Moje články

BARTOLOMĚJ a DAVID, usazení na zemi, vedle trosek piána.
BARTOLOMĚJ: Je mi líto, že jsem ti dal tu pusu. Promiň. Beze mě by se to nikdy nestalo. A chápu, že nechceš- že nejseš- že nemáš- (vzlyk)
DAVID: Bartoloměji--
BARTOLOMĚJ: Prostě se mi líbíš a já z toho měl strach a najednou jsem se neovládl--
DAVID: (konejšivě, ale rázně) Neutápěj se v tom tolik. Dobře to dopadlo.
BARTOLOMĚJ: V rámci mezí...
DAVID: Popravdě jsem si myslel, že ses tak stáhl, protože ta pusa byla tak hrozná.
BARTOLOMĚJ: (červená se) B-blbost!
DAVID: V tom případě bych, Bartoloměji, chtěl, abys byl můj kluk.

David byl ztracený, zmatený. V koncích.
Nejen, že byl beze slov - byl tak, protože ho Bartoloměj, kterého se kradmo snažil rozmluvit a se kterým si už pár týdnů vyměňovali stydlivé pohledy, prostě zničehonic políbil. Pak se Bartoloměj stáhl, prostě Davida ignoroval, téměř před ním s děsem v očích utíkal (ten děs si David jen představoval, Barťa se na něj ani nepodíval).
David teď nemohl mluvit, nemohl nikomu nic říct--
Přišel si, že s Bartolomějem - s nikým - nedokázal navázat kontakt.
Ale s Bartolomějem si potřebovali promluvit, alespoň, aby uvedli věci na pravou míru.
Ale s piány v krku asi jen těžko.

Na výletě ve vídeňském muzeu.
Rejsek s Žabákem se pošťuchovali u jedné z vitrín, smáli se a ukazovali na ty nejošklivější exponáty se slovy "to jsi ty"; Snílka inhalovala vůni staré budovy; Koljuška se mračila na svůj odraz ve skle.
"Ten má ale zadeček," prohlásil Tesařík nečekaně nahlas, a zamilovaně si povzdechl.
"Slyším správně?" pošeptala Kučera zamlklé Broučce. "Tesařík je--?"
"Upřímně bych nečekal, že má zájem o cokoliv," přidal se k drbání Žabák.
"Ten je fakt výstavní, bando," pokýval Tesařík uznale hlavou. "Takovýhle fešáky u nás nemáme."
Až pak si všimli, že obdivuje vystaveného saperda punctata. Ale výstavní opravdu byl.

BARTOLOMĚJ, DAVID: (společnými silami školníkovou sekerou rozmlátí piano. Když je po všem, tají dech, zda se věc podařila.)
BARTOLOMĚJ: ...Davide?
DAVID: Bartoloměji! (sevře ho v objetí, poskakují, výskají.)
BARTOLOMĚJ: Mluvíme! Mluvíme! My mluvíme!
DAVID: Zpropadený piáno.
BARTOLOMĚJ: V životě nezmlknu!
DAVID: Zatracený, zatracený piáno! Miluju svůj hlas!
BARTOLOMĚJ: Miluju tvůj hlas.
DAVID: (červená se.)
BARTOLOMĚJ: (rdí se.) Chci říct, že mi chyběl.
DAVID: (zlehka se dotkne jeho tváře.) Chyběly mi tvoje slova.
BARTOLOMĚJ: Miluju, miluju, zbožňuju svoje slova. Všechny. Ty hezký i ty i ošklivý jsou teď všechny nádherný. Libozvučný, geniální.
DAVID: Tvoje slova jsou úžasný. (vezme Bartoloměje za ruku.)

Bartoloměj vždycky viděl všechno přinejlepším realisticky - Jana čekala z každé situace to nejlepší.
Ovšem to, jak špatně viděl svou pianovou nemoc, si Bartoloměj neuvědomil, když si jí všiml. Nebo když mu doktor řekl, že hlasivky nemá v nepořádku. A ani když mu oskenovali mozek. Ne, to si uvědomil, až když měl Davida po boku, nebyl na to sám a svět už byl lepší.
Knihovnou se ozval trylek a David mu podstrčil svou knihu.
Bartoloměj se začetl do pasáže. Kouzelné stromy, kouzelné dřevo, prokleté nástroje.
David si významně poklepal na čelo.
Přesně v ten okamžik Bartoloměj věděl, že se všechno vyřeší.

