Moje články

Náhrada ze téma: pokrevní bratři
„To byl skvělý film!“
„Jo, a ten Vinnetou byl vážně hustý borec. A Old Shatterhand jakbysmet!“
„Víš co? Pojď stvrdit naše přátelství stejnou přísahou.“
„Jasně!“
Zesílený proud nadávek donutil Designera vstát od stolu. Na zemi za ním seděl Josh a šťouchal se do řezné rány na ruce.
„A furt nic. Ani kapička,“ oznamoval svému nemrtvému ‘bratrovi‘.
Lance se zamyšleně škrábal špičkou nože v uchu.
„Tak já zkusím říznout žílu,“ rozhodl se.
Stáli tam a snažili se. Mačkali, vytřepávali ale krev nikde.
„Nechcete si rovnou uřezat hlavy?“ rýpl si Designer.
Josh se najednou usmál. „A jinou tělesnou tekutinou by to nešlo?“

(doplňuje tenhle drabble.)
Opravdu to zkoušel. Ale vztek byl silnější. Naposledy mu bylo na terapii řečeno, aby zkusil zahradničení.
Zkusil. A po fiasku s růžemi, tulipány a smrti všech sukulentů v okolí se mu konečně něco podařilo.
S výrazem čerstvé prvorodičky sledoval svůj červený karafiát.
Z vedlejšího domu vyběhlo pomuchlané individuum, přeskočilo plot, popadlo jeho karafiát a chtělo s ním vzít roha.
Zařval, popadl lopatu a jal se pronásledovat bělovlasého zloděje.
Mlátil ho lopatou hlava nehlava, ale individuum ani nezpomalilo. Vběhlo do nejbližšího domu, skočilo do pračky a zmizelo v oblaku květinové vůně.
„Zas… upíři,“ procedil mezi zuby a vzteky přelomil lopatu vejpůl.

Liam ležel v posteli a tiskl si polštář k hlavě. Bohužel to nepomáhalo.
„You are the dancing queen, young and sweet,“ znělo skrz několik stěn. Dívčí mejdan se vedle vážně rozjížděl.
„Já se na to vyseru!“ zvedl se z postele Sebastian, „Je noc. Máte spát, vy uječené bytosti!“ bušil zoufale do zdi.
Odpovědí mu byl jen smích.
„To je prostě neuvěřitelné!“ upír vypadal poněkud zoufale, „Liame, nemáš náhodou hlad?“
„Promiň. Polotovary moc nemusím,“ vstal Incubus z postele, „ale mám lepší plán.“
„Huh?“
„Když nezpíváš s nimi, zpívej proti nim!“
A začali. Z plných plic.
„I'm on the Highway to hell!“

Věnováno Adamovi. Tu židli tam máš pořád.
Nebyli na to zvyklí.
Nemluvili.
Nebylo co říct. Věděli o existenci pekla, nebe, nesmrtelné duše, ale tohle bylo pro ty zrozené ne ty stvořené.
Seděli. Zranění na těle i na mysli. Modlili se, aby jejich přátelé došli klidu. Aby nezmizeli.
Cítili prázdno ve svých neexistujících duších a bolest, bolest ve svých netlukoucích srdcích.
Když zavřeli oči, viděli je smát se, žít… a pak se rozpadnout v prach.
Poprvé ve svých neživotech nemohli nic dělat.
Seděli a přemýšleli.
Mysleli na ně.
Vzpomínali.
A pak odešli.
Zůstaly po nich jen dvě židle.
Dvě židle pro ty co tu měli být, a nejsou.

