se jim narodila dcerka - křídlatka Česká.
Tak vznikla známá šťastná invazní rodinka.

První máj, lásky čas.
Proto Žabák plánoval překvapit Rejska piknikem pod rozkvetlou třešní.
Vyprášil deku. Našel v parku ideální místo. Všechno jídlo připravil sám. Ujistil se, že bude pěkné počasí.
Radši deku vypral. A přibalil deštník.
Vyfikl se. Půjčil si taťkovu kolínskou.
Po cestě za Rejskem se stavil natrhat kytičku jarního lučního kvítí.
Když v celé parádě, s piknikovým košem zazvonil u Rejsků, otevřela mu překvapená Medvědice.
"Dobrý den, může Rejsek jít ven?"
Po krátké rozmluvě s Rejskovou mamkou se Žabák sklesle vracel domů.
Jak si měl při všech těch přípravách pamatovat, že Rejsek je ten den na ekologické olympiádě?

Snílka v záchvatu smíchu pomalu nedokáže udržet ruce ve světle. "Děláš si srandu? Jakej pařmen? To je jasná hmyzenka!"
"Neřeklas, jak je to velký!" protestuje Houba. Pak jde předvádět jídlo, které všichni uhádnou už z principu.
Koljuška ještě ani nezačne ukazovat a už se odevšud ozývá "Klec!" (Nakonec to bylo akvárko.)
Kobra na osvětlené stěně klubovny vykouzlí překrásného chřestýše, a dokonce jej doplní zvukovými efekty.
Lžička do kuželu světla prostě pozvedne lžičku. "Vražda!" uhádne správně Broučka.
Tesařík ze stínů vytvoří kovaříka.
Rejsek s Žabákem velice neslušný obrazec.
Žárovka zabliká k životu, hře je konec.
Mohli by zkusit vyzkratovat Drchničku častěji.

Členové The Apoštols si na zkoušky brali svačiny - přece, při skládání textů a drnkání na kytaru často vyhládne, nebo začne honit mlsná. Ježíš si nosil pytlík sněhových pusinek, kdyby náhodou nastala druhá situace a on neměl co sladkého do pusy.
Jidáš si s sebou přinášel jen obložené chleby, které vypadaly vcelku pochybně, a proto si vždycky udělal zálusk na Ježíšovy pusinky - všechny mu je dost neohleduplně sežral.
Což mu Ježíš nesčetněkrát vyčetl.
Tak se Jidáš nakonec rozhodl nebejt sketa a aspoň jednu pusinku mu v zahradě na Olivový hoře vrátil.
A to zase byla jediná věc, kterou Ježíš sežral Jidášovi.

"Propasti vznikají v krasových oblastech, nejčastěji zřícením ztenčeného stropu jeskyně," poučila biology Hrošice, zatímco ti se kochali krásou oblasti.
Stáli vysoko, kolem nich jen stromy a stromy a hluboko, přehluboko pod nimi křičela řeka, protékající členěnou strží.
Pak sestupovali po vytesaných schůdcích níž a níž, až šli téměř vedle řeky, a potom zase výš, že procházeli kolem vodopádů. Obklopovaly je světlé kameny, zelené stromy a hlasitý šum vody.
Snílku pohled do největší propasti Slovinska uchvátil a okouzlil natolik, že se málem rozplakala.
(A nakonec se rozplakala doopravdy, protože jí do divokých peřejí stovky metrů pod nimi omylem upadl kus sušenky.)

Cvrnk, cvrnk. Skleněnky se kutálely po nerovné zemi do vyhloubeného důlku. Žabák přihodil svou kuličku zničehonic. Zázrakem se trefil.
“Žabák!” ohlásil Jelen, rozhodčí.
“Vždyť ten ani nehraje!” namítla Houba.
“Žádný protesty, jsou moje,” zazubil se Žabák a vybral z důlku svou výhru.
Šestero poražených otráveně zaskučelo. Výherce odcupital pryč, zbytek započal nové kolo.
Žabák rozverně vtančil do chatky. Rejsek ležel na posteli, nos v knihách, ale hned Žabákovi věnoval pozornost. Ten mu hrdě ukázal sedm vyhraných skleněnek.
“Kuličky? Děkuju!” zavýskl Rejsek. Chtěl taky hrát, ale kuličky nechal doma.
“Nejdřív - nezapoměl jsi na něco?”
Rejsek mu za skleněnky zaplatil letmým polibkem.

