Moje články

Když jsem otevřela dveře, radostný výraz se bleskurychle změnil na hrůzyplný, následovaný divokým úprkem.
Když mi konečně padl do rukou a věděl, že není úniku a jsem tu jen já a on, pokusil se utéct oknem. Zavřeným.
Když vlídnost i všechny lsti zklamaly a já mu cpala tabletu do krku násilím, podařilo se mu ji třikrát vyplivnout. Napočtvrté už ne.
Když se druhý den odpoledne vrátil a já se s ním chtěla pomazlit, schovával se u tatínka, ačkoliv ho vůbec nemá rád.
Že jsem byla rodinou ustanovena jako vrchní ošetřovatel (odblešovatel, odčervovatel…) kocoura, to byl fakt nápad za všechny prachy.

Na muže jsem nezanevřela úplně; stále tu byli kamarádi. I když občas s nevhodnými návrhy...
"Víš, že byste se k sobě s Tomášem fakt hodili?" nadhodí jednou Matěj.
Tomáše znám. Máme rádi stejné knížky a pokec o nich. Tichý, stydlivý typ, co je už tři roky sám a kluci zřejmě usoudili, že mu někoho dohodí. Někoho mě.
Jenže narozdíl ode mě nevidí před očima ten vnitřní film následků vztahu "nikdo lepší okolo zrovna není". Já ano - a nemůžu to udělat jemu ani mně.
"Víš, to se opravdu HODNĚ pleteš."
Za půlrok měl Tomáš konečně slečnu - a já zase jednou pravdu.

"To je v rosolu," kvílel mladý, sotva osmdesátiletý poddůstojník, "kapitán mi rozkázal v rámci opakovacího procesu prověřit- to fuk, nikde prostě není ani zmínka o nějaké Zemi!"
"Čemže? Hm...Tady ti pomůže leda P.I.F.K.A."
"Cože, jaká Pifka?"
...
Stařičký Předseda interdruhových faktografických kolonizačních archivů se podrbal chapadýlkem na vrcholku hlavy a přemýšlivě nakrčil oba páry obočí: "Země, Země... to mi něco říká...," odvlnil se k datovým deskám a chvíli po nich pro cizí zraky chaoticky klepal a přejížděl chapadly.
"Á, už to mám, to je přece ten projekt K-524-XD8.6, co před tři sta lety skončil z důvodu nízké intergalaktické připravenosti subjektů!"

Znáte to, první láska = růžové brýle se skly tloušťky popelníků. V mém případě extra tlustých, neb jsem považovala za roztomilé i takové věci a podivnosti mého tehdejšího drahého, při kterých si mé příčetné okolí klepalo více či méně nápadně na čelo.
Že dotyčný je opravdu debil jsem seznala též, když se se mnou po třech letech vztahu rozešel po esemesce "protože už ho nudím".
Až za pět let jsem složila střepy svého srdce, zamkla jej a zahodila klíč. Začala žít svůj život za sebe a pro sebe, sama a spokojená.
Tehdy jsem ještě netušila, že muž mého života bude zámečník...

Věšty věšt!
Čáry máry, abrakadabra...
Auuu! Vzlyk! Brek. Hurá!
Fňuk, fňuk, fňuk.
Chá-chá!
Vzteky vztek.
Běž!
...
Hej hou, hej hou, héj?!
Šepty, šepty.
Ááááííí!
Klid!
Šepty, šepty.
Prosím!
Hmmm.
Šepty, šepty, šepty.
Tak jo.
...
Lá-la la la la lá, lá la la la lááá. Cvrliky cvrliky...
...
Grrr! Vzteky vztek!
Šroty, šroty, šroty...
...
Jéééé!
Křup!
Mlask.
M-mm!!!
Chroupy, chroupy.
H-hhh! Lapt, lapt!
Žuch.
Muhahahá!
...
Nééé!
Fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, vzlyk...
Tes, tes, tes.
Buch.
Skříp. Klap.
Íhahá! Klapyty, klapyty, klapt.
Né!
Strk. Skříííp. Buch.
Líb.
Mlask.
Kašly, kašly, kašly. H-h-h!
Óóó!
Jééé!
Hurááá!!!
...
A žili šťastně až do smrti.

