Moje články

Tééééda! Bejby, dělej si se mnou, co chceš, jen když s tebou budu moct být chvíli sám! Mám rád, když má holka tvary, a tahle je fakt kus! A viděls ty nohy?! Na takový končetiny by měli dávat zbroják!
Cože dělá? Jaký blbý zvyky? Jo tohle! Klídek! Co mě bude tenhle šmajchl stát, to vím, ale je mi to fuk - hlavu jsem úplně ztratil, už když otočila tu svou a upřela na mě ty tvoje obrovský oči v úplně jasným a jednoznačným pozvání... Chápeš?
Tak se měj, já letím na věc, tahle kočanda bude moje, jako že se Mantis* jmenuju!

Ze stěhování na venkov měl Richard radost, příroda, čerstvý vzduch, pracovat může i dálkově z domu... Koupil si chalupu, starší, ale udržovanou, chtělo to jen pár úprav. Například odstranit přebytečné krámy ze dvora, nechápal, proč původní majitel třeba tu pumpu neodvezl do sběru už dávno, ale za dva dny měl dvůr vyklizený.
Ovšem jednoho dne ráno - tma. Jak ho informoval soused, v noci silný vítr poškodil vedení, holt větrný kraj, to se stavá často. Jen při bodrém poplácání po rameni, že baterku a svíčky mu soused půjčí a vodu si přece načerpá ze studny pumpou, mu ztuhl úsměv na tváři.

Princ stál u okna a pozoroval hemžení dole na nádvoří. Přípravy na svatbu byly v plném proudu. Na jeho svatbu, aby byl přesný. Povzdechl si. Tohle vůbec neměl v plánu, když se vydal do lesa na lov. Jenže pak uslyšel to zoufalé volání o pomoc a vrozená čest a galantnost mu velely zasáhnout.
Draka sice zabil, ovšem záhy shledal, že jeho tři hlavy byly nejmenším problémem. Vděčný otec král totiž okamžitě začal o polovině království a svatbě se zachráněnou princeznou Eugenií a nechtěl slyšet nic z princových námitek. Jako opravdu nic.
Princ si znovu povzdechl.
Za tohle ho Sněhurka zabije.

"Ehm, já to nemyslela doslovně!" snažím se uklidnit naštvaného opič... teda, lidoopa, leč nevypadá to na úspěch, tak radši zanechávám zvířecí terminologie a beru do zaječích.
Mezi regálama svého pronásledovatele (i sebe) úspěšně po chvíli ztrácím. Hned potom uklouznu po další skořápce a provedu let plavmo ze schodů.
Hezky od podlahy tak můžu sledovat v metrové vzdálenosti kožené mokasíny, manšestrové kalhoty, tvídové sako a motýlka a nakonec tázavě rezervovaný pohled za skly brýlí, ztělesněná Britskost sama.
"Si dělá někdo prdel," ucedím, páč je místo mého současného spočinutí jistý jako že tekutina v Gilesově hrnku I

Už měl zas to pnutí, to nutkání, nedalo se to vydržet, uběhlo už pět dní! Vyhlédl si takovou hezoučkou blondýnku, ale měla štěstí, zrovna šel kolem nějaký pár, tak se musel tvářit jako že nic... tahle ale neuteče, je už tma a sem do parku světlo lamp nesahá. Stačí si počkat, až ho budou kroky těsně míjet, a prudce vystoupit ze stínu křoví.
Zbytek už to dovedete představit - funění, rány, zoufalé volání o pomoc...
Policajti ale říkají, že měl docela kliku, protože ta malá brunetka krom Krav magy dělala i doktorku, takže mu pak rovnou poskytla i kvalifikovanou první pomoc.

Nenápadnou cedulku Veřejná knihovna zaregistruju za oknem toto zastrčeného baráku jen náhodou, ovšem coby hrdá držitelka čtenářských průkazů pěti knihoven nezaváhám a vejdu dovnitř - nikde nikdo, jen na zemi červený flek.
Bližší průzkum odhalí, že to není krev, jen obarvený kousek skořápky. A tady další!
Pestrobarevná cestička mne vede do hlubin mezi regály knih. Police jsou čím dál masivnější, tlustší svazky občas dokonce na řetězech - asi kvůli zlodějům.
Postupně se k skořápkám vaječným přidávají i ty burákové a hele, tady je dokonce slupka od banánu!
"Knihovník musí být pěkně prase", brblám už nahlas... a za mnou se ozve dotčené: "Ook!"

Poprvé to za Husitů byla náhoda - onemocněl pacholek a na odklízení se dva týdny nedostalo...
Podruhé to vzdali Švédi až po měsíci, kdy se při obléhání zásoby začaly kazit a projevilo se to bohužel i na chrabrých obráncích rozličnými způsoby.
Pak se to rozkřiklo a žádné vojsko už do toho nešlo.
***
Z Velkého průvodce slavnými českými hrady, vydáno 2006:
Velká věž hradu karlštějnského disponovala vlastním opevněním a nebyla tak nikdy dobyta ani v bojích nejlítějších. To jen zlí jazykové tvrdí, že příčinou byla ona místnůstka sloužící obráncům ve chvílích nejnutnějších, umístěná na vnější zeď věže a ústící na přístupovou cestu...

