Moje články

Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor. Hodor Hodor Hodor Hodor, Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor, Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor.
Hodor Hodor: "Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor," Hodor Hodor. Hodor, Hodor Hodor Hodor - Hodor Hodor, Hodor Hodor, Hodor Hodor Hodor, Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor.
Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor?
Hodor. Hodor Hodor Hodor Hodor?!Hodor Hodor Hodor, Hodor Hodor Hodor!
"Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor," Hodor
"Hodor?"
"Hodor."
"Hodor Hodor?"
"Hodor Hodor."
"Hodor Hodor Hodor???"
"HODOR!"
Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor, Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor. Hodor Hodor Hodor Hodor Hodor. Hodor.
Hodor.

"Nesu zprávy," halekal Kanibal už ode dveří.
"Povídej," řekl Liam a kývl na Máju.
"Víte jak chtěli čistit tu studnu přání u lesa? Tak to před chvílí dodělali a normálně z ní vyrazil skřítek a vyšiloval, že nemohl 50 let ven a všechny ty přání, co tam lidi naházeli musí splnit. Takže teď zhmotnil nějakému umírajícímu dědulovi do postele Marylin Monroe, protože si to kdysi přál. Boží." Smáli se.
Zvenku se ozvala harmonika a bubny. Mája zbledla.
"Přála sis one man band?" vyprskl Liam.
Mája zavrtěla hlavou. "Ne one man band, ale one elephant band."
"No, tak to potěš koště."

Blížila se půlnoc. Jindy opuštěná recepce se pomalu plnila lidmi. Po místnosti šeptem běhaly poslední příkazy. Všichni napjatě sledovali ručičky hodin. Recepční pronesla krátkou řeč a zdůraznila nutnost profesionálního jednání. Dále poděkovala všem za jejich čas a popřála jim štěstí.
Odbilo dvanáct. Všem v hale se zvrátila hlava dozadu a jejich duše je opustily. Ocitli se v pravé podstatě svého hotelu a očekávali každoroční návrat strážce. Bylo to tady. Dveře se otevřely, směny vystřídaly a práce mohla začít. Operátoři nasadili sluchátka, převozníci nasedli do loděk a ti, co prohráli los obsadili oddělení reklamací.
Převoznická služba řeky Styx opět zahájila provoz.

Liam se díval z výšky na symbol, který sám vyskládal na nádvoří z kamenů. Pomalu se stmívalo. Symbol ve tmě podivně světélkoval a kolem hradu se stahovala mlha. Liam seskočil ze zdi. Celé tělo mu mravenčelo. Už brzy.
Večerní klid rozčísly dudy. Mlha změnila barvu a začala se plazit po stěnách. Hrad dorůstal.
A Liam stál v hlavní síni a pozoroval, jak se kolem zhmotňují.
Na hradě, který byl od nepaměti jejich domovem, se sejdou živí i zesnulí.
Znovu se budou veselit ve svém rodišti.
Zahájení bylo na něm.
„Ceud mìle fàilte,“ zašeplal směrem k nim.
Highland games mohly začít.

„Když to tak zvažuju, nebyl to špatný rok.“
„Pravda.“
„Až na to skoro odpálení planety, podivné cesty časem, ti mrtví, nemrtví, víc mrtvých a pak ten den kdy pršela velikonoční vejce.“
„Chybí nám jen samovznícení, zemětřesení a nějaké meteority.“
„Ano, bez nich to nikdy není úplně ono.“
Dvojice bloumala po nábřeží.
Ten ve světlém kabátě vytáhl z náprsní kapsy blok a předal ho kolegovi.
Tmavokabátník zápisník otevřel a s úsměvem dvakrát podtrhly součet čísel vevnitř.“
„Myslíš, že ví, co je čeká příště?
„Tak o tom nemají ani tušení.“
Podivná dvojice se dál procházela.
Nekromant a bůh.
Bok po boku.
Navždycky.