"Znáte to, nestíhačka, po práci sraz s kamarádkama, já aktivka slíbila upéct buchtu, jenže v práci na poslední chvíli zdržení, takže jsem přiletěla domů, zaúkolovala chlapa, že než se osprchuju, ať mi utře tři vajíčka, že do toho jen fláknu olej a mouku a udělám nějakou rychlovku, po sprše se obleču, přijdu do kuchyně a mohlo mě trefit, vajíčka normálně vcelku na stole, tak jsem po chlapovi vyjela, že jsem ho prosila, aby je utřel, a ten blbec mi uraženě řekl, že to přece udělal, jak jsem chtěla, normálně utěrkou!
No a tak jsem po něm, pane soudce, prostě skočila..."

Nemůžu se na ně zlobit. Nedokážu jim odpustit. Snažím se na to prostě nemyslet, nacpat to nejzazšího kousku mozku v marné snaze zapomenout. Kéž by.
Myslí se, že jsem trpěla v nějaké démonské dimenzi. Že jen to mi brání, abych dávala najevo nadšení a radost a vděčnost. Neví, že bych nejradši křičela hrůzou, že mám v každém okamžiku, v každém nádechu pocit, jako by mě něco rvalo na kousky, jako by moje nitro znovu a znovu znásilňovala realita.
Věří, že mě zachránili. A tak to musí zůstat.
Všem okolo ukazuju jen malý střípek pravdy.
Už nejsem mrtvá.
Jsem v pekle.

„Ták, teď dej hlavu pěkně vzhůru,“ zahlaholil třesoucímu se mladíkovi s těkavýma očima lasičky do ucha veselý hlas. Poslechl; co už mu zbývalo. Odpor ho přešel již dávno.
„Hotovo, žádný štráchy, tak se mi to líbí, mladej! Já ti pak řeknu, aby ses mohl přichystat. Nic se neobávej, za chviličku, co bys okem mrknul, bude po všem, ani to neucítíš! Taky to bude moje výroční houpačka, s konopnou nevěstou dělám už stou a padesátou veselku, v celé zemi mi není rovno! Ve věšení jsem já totiž mistr,“ poplácal kat bodře odsouzeného po rameni a připravil se na rozkaz vykonat rozsudek.

„A co Pavel? Pořád po tobě kouká..." nadhodila Renata cestou z fakulty.
„Jo, není špatnej, ale to nemá žádnou budoucnost. Když on je Rak!“ povzdechla si Irena, jinak hezká, milá dívka a chytrá dívka, bohužel také neuvěřitelně pověrčivá a co pravil horoskop, přes to nejel vlak.
Zničehonic se jim do cesty přichomýtla stará cikánka, zahalená množstvím šátků, a uchopila Irenu pevně za ruku: "Taková hezká slečna! Budete mít krásný život, slečno, hodně dětí, a tady, počkat... vidím... nějaký obrys... klepeto! Muž vašeho života bude ve znamení Raka!
Ani po dvaceti letech manželství jí Pavel neprozradil, že tenkrát tu cikánku podplatil.

Jen ty a já, tady a teď.
Tvoje vůně, teplo, divoký tep tvého srdce.
Jsi celá moje realita a já tě vychutnávám všemi dostupnými smysly.
Jen ty a já, tady a teď.
Když mě objímáš, cítím se úplná, všechno je správně a nic zlého se nemůže stát. Aspoň na chvíli.
Jen ty a já, tady a teď.
Chci se v tobě rozplynout a nechat v tobě už navěky svou stopu, stejně jako ty jsi už dávno označil duši mně.
Jen ty a já, tady a teď.
I kdyby naposled a v příští chvíli vše skončilo, stojí mi to za to.

Cítil to. Snad ve vzduchu, snad v hloubi své podstaty... Dnes bylo něco jinak. Už při návratu domů to věděl, a při sprše si tentokrát vesele prozpěvovala - to nebylo časté! Začal tušit něco zlého – a nebyl sám. Pak se ozvalo zlověstné hřmění a kvílení a vše kolem nich se začalo třást...
„Já se bojím!“ fňukal jeho soused už zcela otevřeně.
„To bude dobrý,“ utěšoval ho.
Povzbudivě propletl svou cibulku s tou jeho, jen okamžik předtím, než byli brutální silou vyrváni ze svých folikulních váčků.
„Proč já musím být chlupatá po tatínkovi,“ povzdechla jsem si a přiložila znovu epilátor k lýtku.