“Berany berany duc!” rozběhl se Rejsek, ukazováky zdvižené u hlavy jako rohy, a strčil nebohou Snílku z lesní cestičky do kopřiv.
“Berany berany duc!” skončil díky Rejskovi Tesařík hlavou napřed v mraveništi, které zrovna zblízka zkoumal.
“Berany berany duc!” dopomohl Rejsek Houbě k pěkné koupeli v ledovém rybníčku. Ale aspoň už na sobě měla plavky a byla uprostřed pomalého otužování.
“Berany berany duc!” strčil Rejsek do Broučky, která tak na sebe i Kučeru vychlístla líh (i s pár zalihovanými broučky).
“Berany berany duc!” zahalasil Žabák. Ač obvykle Rejskův spojenec, rozhodl se ukončit jeho tyranidu. Rejsek se nadávaje skutálel z kopce.

“Všichni mě jistě dobře znáte. Jsem Jidáš, a hraju-- hrál jsem v naší kapele na basu. Je to hrozně smutný, co se Ježíšovi stalo. Byl to nejlepší kytarista, co kdy Nazaret vydal. Bez něj by The Apoštols určitě nevznikli. Díky, Jéčko! Budeš nám chybět. Nikdy nezapomenem. Šmarjapáno nikdo jinej z nás neuzpívá.
A vím, že někteří mi to dáváte za vinu- že jsem do něj tu poslední vodku, co ho odrovnala, prej nalil já. To je ale hloupost, pánové. Všichni kluci z Exodus Farizei mi dosvědčí, že v tu chvíli jsem s nima pod Golgotou hrál na prázdnou basu piv.”

David byl něco neuvěřitelného.
Nedotknutelného.
Školní uniformu měl vždy čerstvě vyžehlenou a když se Bartoloměj náhodou naklonil dost blízko, voněl aviváží a nasládlou kolínskou. Prsty mu dennodenně hbitě tančily po klávesách. Měl sice stydlivý, ale zářivý úsměv, který nutil ledy tát.
Po kumbále Bartoloměj zjistil, že není úžasný jen z dálky. Zlehka se Bartoloměje dotkl, když se nad jejich situací příliš vystresoval. Držel ho pevně za ruku, když se Bartoloměj snažil všechno přelíčit Janě. Bez přestávky hledal způsob, jak je oba vyléčit.
Bez váhání Bartolomějovi pomohl roztřískat to zatracené piáno (své oblíbené), o které se při polibku opřeli.
Byl úžasný.

Rozednění.
"Rejsku, kam mě to bereš? Děsně to píchá."
Rejsek si přiložil prst na rty a ještě chvíli Žabáka táhl za ruku porostem bodláků, než najednou poklekl a pokynul Žabákovi, aby ho následoval. Oba tiše seděli v zeleni, kolena zmáčená brzce ranní rosou, a když se Žabák rozkoukal, všiml si konečně barevných ptáčků vysedávajících na bodláčí.
"Snílka je tu včera odpoledne viděla," vysvětlil Rejsek šeptem. "Napadlo mě, že bys je chtěl vidět."
Žabák na Rejska pohlédl, úsměv od ucha k uchu. "Nádhera."
Do tábora se vrátili až o hodinu později, usměvaví, zamlklí, s ranním klidem v duši. Popíchaní od bodláčí.

Žabák se s Rejskem vsadil, že dokáže čtyřiadvacet hodin dělat vtipy jen na jedno téma.
První hodina:
“Co je černé, bílé, černé, bílé?”
“Co, Žabáku?”
“Tučnák válí sudy!”
Čtvrtá hodina:
“Je to černé a červené, co je to?”
“Netuším, Žabáku.”
“Opálený tučnák!”
Patnáctá hodina:
“Je to černé, červené, černé, červené, co je to?”
“Nevim.”
“Opálený tučnák válí sudy.”
(Stádo otrávených povzdechů.)
Jednadvacátá hodina:
“Co je černobílé a nikdy nespí?”
“Ty?”
“Ne, tučnák insomniak.”
A pak:
“Je to černobílé a plave to v láku.”
“Nech mě hádat: dobře naložený tučňák.”
Žabák významně poklepal na hodinky. 24 hodin uběhlo. “Okurka ve fraku.”

Hrubě, hrdelně bublá, chrčí. V promrzlé tmě chrlí kvanta vroucí vody s rozpuštěnými minerály a sloučeninami síry. Je tak ale spokojen, a nemá v plánu se nikam hnout. Přece jen to na něm všechno závisí. Bez něj by si nikdo v okolí ani neškrtl. (To na člověka vyvine docela tlak.)
Hluboko v oceánech panuje obrovský tlak a tma - podmínky životu nevhodné.
Můžete si představit, jak překvapení byli vědci, když v roce 1977 průzkumná ponorka u Galapágů objevila na mořském dně komínky, ze kterých vyvěrá voda obohacená o sulfidy. Síru využívají bakterie a na nich se živí slepé krevety, škeble, ryby.