„Stačí?“
Důstojníci si kriticky prohlíželi jámu. „No nevím. Já bych ještě metřík přidal.“
Jeden si povzdechl, seskočil dolů a začal zase kopat. „Jen doufám, že přiletí. Jinak je to celé na dvě věci.“
„No, jestli počítáme správně, tak by to mělo vyjít.“
Zhruba o hodinu později začaly z nebe pršet bomby. Luftwaffe se činila a během chvíle byla celá pláň pokryta krátery a plameny.
„Může mi někdo vysvětlit, proč jsme kopali vlastní, když stačilo počkat na Němce?“
„Nešlo o jámu, ale o obsah.“
Leandeos z díry nadšeně mával upečeným kusem krávy.
„Tadá. Steaky ala německá invaze. Kdo si dá první?“

Bylo to tak trochu jiné květinářství. Celé populaci na něm bylo divných hned několik věcí - třeba to, že zvládli v malém jezírku pěstovat Viktorii královskou. A navíc prosperovalo ani ne čtvrt roku po skončení války. A pak ony. Byly krásné, až oči přecházely. Květiny i květinářky.
Ta světlovlasá zrovna aranžovala kopretiny a ta tmavovlasá čarovala s liliemi. Obě se usmívaly. Celý obchod dýchal podivně magickou a okouzlující atmosférou.
„Aničko,“ zavolala se smíchem tmavovlasá, „tahle je asi pro tebe.“
Mráz vykreslil na okno kytici růží.
V srpnu.
Do krámku vstoupil zrzavý mladík.
„Už běžím,“ usmála se Anička, „a příště maluj slunečnice.“

Agnes se naposledy kriticky zkontrolovala v zrcadle. Ještě trochu tvářenky a mohli s klidem vyrazit. Vešla do obývacího pokoje a úsměv jí zmrzl na rtech. Liam, Leandros, András i Marty seděli na pohovce zcela hypnotizováni dějem na obrazovce.
Agnes protočila panenky, sedla si v kuchyni a nalila si víno. Ostatní dívky se na ni soucitně dívaly. „Taky máte plány v háji?“
Fénix jen přikývla.
Z vedlejšího pokoje se ozývaly typické fanouškovské zvuky.
A cinkání sklenic.
„Na co se to vlastně dívají?“
„Snooker. A session teprve začala, takže s nima tak tři hodiny nehnem.“
„Chlapi,“ odfrkla si Irena „prostě zabít málo.“

Tiskl si na hlavu polštář, ale nepomáhalo to.
S nadávkami se vyhrabal z postele a šel si zajistit klid.
Vytáhl oba štěbetaly na chodbu.
„Tohle musí skončit,“ syčel, „a protože se nedokážete k ničemu odhodlat sami, tak vám to usnadním. Alice, Maurice tě miluje, je to moula, neřekl ti to a furt po tobě vzdychá. Maurice, Alice s tebou chce žít a všechny ty věci. Vyřešeno. A teď držte hubu a táhněte zpět do svých rakví.“
Dusal chodbou pryč a už se viděl zpátky pod dekou
„Myslíš, že věděl, že na sobě nic nemá?“ špitl Maurice.
Alice jen zavrtěla hlavou.

Nikdy si s nikým nerozuměl lépe. Byla vzdělaná, sečtělá, chápala jeho narážky. Minule spolu rozebírali Tarkovského a Čechova. Měla úžasný vkus. Hltal každé její slovo. A ten rukopis. Nádhera.
Naplnil pero inkoustem a znovu se zahleděl na její dopis. Opatrnými tahy začal vykreslovat slova. Když skončil, pečlivě psaní zalepil a vhodil do nejbližší schránky.
Měli opravdu úžasný vztah. Vztah, ač pouze epištolský, byl silnější než mnohé jiné.
Ale jednoho dne dopis nedorazil.
Trápil se.
Znovu začal lovit, aby to zahnal.
Jednou se znovu prohrabával pozůstalostí upírky, kterou zabil, a vypadl na něj balíček dopisů převázaný stužkou.
Byly od něj.
Všechny.

Král vlk měl ženu, kterou moc miloval. Ta však jednoho dne, po přečtení časopisu Nesmrtelný strýček, přestala jíst. Král se o ni velmi bál. I svolal sněm na který dorazila i ostatní zvířata a začali se radit jak královně pomoci.
Ovce navrhovaly bylinky, opice ovoce, králíci zeleninu. Král je chvíli poslouchal, pak jim vynadal do pitomců, zabil ovci, nechal ji upéct na bylinách, ovoci a zelenině. I s touto pečení došel za královnou a řekl jí ať neblbne s anorexií a kouká jíst, bo chce v posteli ženskou a né kostru. Královna poslechla a žili šťastně i bez šarlatánských rad.