Zádveřník kvílivý
Poddruh: domácí škůdce
Popis: Tento patnáct centimetrů vysoký hnědošupinatý strašidelný tvor si k životu vybírá převážně postarší domy. Je spíše plachý a málokdy bývá spatřen, jeho přítomnost se projevuje především kvílivým zvukem vrzajících dveřních či okenních pantů a mírným zápachem narezlého železa. Tímto dohání obyvatele k nepříčetnosti a neustálému promazávání dveří, které samozřejmě nepomáhá. Živí se prachem, nepohrdne ani mrtvým molem či psími granulemi.
Povahy je mírně škodolibé, dobře se snáší zejména s různými domácími šotky a rarachy. Při velké trpělivosti jej lze ochočit, následnou přítulnost projevuje přesunem vrzání k sousedům a doma si jen sem tam zaskřípne.

Kyoko se zhluboka nadechla, vyděšená sama sebou, přesto čelist rozhodně zatnutou. Bylo jí jasné, co musí udělat, i když věděla, že ji bude za to nenávidět. Pro Móko-san by ale udělala cokoliv.
***
Sho se udiveně zarazil, protože na rozdíl od minulých záběrů, něco teď bylo jinak. Kyoko cestou k němu prostě... zmizela. Místo toho se k němu blížil anděl, odhodlaný pohled zalitý slzami a upřený přímo do jeho očí. Nedokázal se odtrhnout, ani když se její štíhlé ruce ovinuly kolem jeho krku, ani když padal dolů do prázdnoty.
A pak se anděl schoulil v hořkém pláči, zatímco jeho křídla zčernala.

První impuls může být cokoliv od letmého zahlédnutí někde na internetu až po sebekritické kouknutí do zrcadla. Snad ze zvědavosti začneš pátrat. A najednou tam stojíš a sama sebe se ptáš, co to proboha vyvádíš. Pak přijde první dotek a ty se začneš vznášet a endorfiny ti tečou i ušima.
Brzy potom přijdou slzy, zklamání, semtam modřina. Ty ale zatneš zuby a vydržíš; protože přece chceš. Stejně tak snášíš přezíravost okolí a semtam i hloupé poznámky o kurvách. Víš, že nemají ponětí, o co vlastně jde a že se nemáš za co stydět.
Pole dance je totiž úplně normální sport.

„Na rande? S tebou? To dřív začne v pekle mrznout, ubožáku!"
Obrýlený informatik tyčkoidní konstitucie nebyl první, kdo si takové odmítnutí vyslechl od další dívky - a ani první, kdo zase tiše sednul ke svému notebooku a otevřel vyhledávač.
***
„Šéfe, sekce osm je vytřená a už zase hřeje, mopů a hadrů máme dost, ale v šestapadesátce hlásí málo kýblů a na recepci říkali, že dochází deštníky a mají poslední tři pláštěnky,“ hlásil podřízený démon stav neustále se měnících klimatických podmínek zamračenému Luciferovi.
Vládce pekel si jen vztekle pomyslel, že ty nové posilovny a pick-upové návody na internetu mu byl anděl dlužen..

Severus Snape zuřil. První případ byl ochoten příčíst ještě náhodě, ovšem klátící se studenty své koleje potkával celou cestu ze sklepení a u Velké síně o zmítající se těla zamotaná v stříbro zelených stejnokrojích už prakticky zakopával.
Takový skandál nemohl přehlížet již ani ředitel Brumbál a detektivní práce lektvaristy při pátrání po příčině této nepřístojnosti brzy přinesla ovoce.
Za propašování Potácivého lektvaru do dýňové šťávy pro zmijozelský stůl tenkrát vyvázli Fred a George Weasleyovi se ztrátou sta bodů a měsícem trestů s Filchem. Oba ale vždycky tvrdili, že to za tu legraci (a bonus v podobě záškodnické mapy) opravdu stálo.