Zůstali stát na kraji útesu. Pod nimi se rozprostíralo zamrzlé jezero a z lesů kolem se ozývaly hlasy.
„Co teď?“ zašeptala.
„Skoč. Zdržím je,“ řekl rozhodně.
„Cože? Nenechám tě tady!“
„Necháš,“ vtiskl jí do ruky malý balíček, „Ten led je tenký a až se dostaneš do vody, bude to hračka. Jsi přece najáda, ne? A ted běž!“
Dívka se rozběhla a skočila. Ledová krusta se však pod její vahou neroztříštila a dívka na ní zůstala ležet, jako pohozená hadrová panenka. Led kolem ní zrudl.
Na kameni pod skálou vytáhl Incubus ruku z vody.
„Tenký led?“ zakřičel nahoru, „se mnou nikdy.“

Léto a sladká Francie. Leželi vedle sebe na seníku a koukali na hvězdy. Zrovna se lámalo století a to osmnácté vypadalo slibně.
„A já budu tanečnice. Slavná. Ne nějaká fuchtle z divadla,“ zasnila se sukuba.
„Takže druhá Salome? To budou padat hlavy.“
Smáli se a snili o budoucnosti.
Léta plynula a sny se staly skutečností.
Divadlo se zaplnilo. Ona tančila před jejich zraky. Mohli na ní oči nechat. A sukuba je nehodlala zklamat.
Liam se usmíval.
„Sledují tě Is. Přesně jak sis přála. A až dotančíš, můžeš si klidně přát hlavu Jana Křtitele. Oni ji pro tebe někde vyhrabou,“ zašeptal.

Pan Krauss seděl za svým stolem a soustředěně zíral do změti papírů. Občas se zvedl, došel do kuchyně a dolil si kávu do obrovského hrnku. Pak za ním opět zapadly dveře.
„Tohle nemůže dlouho vydržet,“ vrtěla hlavou Mája.
„Už takhle funguje skoro 80 hodin.“
Účetní si přišel pro další kávu a zase odešel.
„Kolikátá to je?“ zeptal se Incubus
„Šedesátá.“
Liam se zvedl „Tohle sami nezvládneme. Jdu zavolat odbornou pomoc.“
Pan Krauss přišel pro další.
„Snad se sem dostane včas, nebo nám umře,“ povzdechla si Mája.
Zavrzaly dveře a Jessie nakráčel do kuchyně:
„Volal tady někdo kávovou pohotovost?“ zubil se.

Téma: Nástup!
Výcvikové centrum pilotů RAF, někdy v bouřlivých dobách druhé světové
Leandrovi nebylo dobře. Bolela ho hlava. Na nástup však dorazil první a velmi ho potěšilo, když uviděl Liama dobíhat mezi posledními.
„Angláne.“
„Pudlíku.“
Liam vypadal, že se dobře baví.
Nástup skončil a vlkodlak vyrazil zpět ke své ubikaci. Když se svlékal, všiml si, že má na uniformě podivné růžové fleky. Svraštil čelo a zamyšleně se podrbal na hlavě. To co však pod prsty ucítil, nebyly jeho vlasy. Doběhl nejbližšímu zrcadlu. Místo svého obvyklého účesu měl bílo-růžové naondulované cosi. Skoro to vypadalo, jakoby mu na hlavu někdo upustil obrovskou cukrovou vatu. Navíc s mašličkami.
„Angláne! Až tě chytím, tak tě přetrhnu!“

„Potřebovala bych pro něj oblek,“ řekla tiše zrzka a ukázala na chlapce v nepadnoucím oblečení.
„Není nejmenší problém madam, mladému pánovi by jistě slušel tento.“
„Žádná konfekce. Ten oblek mi ušijete,“ ozvalo se.
Muž si odfrkl. „Mladý pane…"
„Použijte Hector dark gray a ne žádnou napodobeninu, poznám to. Bílou košili – večerní, typ Marcella. Vše v provedení slim fit a sako bude bez rozparku. Dále vázanku. Vázanku, ne kravatu, manžetové knoflíčky a boty. Ručně šité, italské. Pokud je neprodáváte, tak byste měli začít.“
„Co si to dov…“ v dalším proslovu krejčího zarazil blýskavý předmět v dětské ruce.
„Posaďte se pane, začneme.“