„Dám ti jednu radu do života synu. Když se jí budeš řídit, dotáhneš to daleko.“ Děd odstrčil jedno z mnoha zaměnitelných vnoučat a pokračoval. „Zaprvé si nikdy s žádnou neupleť dítě. Dítě znamená konec. Spi si s nima, užívej si, ale vždycky s ochranou a rozumem,“ kynul stařík varovně prstem.
„Zadruhé nepij, když si s ženskou. Pak z tebe dostanou všemožné sliby. Třetí bod je důležitý. Aby ti neztloustla a nezlenivěla, nikdy ji nesmíš poznat blíž. Krásná znamená neznámá. Je to objekt touhy,“ dodal.
„Ale nejdůležitější je si nikdy žádnou nevzít, nebo si to vyžereš stejně jako já,“ zasyčel nakonec.

Kochal se vší tou nádherou. Hořící budovy, mrtví či umírající lidé, zmatek. Prostě obraz dokonalé destrukce. Byl rád, že to svěřili zrovna jemu. Už to párkrát dělal. Třeba Sodoma a Gomora. To byly časy. Zavřel oči a zaposlouchal se do všeho toho praskání, skřípání, vrzání, bouchání a sténání. Nos mu plnil nasládlý puch hořících těl, budov a odpadků.
Otevřel oči a rozhlédl se. McDonald opodál ještě stál, a tak si došel pro burger a hranolky. Ani kolu si neodpustil.
A byl by to naprosto skvělý den, kdyby nedorazila Zoey.
„Ty blbečku,“ křičela „Jsi ve špatném městě. Máš ničit to druhé.“

„Pojď mi pomoct, prosím tě,“ žadonil Stephan a táhl Máju ze schodů. „Zkusil jsem už fakt všechno a on tam jen sedí, směje se a vrtí hlavou.“
„Cože?“
„No zkusil jsem už všechny druhy tření. Třel jsem je o sebe, každý zvlášť, dokonce i valivé tření jsem zkoušel. Taky jsem zjišťoval, jestli tomu nepomůže jiná teplota či přidání cizí substance. A ono nic. Ani utěrkou to nešlo.“
Mája sešla do kuchyně. Liam seděl na parapetu, hrnek čaje v rukou a viditelně se dobře bavil.
„A co máš vlastně dělat?“ zeptala se Mája, která stále nechápala, o co jde.
„Utřít česnek.“

Jeden našli plavat v akvárku. Byl napůl zalitý v betonu a pomalu se rozpouštěl. Další přiletěl oknem spolu se zápalnou lahví. Ostatní následovaly už jen s dlažebními kostkami.
Někdy je našli přiražené baseballovou pálkou do zdi a jindy přicházely na křídlech výstřelů z lupary.
Ale jednoho dne…
„To už přestává všechno! Ty ostatní věci bych pochopil, ale toto?“ Fay znechuceně vypáčil účet za elektřinu ze zubů odřezané koňské hlavy, ledabyle pohozené v chodbě. „Nemohl by to alespoň jednou doručit normálně?“
„On je prostě stará škola. To si chtěl, ne?“
„Ano. Ale Pošťáka. Ne mafiána, který místo doručování zalehává na matrace!“

Každý rok se jich tu scházelo míň. Nebylo se čemu divit. Přece jen už to bylo skoro 70 let.
Izák se rozhlédl po známých tvářích. Jako všichni ostatní sem vezl své prarodiče, aby uctili památku muže, který jim zachránil život.
„Přehodil výhybku a náš transport se ocitl na slepé koleji. Pobil němce, dostal nás do bezpečí a umřel. Nikomu neřekl, že byl zraněný.“
Tetě Aleah se třásl hlas. „Ta vedlejší kolej vedla do náruče smrti a on nás dovedl k životu.“
Začali zpívat.
Všichni, až na Solomona. Stařec se jen usmíval, protože věděl, že v hrobě jejich tajuplný zachránce není.

„Už to udělal víckrát. Asi má na něj pěknou pifku“
„Co? Jakou zas slívku?“
„Né slívku. Pifku.“
„Cože? Proč žvaníš o nějakém dřívku“
„Žádné dřívko. Pifka. To je něco jako vztek.“
„Jo rozumím. Vděk, to je něco co ta dnešní generace nezná.“
To už bylo na Martyho moc. „P jako Porouchaný, I jako Ignorantní, F jako Frustrující, K jako Kulhající a A jako Apatykář. PIFKA! Hele já vím, že kousek od tebe vybuchla bomba, ale tohle už musíš hrát,“ vykřikl naposledy a vydusal ven z místnosti.
„Nevíte někdo co mu je? A co měl s tím spaním?“
Jen krčili rameny.