Pohledem polaskal její ladné, elegantní křivky. Teď tiše vyčkávajíc nehybně ležela, ale on věděl, že to je jen zdání a během okamžiku se dokáže změnit ve vražedně řvoucí nestvůru. V jeho očích byla ovšem dokonalá.
Sice už jednou okusila i jeho krev, ale ani potom se jí nezačal bát. Pokud na to přišla řeč (což nebylo často; přece jen na takové delikátní téma i přes zvědavost nikdo vyzvídat moc nechce), bránil ji a s uzarděním přiznával, že to byla jen jeho chyba. Ona za to nemohla, to on byl neopatrný!
Prostě, bezpečnostní opatření se při práci s pilou dodržovat musí.

Jako malá jsem si plnými doušky své asi čtyřleté přítomnosti užívala krom péče tří babiček a záchvatů kreativního a netradičního přístupu, který jsem k životu měla už tehdy, i mnohé radosti přírody (to víte, chráněná krajinná oblast). A když jsme u té přírody...
Žížaly jsou růžové. Kroutí se, vrtají v hlíně a mají legrační páseček. Růžovou žížalu ale může mít každý.
„Tatííí, směla bych mít ty černé žížalky? Já si s nima chci hrát!“
„Jaké černé žížalky?“
„Ty v járku u lávky do humna. Vylovíš mi prosím prosím nějakou?“
A tak jsem se poprvé dozvěděla, cože jsou to vlastně pijavice.

Přednášková místnost se hlučně plní studenty; pořádek nastolí až příchod vyučujícího. Šedá bradka, jiskra smíchu v očích, bílý plášť a závan eau de formaldehyd dávají vědět, že dneska bude naději budoucího právnictva v postmortálním světě provázet sám šéf ústavu soudního lékařství.
„Dobrý den,“ zahlaholí, „dnes se podíváme na zranění způsobené tupými předměty, statisticky to nejčastější příčinu násilné smrti. Kdo mi poví proč nejčastější?“
Zavládne ticho, částečně zaražené (ti, co se dívali do učebnice předem), částečně zděšené (ti, co ne).
Neví nikdo.
Nakonec se profesor smiluje a bodře na nevědoucí studenty zamrká.
„No, protože tupé předměty jsou přece nejčastěji po ruce!“

Nejdřív make-up, korektor, tvářenka, pudr. Pak stíny, linky a řasenku, opatrně, abych si třesoucí se rukou nevypíchla oko. Tak, hotovo. Kapka lesku pro plnější rty.
Teď oblečení. Spodničky vydávají uklidňující šustivý zvuk, korzet utáhnu zkušeně a pevně tisíckrát nacvičeným pohybem a pak se nasoukám do šatů.
Ještě náušnice, kapka parfému za uši a do důlku mezi klíční kosti a to hlavní – krajkový obojek. Naposled pročešu napůl dorostlé vlasy.
Hluboký nádech, zrcadlo mi vrací vlastní vyděšený pohled, něco mezi strachem a nadějí.
Co když to někdo pozná?!
Nervózně promnu jizvu na uchu. Stejná dívka, jiné město. Tentokrát to bude jiné. Musí.

„Nečum a dělej!“
Velká prázdná hala s podlahou ošlapanou pracovní obuví dávno odešlých dělníků. Dřív tu stávaly i stroje – těžká kovová monstra, ponechaná svému osudu… místní sběrný dvůr a jeho vlastník je uvítali bez nepříjemných otázek. Teď se po podlaze válí už jen prach a špačky cigaret, jak sem místní děcka chodí kouřit.
Rozlehlý prostor se utápí v šeru druhé hodiny ranní; to už děcka dávno spí a hlídač už tu není roky. První zvládli bez problémů, druhý v polovičním čase. Ještě třetí, víc jich stejně najednou neodvezou.
Areál Poldi Kladno najednou prudce zasténal - ten třetí nosník byl opravdu poslední.

Přichází...
A já jsem víla i bojovnice, stařena i nemluvně, vzrostlý strom i prasklý hrnek bez ouška, vesmírný cestovatel i stín v temných koutech pod postelí.
Šeptá...
A vypráví mi o bezesných nocích, hlavě v oblacích, lapání snů a prstech na klávesnici, jak fantazií lepí slova do vět.
Vábí...
A já ukazuju povrchnost i nahou duši a znovu si vzpomínám na ten pocit napjatého očekávání a na radost, placenou slovy chvály.
Blíží se...
A moje srdce zase buší do rytmu těch slov.
DMD.
Protože duben je pro mě hlavně o výzvě a touze podělit se s ostatními o svůj svět.