Hajzl – označení užíváno Velkou Hrošicí ve třech možných kontextech:
- naštvaná/zklamaná Velká Hrošice
(viz také smažka)
Hrošice pravděpodobně soptí a oslovený by se měl velice opatrně dát na ústup.
Příklad z praxe: „Chcípni, hajzle!“
- láskyplné oslovení
(viz také holátko, smažka)
Hrošice je spokojená a má osloveného docela ráda. Prchání není nutné, nedoporučují se prudké pohyby.
Příklad z praxe: „Hajzlové, pěkně si tu hrajte, my jdeme připravovat bojovku.“
- označení náhodného živočišného či rostlinného druhu
(viz také svině, sviňárna)
Hrošice neví, jak pojmenovat ukazovaný předmět. Výklad by neměl být vyrušován, jinak může nastat kontext první.
Příklad z praxe: „No tohleto je hajzl nepoznatelnej…“

Vyndali ho z klece, budou ji mýt.
V dlaních ho chovala Pištící velká, pak ho ale nechala sejít na koberec.
Což byla jeho šance.
Vždycky to byl tak trochu dobrodruh, neustále vyhlížel z klece a představoval si, jaké to je za mřížemi.
Než ho Pištivá stihla zastavit, schoval se pod postel. Všichni velcí se ho snažili vylovit, ale marně.
V noci měl pré - pobíhal, kam jen mohl, všechno okoukal, očichal, ohryzal.
Všechno to bylo úžasné. Valil korálková očka, nozdřičky nestíhaly všechny vůně. Tolik světa za mřížemi jeho klece!
Třetí den, když chroupal kabely, jej uchopila ruka Bručivého.
Zpátky do klícky!

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”
Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.
Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Rejsek s Žabákem se společně vrátili z tanečních. Chtěli studovat, ale Rejskovi se Žabák zdál poněkud skleslý.
"Něco tě žere?" zeptal se Rejsek.
Žabák zavrtěl hlavou, ale pak si to rozmyslel. "Vadí mi, že jsem na tancování tak levej."
"Tak s tím něco uděláme," vytáhl ho na nohy Rejsek, který taneční zvládal výborně.
To odpoledne protančili.
Další dny zůstávali po vyučování v šatnách, Rejsek učící Žabáka tančit, a ten s každou lekcí zvládal kroky lépe.
Následující hodina.
Jakmile se páry daly do pohybu, šlápl Žabák své partnerce na nohu.
"A to jsem si málem protančil pantofle," zabrblal pro sebe Rejsek.

Byl prostě dokonalý.
Už od dětství mu byly předpovězeny velké věci, možná protože jeho otec byl jedním z nejmocnějších. On ho nikdy nepoznal. Vyrůstal s otčímem.
Našel si družinu oddaných kamarádů, kteří k němu vzhlíželi a pomáhali mu šířit jeho myšlenky o lepším životě pro všechny.
Učil děti, vyprávěl jim pohádky. Byl ke všem hodný, zdvořilý. Snažil se konat dobro ve prospěch celého svého okolí. Uměl kouzlit.
Přesto měl mnoho nepřátel, kteří ho nenáviděli. Jeho srdce bylo ale tak ryzí, že jim před smrtí odpustil všechny křivdy.
Tři dny po jeho smrti se ukázalo, že je ke všemu i nesmrtelný.

Strčili ho do špinavé vlhké cely, spoutali mu ruce a nohy.
V té troše světla, co sem dopadá, vidí svou karmínovou krev stékající po okovy rozedřené kůži.
Chřestění řetězů děsí a odstrašuje bdělé poštolky, jeho jedinou společnost.
I se spoutanýma rukama píše listy svým přátelům.
Přestože ho okovů zbaví, přemístí ho do lepší cely a konečně mu dopřejí slyšení, pocit bezmoci pout přetrvá.
Nemůže přiznat, co nenapsal a nekázal, aby se nedopustil křivopřísežnictví, a nemůže odvolat, co psal a kázal, aby nezradil své stoupence.
Ruce má svázané i když ho poutají k hranici. Ani je nemůže naposledy sepnout v modlitbě.