Byl to malý bar. Zapadlý, s atmosférou, která svou kvalitou odpovídala kvalitě podávaného alkoholu.
„Máte to tu pěkné.“
Přikývnutí.
„Víte, praděda mi o tomhle místě hodně vyprávěl.
Podivný pohled.
„I o vás,“ mladík položil na pult fotografii. Byl na ní barman obklopen vojáky – podle uniforem z první světové.
„Vy se nikdy nepoučíte.“
Mladík ani nestačil vykřiknout. Jedno rychlé kousnutí a mladíka se začal zmocňovat Rigor mortis.
„Hlupák,“ povzdechl si barman a dál leštil sklenici.
Malý zastřený bar s obsluhou, co neklade otázky. Věčně v pohybu - jeho motto nejen za života, ale i po smrti.
Perpetuum mobile a jeho zombie majitel.

Vzpomínal na všechny ty noci, kdy víla prostě potřebovala dobít baterky. Na všechnu tu legraci, co zažili. Nemiloval ji, ani ona jeho. Ale přátelé byli nepřekonatelní.
Vytáhl kvítek z kapsy a zamyšleně jím otáčel. Poslední petrklíč. Tahala jich domů mraky. Válelo se to všude kolem a on až teď pochopil, k čemu vlastně byly.
Rozdrtil květinu v ruce a prsty přejel skále.
Otevřela se.
Vchod do říše víl a skřítků.
Vždycky doufal, že se tam podívá. Ale ne takhle. Ne se zakletou vílou v náručí a s přiznáním, že netuší jak ji zachránit.
První krok, druhý, třetí.
A každý bolel.

„Ale ty si ji nemůžeš vzít! Vždyť je to tvoje sestra!“
„Není.“
„Vy jste přece bratři a Mája je vaše sestra Fayi!“
„Nope.“
Matěj nechápal.
„Podívej, já ti to vysvětlím. Moje žena je zároveň Kanibalova žena. Jsme soumanželé. Tento vztah, ač přirovnatelný k bratrství, není bratrstvím genetickým. Ergo, může si Máju vzít. Pochopil?“ snažil se Fay.
„Ne.“
„Tak ještě jednou,“ povzdechl si kanibal. „jsem Fayiův soumanžel, má budoucí žena je mou tetou a má nynější žena je zároveň mou tchýní ale můžu si vzít kteroukoli z nich, aniž by to byl incest.“
„Jakto???“
„Bo tyhle vztahy jsme uzavřeli na táboře.“

Televize vyhrávala na plné pecky.
Každý den, každý den,
k svačině jedině,
jedině Krvík-jogurt z Posázaví.
Chcete-li potěšit,
upíře k nevíře,
kupte mu Krvík pravý z Posázaví.
Střih.
V husté plazmě chuť ovocná,
Krvík zdravý Krvík chutná.
Destiček, krvinek plná šťáva,
všem nám chutná je zdravá.
(nyní nově s příchutí Manga a Aceroly)
Upíří omladina vtrhla do Sabebastianova pokoje. „My chceme Krvíka, My chceme Krvíka,“ skandovali.
„Máte tam krev!“ vyjel na ně Sebastian.
„Ale ta je hnusná!“
„Železitá!“
„A nemá potřebné minerály a uhlohydráty.“
„Jo!“
„Je nudně červená!“
„Navíc nevyrábí se s čokoládovou příchutí.“
„A vůbec, vždyť je v pylíku!“

Pouze s ním mohla být opravdu sama sebou.
Nasedla na něj a objala jeho boky. Byly dokonalé. Vždycky ji vrtalo hlavou, jak získaly takovou pevnost a tvar. Přejela prsty po jeho kůži a najednou se to stalo. A stejně jako tisíckrát předtím to bylo neuvěřitelné. Zapadli do sebe a jejích já se propojila. Nicolle brnělo celé tělo. Cítila jeho žár, jeho život někde uvnitř sebe a celou její bytostí prostupovala radost. Kůži na kůži, oddaní jeden druhému, vyrazili. Soustředila se jen na daný okamžik. Rozervali svět a nechali ho znovu se spojit. Sami dva.
Jen ona a její milovaný chopper.
*inspirováno vlastními pocity z jízdy