„Všichni mají hustý přezdívky, jenom já nic,“ stěžoval si John Doe hlasitě, “Co třeba kanibal. Kde k tomu safra přišel?“ pokračoval ublíženě.
„Žere lidi“
„A Sebastian?“
„Myslíš Designera? Prostě je dobrý v designech.“
Ostatní se bavili na jeho účet.
„Na mně není nic zvláštního,“ brblal John, „jen tohle,“ položil na stůl zářící meč.
„Tak za tu věc ti klidně přezdívku dám,“ ozval se znalecky Diego.
„OK. Mít přezdívku za meč není vůbec špatný kšeft.
„Vidíš. Za meč. Budeš Zamečník.“
Časem se naučil řemeslo a to nešťastné „a" si prodloužil. Aby se ho furt někdo neptal, proč má na vizitkách chybu.

Stíny se prohloubily. Přes trávník přeběhla postava. Přikrčila se ke zdi, proklouzla oknem a neslyšně se plížila chodbou.
Snažil se uklidnit. Věděl, že je jeho úkol důležitý. Nestávalo se tak často, že by obyčejné soukromé očko, jako byl on, rozlousklo tak důležitý případ. A věděl o tom jen on. Policie už nad tím zlomila hůl.
Ozvalo se pronikavé křupnutí a on si uvědomil, že to byly jeho vlastní kosti.
„Slušný křup,“ mínil hlásek. „Dobrá kvalita. Tak pojď bagetko, zvu tě k večeři."
„Milánku, a hlavně se s tím křupanem netrap dlouho.“
„Neboj, mami, dnes to bude něco jednoduchého. Třeba minutka.“

Mal přemýšlel, jestli se na tuhle práci vůbec hodí. Vážně se snažil. Ale nezáleželo na tom jak moc. Vždycky se totiž něco pokazilo. Například nyní se díky maličké chybičce upír, který byl ještě před chvílí ukázkově mrtvý a pohřbený, s chichotáním proháněl po louce, mával rukama a vykřikoval něco jako „Who’s your daddy!“ a „Jen to zkuste znova, fušeři,“ což se mistrovi vůbec nelíbilo.
Jen si těžce povzdechl a otočil se na učedníka
„Tentokrát kopej hlouběji. A ujisti se, že mu tím kůlem probodneš srdce, až ti ho dotáhnu,“ vrčel na Mala. „A už na něj proboha nevylij oživovací lektvar.“

„Krucipísek.“ Fay se smutně díval na horu cukru, která pohltila jeho hrnek.
„A co použít med?“
„Med do kávy? Neznabohu. A taky se blbě dávkuje. Ještě hůř než tenhle kekel.“
„Ne, když použiješ lžičku.“
„Lžička je nástroj ďábla,“ rozohňoval se Fay.
„Proč ty taky někdy nevymyslíš něco užitečného,“ otočil se na Siu „furt nějaká genetika, křížení druhů, rakety, vynálezy zkázy ale jak dávkovat cukr bez lžičky, to tě nenapadlo.“
Sia se na něj podíval a zmizel za dveřmi své laboratoře. Chvíli se ozývalo bublání, skřípání a praskání a pak se průkopník vítězoslavně vynořil.
„Co to je?“
„Můj patent. Cukr kostka.“

„Držte řadu.“
Dudy řvaly a skřípěly mnohonásobně silněji než muži. Nálada byla veselá. Všichni se těšili. Někdo vykřikoval názvy klanů a pokaždé mu byl odpovědí sborový ryk bojovníků.
„Hlavu vzhůru!!“
Jeden z vojáků doběhl k veliteli s hlavou Henryho de Bohun naraženou na píce.
Robert se na ni nakvašeně podíval.
„Kéž by ti ta rozšklebená držka i tam nahoře zůstala, blbečku. Za tu sekeru by ti to patřilo,“ odplivl si a hned nato se hurónsky rozesmál.
„No a pak jsme je rozdrtili,“ vyprávěl Liam.
„Tys tam vážně byl, strýčku?“ kulily děti oči.
„A kdo myslíte, že běhal s tou hlavou?“

