Moje články

Kdesi v srdci Sibiře
---------------------
Seděli kolem krbu. Podle předpovědi se mělo vyjasnit, ale z oblohy se zatím stále sypalo. Sucuby se odmítly jít koulovat a tak se dalo zabavit jen košíkem s pletením nebo křížovkou.
Pletení po chvíli skončilo roztrhané v koutě a společnost mrtvých neposedů se začala věnovat náročnější zábavě.
„Prázdniny jinak,“ přečetla Trix svým kolegům.
„Volno,“ vyhrkl Sergej.
„Plod dubu,“ pokračovala Sucuba.
„Žalud,“ řekl Ian.
„Teď ty Ivane - krychle latinsky.“
„Kolik písmen?“ chytal se stébla blonďatý Incubus.
„Na pět.“
Ivan jen smutně koukal. Jeho hlava prostě nebyla stvořena k myšlení.
Trix si zhluboka povzdechla.
„Cubus ty obrtlíku. Máš to i ve jméně.“

„Co vy tu tak brzo pane Kraussi?“ zeptala se Mája.
Banshee se jen usmál.
Odemkla dveře a oba zůstali překvapeně stát. Kolem nohou jim totiž náhle proudili pidimužíci a odnášeli si tučnou kořist – maso, zeleninu, židle a také malou lahvičku plnou světélkující tekutiny. Dívka se vzpamatovala jako první.
„Skerászové? Co tu zas ty malé mrchy dělají. Lee! Kde jsi?“
Vyšel z kuchyně.
„Kolik toho ukradli? A nebyla ta lahvička náhodou tvoje slavná tajná přísada?“ ptala se rozhořčeně.
Incubus se ušklíbl a podal panu Kraussovi nějaký papírek.
„Projímadlo Ambrosie,“ přečetl klidně, „Dejte si náš nektar, pohnojíte hektar.“
Mája se skácela smíchy.
-----------------------------------------------------------
Pozn: Skerászové jsou mnou vymyšlení tvorečci, kteří žijí ve starých sklepích a vše co potřebují k životu (hlavně jídlo a něco na spaní) prostě ukradou.(Proto se tak často lidem ztrácejí ponožky a studentům jídlo z kolejních ledniček.)

„Upíří drinky jsou hračka. Přislazuješ cukrovkářem, pokud to chce někdo peprnější, můžeš přidat pár kapek nakaženého žloutenkou nebo AIDS. No a pro skutečnou divočinu není nic lepšího, než mít po ruce někoho se vzteklinou,“ vysvětloval Liam a zkušeně pracoval se zkumavkami. „Pro správnou nadýchanost přidáme šlehačku, efektní karamelovo-krvavou ozdůbku a pár oplatek. Voila!“
Číšník odběhl.
Mája se na Liama škaredila zpoza své pidimisky salátu. „Zatracení zmetci. Jim je jedno co sežerou, nemusí se vůbec starat o linii.“
Liam s na ni zářivě usmál.
„Ehm…“ ozvalo se za nimi.
Otočili se. Číšník i koktejl byli zpět.
„Chtějí nízkotučnou variantu,“ řekl nevěřícně.

„Co vy na to?“ zeptal se přiškrceně zbytku skupiny. Nervózně zatínal prsy do svého nového kostýmu.
„No…“
„Je to…“
„Vypadáš…“
„Je to originální.“
„Slušivé.“
„Modrá je vážně tvoje barva.“
„A ty vlasy… Ten účes je krásný, možná ta krev by tam nemusela být.“
„A když ji umyju?“ Prosebně se na ně zadíval.
„To bude nejlepší,“ zněla jednohlasná odpověď.
Dovnitř vtrhl Liam. „Tak pojďte, Halloween nepočká,“ pronesl a zůstal ohromeně stát.
„Reggie? Ty jdeš za princeznu?“ vyhrkl.
„Ano“ Reggie zavrtal pohled do podlahy a kdyby mohl, zrudl by studem. „Líbí?“ pípl.
„No... jo. Jen mám pocit, že kostlivci mají kostým nepovinný.“

Téma: Kluci nepláčou
Inspirováno skutečnými událostmi
Monte Carlo 1913
----------------
Krupiér sledoval hráče s rostoucím napětím. Zůstali už jen dva.
„All in,“ usmála se a mrkla na svého spoluhráče. Sergej se na ni zadíval. Hledal zaváhání, možnost proniknout obranou, ale dívka byla ztělesněním naprostého klidu. Souhlasně kývl.
„Tak se ukažte,“ zašvitořila.
„Four of a Kind.“
„Royal Flush,“ pronesla a shrábla hromádku.
Rus zavřel oči. Jeho jmění bylo pryč. Neměl už nic. Vstal a lehce se uklonil. „Bylo mi potěšením, madame,“ řekl a zamířil ke dveřím. Dívka ho sledovala vědoucím pohledem. Zapálila si.
Z venku se ozval výstřel.
Labužnicky vyfoukla kouřový kroužek. „Opravdu nepláčou,“ zašeptala a dál se věnovala své cigaretě.