Téma: Danajský dar
„Hezké narozeniny!“ Děti přistrčily k Andrásovi dárek a utekly.
Leandros a Jessie stáli pod schody, právě když Paddy a Rizza seběhli dolů.
„Co je tady za povyk?“ vyzvídal Jessie.
„Nic strýčku, jen jsme dávali tatínkovi dárek,“ culila se Riza.
„A jaký,“ vyptával se dál Leandros.
„No my pro něj chtěli něco, co by mu pomohlo s vládnutím a tak. No a tak jsme si odkládali kapesné, a strýček Liam nám něco přidal.“
„A koupili jste…?“ chtěl vědět beta.
„Smartphone.“ Pískla Riza a běžela si hrát.
Oba Dlaci počkali, až bude z doslechu a pak s výbuchem smíchu skáceli na zem.

Designer se zamyšleně díval za odcházející dvojicí.
Na stole po nich zůstaly dvě obálky. Obě obsahovaly několik dopisů a po jednom šperku. Liamův snubní prsten a Isabellin medailonek – věci, které ti dva nikdy nesundávali.
Upír se začetl do jednoho z listů. Zamrazilo ho. Dopis totiž začínal větou:
Já William Gaothaire Sullivan, za jasné mysli a v ohrožení těla, tímto prohlašuji toto za svou poslední vůli …
Designer poklekl uprostřed pokoje a sepjal ruce.
„Ahoj bože,“ zašeptal, „vím, že Tě jako nemrtvý nemám právo o nic žádat, ale z celého svého netlukoucího srdce Tě prosím, ať ty dopisy nikdy nebudu muset doručit.“

Na trávě byl vyznačený kruh, týmy byly rozděleny a hra mohla začít.
Jesse nadšeně pobíhal kolem. Měl v sobě už čtyři kávy a tak byl vyloučen ze hry. O to víc se však snažil jako roztleskávačka.
Červený tým začínal.
„Červení, čéérnííí!“ skandoval Jesse, „žlutí do toho, Zelení, juchúúú.“
Padla šestka, červený vyběhl, házeli černí a tak to pokračovalo dál. Sportoviště se změnilo ve shluk zabahněných těl. Byl slyšet smích, křik, nadávky, povzbuzování, prostě vše svědčilo tomu, že panuje dobrá nálada.
„Co to tu krucinál děláte?!“ zakřičela z balkónu Irena.
„Ale notak babi,“ Smál se Leandros, „Kdo si hraje nezlobí, ne?“
*Pozn: Vím, že Jesse je hyenodlak, ale on nehraje, on jen roztleskává:)

Byla zima, byla nuda. Nic se nedělo. Nikomu se nechtělo nic dělat. Všichni se povalovali na gauči, pojídali cokoli, co bylo po ruce.
Kanibal ukořistil ovladač a začal televizní turistiku.
„Čutálisti, čutálisti, semetrika, zvířátka, survival, zprávy, Jamie vaří, telenovela, Babica…“ kanibal znuděně přepínal a posléze se mu rozsvítily oči.
„Ne! Okamžitě to vypni.“
Kanibal se začal ďábelsky smát.
Vrhli se na něj, lechtalis, snažili se mu ovladač vzít. A k tomu jím hrála teologické diskuze na GloriaTv.
Prali se. Nakonec se podařilo tyrana shodit na zem.
„Gloria!“ vykřikl Matěj „a teď si pustíme Hannu Montanu!“
„Na něj!“
Bitva začala nanovo.