Na tuhle cestu se dlouho těšila. Mělo to být jako za starých časů. Jen oni dva. Jenže Liam se jí hned po nástupu někam ztratil. A ona nechtěla být sama. Vyšla ven a uviděla ho stát na chodbě s asi osmdesátiletou ženou. Právě se s ní loučil.
„Kdo to byl?“ zeptala se.
„Stará známá z války. Dal jsem si ji v Německu k večeři.“
„Tys byl za války v Německu?“
„Jo, asi tři týdny. Než se mi podařilo ukrást letadlo.“
Zasmála se.
„Stejně nechápu, že jsi ji poznal. Zestárla.“
„Vždycky je poznám. Otiskli jsme se do sebe. To stáří nezmění.“

Agnes probudil příšerný hluk. Rychle se oblékla a sešla po schodech dolů. Z kuchyně se ozývaly zvuky boje a křik.
„Drž ho, hajzla.“
„Nejde to, má strašnou sílu.“
„Tak ho něčím přetáhni.“
Ozvala se tupá rána.
„Au. Jeho, ne mě.“
„Chyť ho, jde po mně.“
Agnes popadla jednu z mnoha zbraní, které měl Liam prozíravě ukryté po domě a vpadla do kuchyně.
„Mám ho. Rychle, otevři to.“
Kanibal právě odpokličkoval hrnec a Matěj se snažil vzpouzejícího humra nacpat dovnitř. Ten se držel klepety krajů a odmítal se vzdát.
Agnes zabouchla dveře a s úsměvem vyšla nahoru.
Tohle nebyl její boj.

„Následující úkol bude vyžadovat velkou dávku odvahy, zkušeností a hlavně absolutní absenci pudu sebezáchovy.“
Úředník přejel zrakem po náhle pobledlých tvářích. Jen jedné zůstal úsměv.
„Vás to množství neděsí?“ zeptal se světlovlasého zkoumavě.
Ten jen pokrčil rameny. „Víte, jeden slavný člověk kdysi řekl: nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Také by se dalo říct, že ni déšť, ni sníh nás nedokáže zastavit anebo stále oblíbené: Toho bohdá nebude, aby Maďar z boje utíkal.“
„Děkujeme vám za proslov,“ koktal ohromeně úředník „tomu se říká bojový duch. Pánové ozbrojte se prosím. Připravit. Pozor. Teď! Naše soutěž v pojídání šlehačkových dortů právě začíná!“

„Na co čekáme?“
„Na signál.“
„Jaký signál? Vždyť říkal v pravé poledne.“
„To sice ano, ale nemyslel to jako časový údaj. Myslel to správné poledne.“
„Stejně už těch signálů bylo dost.“
„Souhlasím. Ale ten náš bude trošku jiný.“
Nečekali dlouho. Na celou říši padla neproniknutelná tma. Ale jim vidění zůstalo
„Můžu otázku?“
„Jistě. My vídíme, protože…“
„Mě spíš zajímalo, kdo je tamten plápolající pán.“
Nekromant se otočil. „Hore.“
„Sethe,“ pokynul muž „varoval jsem ho devětkrát. Desáté varování nechám na tobě.“
„Jupííííí!“ halasil hnědovlasý, „pojďme zabít nějaký děti!“
Skupina se nadšeně řítila z kopce.
Fénix i Nekromant je s úsměvem sledovali.

Na jednu stranu to byla čistě jeho chyba. Tu rakev si vydupal, protože co by to bylo za upíra bez rakve.
Kdo mohl vědět, že bude tak malá a nepohodlná. Ve filmech to bylo cool. A navíc ty panty. Díky jejich vrzání vždycky zjistili, že chtěl někam jít. A tak už týden promazával. Pant u nohou již nevydával zvuky. Ještě zbýval ten u hlavy.
Naštěstí mu řešení poskytli sami věznitelé. Potichu sebral WD40, štědře jím pokropil pant, vrátil sprej na původní místo a zaplul na kutě.
Designer opatrně odstranil ze spreje falešnou popisku. Původní nápis hlásal: Lepidlo na zubní protézy.