Ježíš se brzy proslavil jako skvělý pořadatel mejdanů.
Brokolicové pizzy objednal vždycky dost. Potom co si uvědomil, že s jedním kelímkem to nejde, bylo jich na stole pokaždé požehnaně. Hostům myl nohy. Když jednou ráno na podlaze ležel polomrtvý Lazar s příšernou kocovinou, odnesl ho Ježíš na pohovku a tu opici mu vyléčil.
Choval se jako skvělý hostitel i na večírcích, které vlastně nepořádal.
Když bylo málo jídla, udělal s pár rybama a chlebem takový čáry, jaký by nezvládl ani Láďa Hruška. Ochotně všem měnil vodu ve víno.
Škoda, že ho ta Golgota zmohla tak, že tři dny nikde nepařil.

The Apoštols přicházejí s dalším popraskem!!!
Teprve nedávno jsme vás informovali o zatčení některých členů kapely, mezi nimi i frontmana Ježíše Krista, za čtvrteční velice hlučnou párty, nechali vás nahlédnout na skandální fotografie toho, co se tam dělo, a pečlivě pro vás sledovali soudní proces.
Vypadá to, že se zase k něčemu schyluje.
Jen u nás víme, že půjde o další divoký večírek. The Apoštols budou řádit již tento pátek na Golgotě!
Pan Kristus nám na naše otázky odpověděl následovně: "O žádným večírku nevím, ale prej to na kopečku bude pěkná tlačenka. Kříže se tam netrhnou. Přijde i moje máti."

Byl mladý a naivní, když dychtivě přijal za své myšlenky Viklefovy, když se za ně hádal a s plamennou vášní je hájil. Když se směle, plný troufalé naděje, že vše vysvětlí, možná změní smýšlení svých žalobců, vydal do Bologne.
Místo toho ho uvěznili a mučili.
Měsíce jej změnily jako dlouhé roky.
Na koncilu dospěl. Pochopil, že je lépe jít s mocnými, nechat zchladnout mladická zahoření. Vrátil se vyspělý, zmoudřelý. Vystrašený.
Jeho přátelé - hlavně Jan a Jeroným - byli stále plni tvrdohlavosti a iluzí z mládí.
Tou dobou ještě Štěpán ani Jan netušili, že jejich nové neshody přivedou Jana až na hranici.

Exkurze k rybníkům.
Biologové mají bazénky s vodou a cedníky a odvážně se vrhají k vodě, aby vylovili nějaké vodní breberky. Pak je Hrošice svolá, aby prošli úlovky.
"Hm, splešťule, larvy jepic, to už známe. Ale tohle je hezký! Koukněte, Kobra s Koljuškou lovily v rybníce, maj tady berušku. Ale Rejsek s Tesaříkem hledali v támhletom potůčku - a maj tu blešivce."
Pampeliška ukáže na kolem běžícího mnohonožce: "Co je tohle?"
"Co bys řekl?"
"Svinule?"
"Tohle rozhodně neni hmyz!"
"Svinka?"
"Ale chcípni, to je stínka!"
"Hej hej, to mi připomíná," zazubí se Snílka vítězoslavně. "Jak polapíte korýše? Musíte ho pořádně chitin!"

Kačeři i Trpaslík by odpověděli, ale to se Butch Káčidy na soupeře divoce vrhnul ramenem napřed, celou svou vahou, čímž Sunkáče notně vyvedl z rovnováhy, a než se Sunkáč zvládl zase vzpamatovat a postavit se na obě blanité nohy, Butch mu s výkřikem "Tu máš, zlotřilče!" z posledních sil vrazil takovou, že nebohý kačer ladným obloukem odletěl o několik metrů dál.
Butchova rána byla opravdu skvělá - nebo spíš velmi nešťastná. Sunkáčovo odmrštěné tělo dopadlo na jednu z pák na kontrolním panelu lodi.
"To bychom neměli!" zakřičel Doktor, než se loď otřásla, její dveře se otevřely a všichni z ní vypadli...

"A jéje."
"Copak, Rejsku?"
"Šlápl jsem do bažiny."
"Ty máš ale kozí nohy. Já tě vytáhnu," podal mu Žabák ruku.
***
"Dáš mi opsat úkol z matiky?"
"Ty ho zase nemáš?"
"Jéžiš, nebuď hned kyselej jak šťavel."
***
"Záříš jak hlaváček, co se děje?"
"Žabáku, my postupujem! Do národka!"
***
"Žabáku, já mám strach."
"Já ne."
Rejsek to vzal jako svolení, aby ho chytil za ruku.
"Sakra, ty držíš jak svízel. Je to jen stezka odvahy!"
***
Flaška ukázala na Žabáka.
"Žabáku. Pověz mi, jaký kytce jsem podobnej."
"Sedmikrásce."
"Proč? To jsem tak obyčejnej?"
"Seš sedmikrásnej."
Rejsek do něj strčil. "Už těch kytek nech."