Došel do pokoje a popadl láhev whisky. Po chvíli přemýšlení přibral ještě jednu.
Dovnitř vtrhl Matěj s Kanibalem. Oba měli sukně z palmových listů, pestré květinové náhrdelníky a rumba koule.
„Co to…“ vyhrkl Liam.
„My přemýšlíme nad svatbou. Co takhle ala Hawai? Pizza, koktejly, limbo.“
V místnosti se prudce ochladilo.
„A co třeba carské Rusko? Kožichy, sáně tažené koňmi, ledové sochy…“ Matějova fantazie jela na plné obrátky.
Na oknech se pomalu tvořila jinovatka.
„Ne?“
„A co tradiční kanibalská svatba?“ nahodil kanibal.
Ticho.
„No co? Lidí je dost – a slouží jako jídlo i jako zábava“
Liam do sebe obrátil láhev. „Ven,“ řekl tiše.
„Tak jaké bude téma?“
„Hned.“ Liam je popadl a vystrčil ze dveří.
„No tak, Lee. Svatba potřebuje téma.“
Liam se na ně dlouze podíval. „Co třeba láska? Co jiného sakra k svatbě potřebuju?“
„Láska?“
„Srdíčka,“ vypadlo z Matěje.
„Růžová,“ přisadil si kanibal.
„Buď korektní- lososová.“
„Ach, ano, zapomněl jsem. Smetanové růže a smyčcový orchestr?“
„Geniální! A své ano si řeknou na pláži, při západu slunce a do vzduchu vzlétne tisíc holubiček.“
V té chvíli Liam zabouchl oběma svatbokazům dveře, plácl sebou do postele a snažil se zapudit myšlenky na budoucnost, která se zdála být teplejší než Elton John.

Sebastian zazíval a unaveně si protřel oči. Pořád se mu nedařilo najít správný postup a na stole tak místo dalšího nemrtvého ležela hromada pseudokostí.
Došel do kuchyně, vzal hrníček, naplnil ho krví, nastavil mikrovlnku na dvě minuty a těšil se na pozdní večeři. A na klid.
„Na něj!“ ozvalo se z chodby a Sebastiana zasálo do očí ostré světlo.„Hele kluci, on se nějak nezpopelnil.“ Hlasy zněly zklamaně.
„Já jsem Vyšší upír. Na mne to neplatí,“ zašeptal zmoženě.
„Hm… škoda. Tak to jdem zkusit na nějakého, který má pod metr šedesát.“
Zmizeli. Sebastian si povzdechl a radši se věnoval večeři.

Vystoupili.
Kočár se znovu rozdrkocal a pomalu se šinul podél strže.
Začali se drápat nahoru na sráz.
Kočár zrychloval. Stmívalo se.
Ze zatáčky náhle vyběhli psi a se štěkotem se vrhli na koně. Následoval je dav třímající pochodně a vidle. Koně se splašili a přes veškeré snahy kočího se kočár zřítil dolů do propasti. Ozval se výkřik, rána, praskání dřeva a vítězný smích vesničanů.
Postavy na kopci se dívaly do hlubin.
„Věčná škoda,“ prohlásil černovlasý. Jeho zrzavý kumpán mu položil ruku na rameno.
„Já vím, Vlade, byl to dobrý sluha.“
Černovlasý vztekle nakopl nejbližší kámen. „Kdo mluví o něm?“ zavrčel.

Dívka se sesunula mezi odpadky. Mladíci si do ní ještě kopli a pak se se smíchem přesunuli do nedalekého hostince. Liam si povzdechl.
„Znáš ji?“
Kurtizána na zemi se marně snažila přitáhnout si cáry oděvu k tělu.
Pokýval hlavou „Bývala milenkou krále."
Sukuba pokrčila rameny „Prostě pech…“
Zasmál se: „Mademoiselle, trochu zájmu by neškodilo, ostatně, mohla jste to být vy.“ Sledoval dveře hostince a pak se otočil k sukubě „Večeře? Zvu tě.“ Oči měl zlaté a hladově se mu leskly.
„Vážně nejsi Francouz? Takové choutky."
„Kdo ví,“ spiklenecky na ni mrkl. Společně se vydali trochu zamíchat lidské osudy.
Začalo sněžit.