(Dusání nohou, dvojí náraz. Zaklapnutí dveří.)
BARTOLOMĚJ: (buší na dveře. Vyděšené, zpovykané crescendo piana - chci ven.)
DAVID: (smířlivě - nemá to cenu.)
BARTOLOMĚJ: (kopne do dveří. Zhluboka si povzdychne.)
DAVID: (krátké, tázavé piano, jako oslovení.)
BARTOLOMĚJ: (stydlivé, váhavé piáno - jsem tady.)
DAVID: (udělá k němu krok. Ve tmě kumbálu zakopne o kýbl. Randál.)
BARTOLOMĚJ: (starostlivý trylek.)
DAVID: (dvě noty. Je v pořádku. Znova Bartoloměje osloví.)
BARTOLOMĚJ: (půlová a čtvrť, s intonací omluvy.)
DAVID: (klidně, ale lehce vyčítavě - měls se mnou mluvit dřív.)
BARTOLOMĚJ: (omluvné piano - měl jsem strach.)
DAVID: (konejšivé dvoutaktí - dostanem se z toho. A nejdřív z tohohle temnýho kumbálu.)

Petronelovi nebylo nic dobré.
Stěžoval si, že nemá přes den co dělat, že by chtěl trochu zodpovědnosti. A že by s Uriášem mohli dělat i něco jiného, než hrát karty.
Tak mu Uriáš do nebe přinesl pekelné štěně, že se nudit nebude. Petronelovi vadilo, jak je divoké, a že za sebou trousí saze.
Zkusil to s pozemským psem. Bohužel se snažil aportovat svatozář. A prý smrděl.
Byl ochoten to zkusit ještě jednou, než na Petronela hodlal zanevřít.
“Kolik chcete za svojí kočku?” zeptal se sedláka Jandery chlapík v zelené kamizolce.
Mysliveček poklepal na svou brašnu. “Jsem ochoten ji vyplatit zlatem.”

Prima je po základce docela zásadní zážitek.
Rejsek byl prvního září tichý a vystrašený, když přišel do nové třídy. Už dlouho si uvědomoval, že se bude muset vyrovnat dvěma starším bratrům, kteří na stejnou školu nastoupili před ním.
Chvíli váhal, než si vybral a posadil se do lavice vedle kudrnatého kluka v křiklavě fialové košili.
Představil se jako Žabák a Rejskův život pak už nikdy nebyl tak úplně stejný.
Co ale nevěděl bylo, že Žabák, ač velký extrovert, měl z prvního dne v primě taky srdce až v kalhotách.
Proto se tehdy Rejska chytil, a dalších pár let ho nepustil.

Bubenící byli v kapelách vždycky v pozadí (ale furt na tom byli líp, než basáci). Šimon, kterému Ježíš vlastně omylem začal říkat Petr, si to moc dobře uvědomoval, ale byl s tím smířený. Byl s tím v pohodě. Stejně se s Ondrou živili rybařením - a prolívali si krk rumem, jako praví námořníci.
Ježíš ale dbal na to, aby se všech dvanáct jeho metalových bratří cítilo rovnocenně.
"Ty, Péťo," promluvil zas jednou na začátku zkoušky, "ty jsi buben, a na tomto bubnu postavím svůj song, a ani brány pekla tvůj beat nepřemůžou."
Jidáš se zas zatvářil všelijak, a šlo se hrát.

Jana si ráda myslela, že o svém nejlepším kamarádovi věděla úplně všechno.
Kdy měl narozeniny. To, že měl dvě starší sestry. Už měla změřené, za jak dlouho zdolá průměrnou stránku textu. Věděla, jaký zákusek má nejradši (harlekýn). Znala jeho týdenní harmonogram na hodinu přesně.
Věděla i to, že se ke klarinetu dostal hlavně protože mu přišlo, že vůbec neumí kreslit.
Brzo se naučila číst v něm i beze slov. Poznala, kdy byl smutný a kdy nadšený, nejen z výšky stupnice.
Jen na jedno nemohla přijít.
"Barťo, ty máš s Davidem nějaký problém? Od tý doby, co piánuješ, ho ani nepozdravíš."