„Dam dam da dam dam dam da dam…“ prozpěval si Matěj a pochodoval s plastovými figurkami.
„Je krásné jak se mají rádi.“
„Řeknou si ano a pak už spolu mohou být až do chvíle kdy si jako Romeo a Julie zemřou v náručí někde hluboko, hluboko v poušti.“
„Ano. Ale jejich láska bude tak silná, že jako dvě holubice vyletí k nebesům a budou spolu navždy šťastni na výsostech.“
„Och všechny ty srdíčka a dárky…“
„A balónky a Krajky…“
„Kolikrát vám mám říkat, že vy mi na svatbu ani nepáchnete! A už vůbec ne jako organizátoři.“ Utnul je Liam suše.

Idioti
Kreténi.
Nic nedokázali.
Nikdy.
Jen křičet, mávat pazourou a nevážit si nikoho a ničeho.
Nenáviděl je, nenáviděl sebe a s každým úderem krumpáče do skály jeho vztek sílil.
A ty jejich debilní písně.
Jedna vedle druhé jen samá uhozená propaganda. Jak to bude lepší a jak bude sluníčkové.
Jedno kopnutí za druhým. S každým praskají ty jejich malé kostičky, lebčičky, židličky… tak rád by to s nimi skončil. Ale On byl v postavení toho otroka. A oni nad ním vítězili.
„Co se to děje s Rejpalem?“ ptal se Kejchal.
„Nevím, ale myslím, že bychom se dnes měli radši zamknout.“

„To už je třetí, které jsme museli evakuovat,“ hlásil Liam, „úplně je to zavalilo, některé jsme našli až po krk ve vodě. Tu oblevu nám byl čert dlužen.“
„Májo, Is! Budeme potřebovat ručníky, obvazy a spoustu šití. Vypadají pěkně potrhaně.“ Nekromant rozdával rozkazy a během chvíle se celé přízemí proměnilo v hladce fungující nemocnici.
Dveře se otevřely a dovnitř proudili další a další evakuovaní. Náhle jeden z nich kýchl tak silně, že to jeho tělo nevydrželo a rozsypalo se.
Nekromant protočil oči. „Zlaté zombie. Těm když něco upadne tak to stačí jednoduše znovu přišít. Liame! Doufám, že máš rád puzzle.“

"Šukali hadi ještěrku, když na štěrku se hřála.
Strkali jí tam baterku a ona se jim smála…"
„Jak?“ zacloumal s Kanibalem pan Krauss.
„Co?“
„Jak ji šukáli tou baterkou. To chce studii.“
Po několika hodinách pan Krauss stále seděl nad teráriem, ve kterém se plazily dvě zmije, pobíhala ještěrka a válela se malá baterka.
Ostatní se tísnili kolem dveří a vyděšeně jej pozorovali.
Náhle se banshee vymrštil, popadl zmiji a pokoušel se ji omotat kolem baterky.
„Je to jen písnička…“
„Ne! Je to pravda“ vyštěkl banshee načež se zhroutil.
„Tak se přiznejte, kdo mu schoval ty účty,“ pronesl tiše Liam.

Motory řvaly, diváci ryčeli, pach benzínu se mísil s vůní kožených potahů. Asfalt byl rozpálený poledním sluncem. Vlajka se mihla vzduchem a závodníci vyrazili.
„Ano ano, dnes nás jistě čeká další zajímavý závod. Zatím nám vede Porshe, ale Hyundai a Kia nebudou váhat použít svého atomu k převzetí vedení. Mercedes se také drží pěkně…
ale nééé, copak se nám děje vzadu? Tak to není pěkné. Viper se dostal do klání s Jaguárem a nevypadá to dobře… Chudák sežraná zmije. Jej, to vypadá vážně špatně. Auto se klátí, zmítá… a ještě že byl řidič fénix, jinak by ten výbuch asi nerozdýchal.“

„Klucí, pojďte honem sem!“ po cestičce cupitala malá holčička a v náručí svírala velikou zrzavou panenku.
„Takže tys tu věc proklel a teď ji nemůžeš najít“
Mladý šaman klopil hlavu.
„Ukaž tu kletbu.“
Natáhl ruku a podal Upírovi papír.
„Výborně. Pojďme to najít, než to něco provede.“
„Je to jen trocha woodoo, co by se asi tak mohlo stát,“ brblal šaman tiše.
Upír si jen zhluboka povzdechl.
„Fuj, ta má ale zuby.“
„Budem jí říkat Zubatá.“
„Je to chlap.“
„Tak Zubatec.“
„Počkejte. Tady má něco napsáno.“
„Chucky,“ přečetla holčička a se smíchem panenku znovu pevně objala. „To se mi líbí.“