„Pějme píseň dokola už s tebou nehraju! A vůbec, když už jsme tu skončili kvůli tobě, tak koukej vymyslet nějakou zábavu.“
Fext se rozvalil na kře.
„Já to translokační kouzlo nechtěl zkazit. Mrzí mě to,“ omluvil se čaroděj.
„Tím se netrap. Co si takhle zahrát: Čí zadek se to skrývá v mlze?“
„Dobře,“ přikývl čaroděj, „horší už to být asi nemůže.“
„Co nám to teda šplouchá v mlze?“
„Delfín?“
„Ses praštil do hlavy, ne? Takhle na severu?
„Tuleni?“
„Hmm, nevím, zní to jako něco většího.“
„Kosatka?“
„Asi.“
Najednou kolem proplula loď. Na jejím boku se skvěl nápis Titanic.
„Těsně vedle.“

Společnost se rozvalovala po dřevěných lavicích. Beatrice spokojeně vrněla a vychutnávala si Niccoliny ruce masírující jí šíji. Mika, vlastník sauny, znechuceně kroutil hlavou. „Sauna je společenská událost. Sdílí se v ní informace. Máš tu sedět a vést diskuze o situaci ve světě. Máš zde relaxovat a načerpávat novou energie. Nemáš se tady vystavovat jak houska na krámě.“
Trix se jen ušklíbla. „Jdi do háje živáčku.“
Zazvonil budík.
„Tak a všichni do bazénu a pro březové větve,“ zahalasil Mika a spolu s ostatními vyběhl ven. Se všemi až na Beatrici.
Mika se doopravdy zlobil.„Neuvěřitelné. První si plete saunu s masážním salónem a pak se nechce stát součástí folklóru. To snad není možné ženská!“
Trix na něj jen vyplázla jazyk a dál si na prahu sauny česala vlasy.
Mika odchytil Ivana, chvíli mu něco šeptal.
Beatrice zavrtěla hlavou a užívala si teplo linoucí se ze sauny.
„Hej Trix!“ ozvalo se za ní. Sukuba se otočila právě včas, aby jí kus ledu přistál přímo v obličeji. Dívka se v bezvědomí sesunula na podlahu.
„Ta sedla“ podotkl Jakob
„Hmm. Nechtěla bych být ve vaší kůži až se probere,“ smála se Nicolle
Mika zpražil blonďatého Inkuba pohledem.
„Blbče! Říkal jsem ledovou vodu a né led.“

Londýn, 1870
„Banket byl naprosto skvělý Williame, opět jste nezklamal.“
„Jsem rád, že se vám líbil. Milady.“ Liam se dvorně uklonil.
„Mohu se na něco zeptat?“
„Vy vždycky Penellope.“
„Ten obraz ve druhém patře, to je váš příbuzný?“
„Ano. Dědeček.
„Je vám až neuvěřitelně podobný. Už vím, po kom jste takový švihák.“
„Děkuji Milady. Kdyby to slyšel, určitě by ho to potěšilo.“
„Kdyby ten obraz nebyl nakreslený skoro před 80 lety, tak bych řekla, že jste to vy. Ta podoba. Fascinující, že ano?“
Hosté odešli.
Liam si založil ruce v bok. „Jerome!“ zakřičel, „vynes ven ty moje staré podobizny. Budeme pálit umění.“

Egypt 3000 př.n.l
-----------------------------
Jako vždy bylo vedro. Tanos stál se založenýma rukama na zápraží chrámu.
„Už prý sežraly dvě krávy. Zemědělci jsou vyděšení. Bojí se chodit na pole. Něco se musí udělat.“
„To rozhodně,“ pokýval Tanos smutně hlavou.
Domů šel rázným krokem. Nezdržoval se ani chvíli a vrazil do synova pokoje.
Seth seděl vevnitř obklopený drobnými kostřičkami.
„Svišti,“ povzdechl si Tanos. „A příště bude co?“ Krokodýl?“
„Když já jen zkoušel dělat kostlivce a než jsem je stačil odvolat tak se mi rozutekli. Prostě mi chvíli trvalo přivolat je zpátky,“ omlouval se Seth.
Tanos jen protočil oči. „Příště oživuj něco pomalého. Třeba želvičku, ano?“