Potom jedli a Ježíš vzal brokolicovou pizzu, požehnal, rozřezal a podával trojúhelníčky ostatním členům kapely The Apoštols. "Vezměte a jezte, toto je mé tělo," řekl a Petr se na svou pizzu podezřívavě podíval.
A když jedli, Ježíš řekl: "Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí."
Každý z The Apoštols se tázal: "Jsem to já, Pane?"
Ježíš si povzdechl. Zamyslel se. Začal na jednoho po druhém ukazovat: "En-ten-tý-ky, dva špa-lí-ky, čert vy-le-těl z e-lek-tri-ky, bez klo-bou-ku, bos, na-tlou-kl si nos! Bou-le by-la ve-li-ká ja-ko ce-lá A-fri-ka."
Zastavil se na prstem na Jidášovi. Ten zrudl vzteky: "No to si děláš...!"

Jejich škola pořádala mimo dalších akcí i cosi na způsob plesu.
Jak se tak ples přiblížil, Žabák zjistil, že nemá, s kým jít. Snílka by šla, jenže marodila.
Naštěstí nebyl jediný s takovým problémem, a na pomoc jemu podobným zorganizovala parta dobrých duší jakousi seznamku. Fungovala na principu anonymního dopisování přes lístečky.
Žabák hledal – našel. S odepisovatelkou se shodli skoro na všem. Dohodli se, že spolu půjdou na ples.
Na smluveném místě se ve smluvený čas sešel jen s Rejskem.
(Pravda, na jejich pohlaví v konverzaci nikdy nedošlo.)
"Já povedu," zabral si pohotově Žabák.
Ono mu to písmo bylo povědomé.

"Ehm, Žabáku, můžeš..."
"No?" otočil se.
"Můžeš mi podat..." Snílka se zarazila. Jak se tomu říká?
"No?" Zopakoval.
"Takový to... Neni to na řezání," zkusila mu napovědět.
Žabák se podrbal za uchem. "Preparační jehlu?"
"Ne. Sakra, neříkej, že jsem to zapomněla."
"Sklíčko?" nadhodila Kobra na sousedním stanovišti.
Snílka zavrtěla hlavou. "Je to kovový."
"Lupa?" navrhnul Žabák nadějně.
"Takový tahací udělátko!" Snílka začínala být zoufalá.
Žabák nechápal. Natáhla se kolem něj ke krabičce nástrojů. Jeden vytáhla a ukázala mu ho.
"To je pinzeta."
"Jo! Skvěle!" Zaradovala se Snílka.
Kolem Žabáka jí vždycky docházely slova. Proč je dala Hrošice na mikroskopování spolu?

"Ale že jo, když to bereš takhle..."
"Já to nijak neberu. Ty bereš, Rejsku."
"Sakra."
"Já myslim, že Žabák chce prostě říct, že-"
"Ale ty taky houby víš, co chci říct, Trubče. Stojíš, Rejsku."
"Kde bereš takový karty?" podivil se Rejsek.
Žabák se tiše zasmál a zamžoural na kartu, kterou vyhodil Trubec.
"Beru čtyři? Děláš si srandu?" Žabák v tu chvíli zapomněl, že už je dávno po večerce a zvýšil hlas.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Vešla Snílka v pyžamu.
Rozhlédla se po ztemnělém pokoji, až její zrak utkvěl na třech chlapcích na palandě.
"Můžete bejt zticha? My chcem spát."

Velká Hrošice vpředu skupinky mladistvých pečlivě koukala po zemi.
"No to mě vomej," ulevila si, "tady dycky bejval kerblík."
"Asi je zalezlej," nadhodil Žabák.
"Mám ho! Počkat, té bršlice. Tak nic." Snílka se znova postavila a oprášila si ruce.
Hrošice se potměšile ušklíbla. "A z jaké čeledi kerblík a bršlice jsou mi řekne... třeba Kobra."
"To jsou miříkovité, společně třeba s mrkví."
"Šikovná holka."
V tu chvíli je dohnali Tesařík a klepající se Rejsek. "Co hledáte?"
"Kerblík," ozvalo se sborově.
Rejsek si začal usilovně třít dlaně. "Se nedivte, v takovýhle zimě mrkve nenajdete."
"Ale dyť neni zi-"
"Ale já mrznu."