Každý den na sboru, s každou skladbou je to nový soubor hesel. Devoto, fuocoso, legato, staccato, crescendo, vivace a vivacissimo, Dal Segno al Coda, razantně, energicky, s jiskrou, oddaně, co nejsladčeji a zeslabovat. Stačí se je naučit a hrát podle nich.
A občas očima odskočit z not na Davida u piána.
Když se pak stane ta... nehoda, dlouho se Bartoloměj neodváží na Davida i pohlédnout při příchodu. Má z něj ještě větší hrůzu.
Jednou se ale stejně neudrží a vyhrkne na něj tři tóny - zakódované, "ahoj."
O pár dní později mu je David vrátí.
Mohli by se pokusit promluvit si.

"Hrošice je upír," prohlásila Snílka a na počítači si přepla další snímek prezentace. Bylo pozdě večer, ale celé osazenstvo klubovny ji bedlivě sledovalo.
"Je jí-- tolik kolik jí je, a vypadá hodně zachovale. Nikdy jsem jí neviděla dotknout se kříže nebo stříbra," vypočítávala Snílka na prstech. "Podle účesu soudím, že do zrcadla moc nekouká. Jsem si tak na devadesát pět procent jistá, že by jí kůl do srdce oddělal."
Posluchači tajili dech.
"Otevřete oči!" vyzvala je Snílka, "koukli jste se někdy někdo pořádně na ty její špičáky?"
"Jasně, a Trubec je včelodlak," ozvalo se posměšně zezadu.
"O tom možná jindy."

Zachmuřeně a sám stál nad hroby svých kamarádů. Už nyní mu děsně chyběli, oba dva, a to znal Pětiprsťáka jen krátce.
Mohli - měli - to někam dotáhnout, ale místo toho jako jediný sotva přežil.
Ale jaký život mu teď zůstal? Kapitán byl bez kapely, bez kamarádů, bez fanoušků, a dost zásadně mu chyběly chlupy.
Vlastně litoval, že nezahynul taky. Velmi pochyboval, že si ještě někdy najde nějaké kamarády. Již nikdy si ho nikdo neposlechne a vydepilovanost celého okolí byla příšerná. Dělalo se mu z toho zle.
Kapitán Filcka zůstal ohromně sám ve světě, ve kterém rapidně ubývá ochlupení. Netušil, co dál.

Jsou tři a život je fajn.
Teda, umřel mu šéf. Ale Pavel má pro sebe ženu, kterou miluje, a s Karlem určitě vymyslí, co se studiem teď.
Pavel se snaží.
S Davidem a Ladou dělají, co můžou, aby jim studio nespadlo na hlavu - bohužel vždy končí neúspěchem: nahé holky v novinách, kondomy na mixáku, zlomená ruka, Filcka na černém trhu, neposlaný film.
Karel drží s Evou, která všechny pokusy odsuzuje jako hlouposti.
Je konec. Studio je namáčklé v Pavlově dodávce, režisér mrtvý, Karel v cizině a David… kde jen je Davidovi konec.
Pavel s Ladou zůstanou sami dva.
S Paštikou.

David Bartoloměje děsil.
Vždy měl čerstvě vyžehlenou školní uniformu. Ve sboru nechával své prsty tančit po klaviatuře, aniž by hleděl na noty. Vyvolával v Bartolomějovi nové, strašidelné pocity.
Děsil ho, když se s Bartolomějem na sboru náhodou bavil. Děsil ho, když se smál Bartolomějovým vtipům.
Děsil ho, když spolu jednou v učebně po zkoušce zůstali sami, děsil ho, když si to odpoledne povídali, děsil ho, když se Bartolomějovi všechna hrůza nahrnula do krku a donutila ho Davida políbit.
Děsilo ho, že se to stalo.
Naštěstí vzápětí zjistil, že oba místo slov hrají jako piano.
Jediní dva svědci o tom nepromluví.

(Venku. BARTOLOMĚJ sedí v tureckém sedu, JANA klečí vedle něj.)
JANA: Je hrozný, že seš nemocnej. Naši se bojí, že je to nakažlivý. Nechtějí, abychom se bavili.
BARTOLOMĚJ zasmušile hledí do země.
JANA: Jak to berou vaši? Maj strach?
BARTOLOMĚJ krátce vzhlédne k JANĚ, hned zas hlavu skloní. Trhá stébla u svých nohou a mlčí.
JANA: (váhavě) Od tý doby, co to máš, mluvíš ještě míň. Hele, jestli tě něco trápí--
BARTOLOMĚJ se prudce postaví na nohy. Otevře pusu. Ozve se hrubá, hlasitá melodie na piano.
JANA: (dopáleně) S tebou je to ode zdi ke zdi! Hodiny nemluvíš, a pak--