Téma: Zprava dobrý
„Zleva?“
„Ok.“
„Shora?“
„Jo, to by taky šlo.“
„Zezadu?“
„Můžeš s tím už přestat?“
„Jo jasně.“
„Ale že je nádherný.“
„Jo porád.“
Liam s rozkoší pohladil svůj notebook po víku. Prstem přejel po obrázku nakousnutého jablka a zamilovaně se na něj díval.
„A co zprava?“
„Ano Liame, zprava dobrý.“
Dveře se rozrazily. Agnes vkráčela dovnitř. Šlehaly z ní plameny. Došla ke stolu, položila ruku na notebook a ten pod jejími prsty doslova roztál. Pak beze slova zase odkráčela.
„Tak to máme třetí,“ zabručel Liam.
Simon se znalecky zadíval na bývalý přístroj. „Ale teď je zprava třeba naprosto dokonalý.“
„Chcípni Simone.“

„Tumáš!“ Yetti podal Liamovi hrnek.
„Ho čém jsém to mlúvil? Jo. Horolézci. To by ťa vážně hurválo.“
„Se mnou takhle mluvit nemusíš,“ smál se Liam.
„Síla zvyku,“ pronesl Yetti a plynně pokračoval: „Leze to sem, pokaždé to málem umře a ještě to pak říká, že se to dostalo až na konec světa. Pch. Střecha světa prosím, proč ne, ale konec?“
Zuřil. Byl to pravý, nefalšovaný, stoprocentní yettiovský vztek.
„Hováda to sú,“ulevil si chlupatý obr.
„Tak musíš uznat, že mají tak trochu pravdu,“ opáčil Liam.
„Vážně?“ Yetti začínal znít opravdu nakvašeně.
„Jestli todle je konec světa tak co je potom Tijuana!“

„Ne že bych je neměl rád. Ale víte, někdy bych je nejradši všechny zavraždil. Je to jako zatmění. Takový vnitřní běs.“
„Máte často tyhle pocity?“
„Občas. Je to špatné?“
„Není, jen máte děti. A to je záběr na Id i obě ega.“
Nekromant se rozesmál. „Na každého jednou dojde. Vy jste mi to říkal Freude. Děti. Takhle jsem o té svojí nemrtvé bandě nepřemýšlel. Děkuji vám pane doktore.“ Zvedl se z pohovky a usmál se na ducha.
„Chcete už odvolat?“
Freud zavrtěl hlavou. „Ještě si posedím, počtu a pak pomalu půjdu.“
„A díky za vyslechnutí. Moc jste mi pomohl.“
„Kdykoli.“

Liam si dřepl vedle Aidnena. Položil mu ruku na rameno.
„Víš proč to musíme udělat?“
Aiden sklopil hlavu a trochu nejistě se ošil.
„Nelíbí se mi to.“
„Já to chápu, ale když je nezastavíme tak budou ničit, krást a terorizovat dál. Aidene, někdy prostě není zbytí. Jdeš do toho semnou?“
Aiden přikývl
„Tati?“
„Ano?“
„Vždycky si říkal, že zabíjet je špatné.“
„To sice je, ale někdy vražda pro obecné blaho není zločin. Všichni připraveni?“
Ozvalo se sborové ANO a z tváří všech bojovníků čišelo odhodlání.
„Přátelé. Nepřítel čeká.“
„NA NĚ!!!!!!“
Vyrazlili jako jeden muž.
„Těšte se Skerászové! Tenkokrát povidla ochráníme!“