Přečetl všechny knihy, aby porozuměl.
Přišla a on pochopil, že se nikdy nemůže vše naučit z knih. Dodala životu jiskru.
Vzplála. Hořela. Vzala mu vše a zmizela s jižním větrem.
Zatřásl zemí, aby ji přivolal. Zapálil oblaka, aby ji ozářily. Rozbouřil vodu, aby mu ji přinesla. Ale jen poslední živel, který nad ní měl moc, ho neposlechl.
„K čemu vlastně bylo celé to drama?“ ptal se ho Vítr, když se spoušť utišila.
„Abych ji našel.“
Hurikán se mu smál do očí. Tornáda vířila ve vítězném tanci. Pasát zpíval své vědoucí písně.
„Tu nenajdeš bratříčku,“ ševelili mu do snů.
„Je povětrná.“

Místnost byla plná eukalyptů. Pan Krauss chodil od jednoho k druhému a sem tam z nich utrhl list.
„Vysvětlete mi ještě jednou, proč to pro toho cucáka děláme?“
„Marion není žádný cucák. Je to savec to ano, ale je to také Alfa koalí frakce.“
Další list putoval na pozlacený talíř.
„No dobře, ale stejně bych rád odpověď. A proč nežere trávu, proč jen některé druhy eukalyptu?“
„Protože náš koalí alfasavec, což je mimochodem docela trefné označení, je gurmán. A děláme to proto, že ty chceš kvalitní wagyu, Mája hadí jed a krev, a já si chci mít s kým povídat.“

Dvě postavy se nelyšně protáhly dveřmi. Místnost byla plná šanonů, ale dvojice neomylně mířila ke stolu pokrytému složkami. Mdlé světlo lampičky ozářilo místnost a dva ofrčkovaní záškodníci zasedli a začali se obsahem stolu probírat. Obersturmführer, spící v rohu, jim viditelně nevadil.
Brunet zuřivě psal a zrzek ho pobaveně sledoval. „Vylepšuješ jim statistiku?"
„Jo. V jejich podání to bylo nudnější než Janáčkův Otčeáš.“
Tužky se míhaly po papíře, měnily německou preciznost v absolutní bordel.
„A co to vlastně mrvíš ty?“ zajímal se brunet.
„Rekviziční formuláře. Zrovna objednávám věci na sabat, židovské písně, slona a buráky.“
„Liame?"
„Ano?“
„Být záškodníkem je sranda.“

„Co jsem udělala špatně?“ vzlykala Sakti. „Já se mu chci jen líbit. Víš, jak pořád kouká na ty japonské kreslené tamty. Tak jsem si kvůli němu koupila i ten zaječí kostým. Ten co trochu připomíná plavky. S ocáskem. Udělala jsem všechno jako ty. Namalovala si rty, upravila vlasy, dala si stíny, namalovala nehty, oholila si nohy, dokonce mám i melír. Copak to nevypadá hezky?“
„Jistě že vypadá,“ těšila ji sukuba. „Moc ti to sluší.“
„Takže jsem tlustá. To musí být ono.“
„Nejsi.“
„Tak proč omdlel?“
„Víš, zlatíčko, on oholený, namalovaný a naondulovaný Yetti je pro některé lidi trochu silné kafe.“

„A jsme definitivně v hajzlu.“ Sergej práskl helmou do závěje a obrátil se ke zbytku výpravy. Na motocykly se vesele sypalo.
„Mě by jen zajímalo, kterého pičičmundu napadlo jet na motorkách,“ utrousil Skelen.
„Vždyť jsme jeli do Provence, Kristova noho!“ vybuchl Sergej, „já nevěděl, že tam bude nějaký zasraný portál.“
„Hlasitějc už to nejde? V Moskvě tě špatně slyšeli.“
Sergej nasupeně nakopl sníh, neočekávaje odpor, ale sníh měl jiný názor. Jako mávnutím proutku se zvedl a spolu se Sergejem se odklidil z cesty.
„No a je to vyřešeno,“ ušklíbl se Skelen. „Ke stojům pánové. Sergej a sníh si musí promluvit.“