„Pokud to správně chápu tak se všeho vzdáš, na 6 měsíců zalezeš mězi šutry někde do moře, sneseš vajíčka. Pak je budeš strážit, dokud se nevylíhnou a mezitím tam chcípneš hlady?“
„Jop.“
„To zní jako Kurevsky špatný vtip.“
„Ty jediná mi budeš chybět Is,“ zasmála se měňavec.
Sukuba k ní přistrčila talířek s jednou jedinou pralinkou. „Na rozloučenou,“ zašeptala tiše.
Měňavec se zakousla do čokolády. „Hmm pistáciová. Měj se Is a nezapomeň, oni tě budou znát.“
Se smíchem se rozběhla do vody a zmizela ve vlnách.
„Sbohem ty bláznivá chapadlatice“ zašeptala Isa a pozoroval, jak se voda nad měňavcem zavřela.

„Matěji? Jsi tam?“
Společnost za dveřmi začala být poněkud nervózní.
„Co tam dělá?“ vyzvídala Mája.
„Brečí.“
„Cože? Jak dlouho?“
„Asi dva dny.“
„Dva dny? Co jste mu udělali?“
Kanibal se ošil „Já…“
Z pokoje se vyřítilo ubrečené individuum. „Ale když on ji měl tak ráááád,“ vykřiklo, a s prásknutím dveří zase zmizelo.
„Já zapomněl, co se stane, když mu povolím Kate a Lea.“
„Ty… aaaaa já nemám slov. Pustit amorovi Titanic je jako vzít vegetariána na jatka. Teď můžeme udělat jen jedinou věc.“
„A je to nutné?“
„Ano.“
Kanibal si povzdechl. „Jděte pro zmrzlinu. High school musical maraton právě začíná.“

Běžel. Už to nemohlo být daleko. Protáhl se kolem bodců a byla tam. Princezna. Hned za tou úzkou, ale viditelně hlubokou propastí. Hrdina se nadechl a skočil. Dopadl však až příliš těsně. Zoufale se snažil udržet rovnováhu. Dívka se zvedla, natáhla ruku a strčila ho dolů.
Pak se otočila k blondýnce, která za ní popíjela z kokosového ořechu PiňaColadu.
„Máme nový přírůstek Nikk, dneska je dobrý den.“
Mladší sukuba vypálila do skály další otisk.
„A kam vlastně zmizel?“ zeptala se sestry.
„Nevím,“ pokrčila rameny tázaná. „Ale musí se jim tam moc líbit.“
„Proč?“
„No jinak by se snad vrátili, ne?“

„Kůň jeden pitomá!“ Fay nevěřícně zíral na odklusávajícího pegasa.
„Co je?“ zajímal se Sia.
„To ten pegas. Chtěl jsem na něj naskočit a trochu se proletět...“
Sia vytřeštil oči. „Tys na ni naskakoval ze zadu? Chudák malá, včera to na ni v kurníku zkoušel kohout a teď tohle.“
„Co má co dělat pegas v kurníku?“
„Jinou křídlatou bytost nikdy neviděla a tak se rozhodla, že je taky slepice. Jestli z tebe bude mít trauma a nebude nést tak tě přetrhnu.“
„Nést? Jako vejce?“
„A co asi jiného?!“ zavrčel Sia a běžel uklidnit Pegasopici.
A Fay se už radši dál neptal.

„Je to naprosto úžasná hra pane Sullivane. Uvidíte.“
Dívčina s úsměvem posadila Liama do první řady. Liam se přestával cítit dobře.
„Víte, jsme jen malé divadlo a potřebujeme každou pomoc.“
V sále se zhaslo. Opona se roztáhla a Liama málem trefil šlak. Kostýmy vypadaly, že je na koleni spíchl dvouletý slepý tuleň a jejich barevnost hrozila způsobit epileptický záchvat všem v okruhu dvou kilometrů.
Herci se seřadili do lajny a hlasy, na které by měli mít zbrojní pasy, začali zpívat: „Konééééc, konééééc nikdy nebude konec!“
Liam se zabořil ještě hlouběji do sedačky a modlil se, aby ta individua neměla pravdu.