V amerických cajdácích hrdinka na svatbě sestry vždycky doslova zakopává o kvanta nezadaných sexy inteligentních krasavců svého věku. Já místo toho vyfasovala bandu obstarožních tetiček se záludnými dotazy na vlastní vdavky (s neviditelným podtitulem stárneš! a ty musíš být divná, když nikoho nemáš).
Domněnku, že hůř být nemůže, ovšem vyvrátil alkoholem omámený strýc Bohouš, když mě začal oblažovat svými světáckými historkami a obsáhle se mě snažil přesvědčit, že si mám jako hodná holčička sednout k němu na klín, ačkoliv mi již bylo sedmadvacet.
Když mi ukrývání na WC zatrhla matka rozkazem "Běž bavit hosty!", volba byla jasná - jdu hledat tetičky.

Pravá žena při prvním pohledu na toho pravého vždy odhodí mozek. I bez jediného slova je to rovnou její pán a vládce.
Pravá žena si nikdy nemyslí, že on je úchylný šmírák, i když jí napíchne mobil. Je to přece roztomilé a starostlivé.
Pravá žena vždy upřednostní jeho sexuální preference před svými, včetně svolení k výprasku. Dokud tedy nezjistí, že to opravdu bolí.
Pravá žena není nikdy sama. Má svou vniřní bohyni.
Duševně příčetná žena ví, že zvolené cesty můžou být různé, ovšem i tak pravou ženou může být každá. A že těch Padesát odstínů šedi nikdo normální napsat nemohl.

Je to zlé.
Je to zvrácené.
Je to nezbytné.
Když Nandu tu myšlenku vyslovil poprvé, bylo reakcí ostatních pochopitelně zděšení. To, co navrhoval, bylo nemyslitelné, příšerné. Jenže čas plynul a jejich společníkem byl jen sníh a hlad.
Rozhodování nebylo rychlé ani snadné. Netýkalo se to jen neznámých členů posádky, ale i jejich přátel, jejich rodin. Také ale věděli, že žádná pomoc nepřijde a že mají jen sami sebe.
Těžko říct, co se jim jako silně věřícím katolíkům honilo hlavou a jak se s tím vědomím dokázali vypořádat. Faktem zůstává, že na výběr měli jen smrt nebo tohle.
Rozhodli se přežít.

Ana nechápala, proč si vybral zrovna ji, když on je sexy miliardář a ona jen obyčejná studentka, zatímco její vnitřní bohyně křepčila oslavný tanec. Olízla si rty a pohledla na tlustý dokument před sebou. Sice nechápala, proč nabízený milenecký vztah považuje za nutné ošetřit písemnou smlouvou, ale když on byl tak tajemný a tak sexy! Jeden podpis na dohodě o mlčenlivosti a pak se konečně dozví, co vlastně znamená být milenkou Christiana Greye...*
***
"No jo, jenže pak," ještě teď se otřesu, když si ten děsivý moment vybavím, "představ si, ona mu podepsala tu dohodu a vůbec si ji předtím nepřečetla!"

Panovnická dvojice mi bezvýrazně opětuje pohled a já se stejně upřeně dívám do očí soupeře. Netuší to? Nesmí! Už jsme zbyli jen my dva a teď jde opravdu o všechno.
Poslední možnost se stáhnout. Vydechnu, zatvářím se nejistě, váhavě zkousnu ret... pochyby samy.
No, zas bych to neměla přehánět, hlavně přirozeně, stojím (teda vlastně sedím) jen proti profíkovi... Což je proti mě skoro každý, ale stejně!
Neucuknul! Uff, neví nic, jinak by do toho nešel. Takže teď zbývá už jen ta poslední věc...
Vykládám srdcového krále a královnu k osmě, devítce, desítce a jankovi stejné barvy na stole.
"Straight flash!"

Na začátku fakt těžká pohodička, po všem tom zimním spaní a povalování konečně čertvý vzduch a nějaká akce, co vám dovolí roztáhnout křídla. Venku je až na řvoucí ptáky krásně, všude to voní, všechno se zelená a kvete... No, a pak se z týhle pohodičky vrátíte zpátky domů a je to jak rána palicí.
"Póózóóór!!!"
"Jdi s tou pláství někam!"
"Nemehlo jedno, kam jsi dala všechny oči?!"
"Prolézám!"
"Vosk, honem vosk, tady to teče!"
"Kam si myslíš, že to tykadlo strkáš?! Chceš žihadlo?!"
"U všech trubců, teď jsem to málem vysypala!"
Teda řeknu vám, bejt včela, to není žádnej med...

Co to její oko spatřilo (a odezněl záchvat hysterického smíchu), dumala.
Pořád.
Nespala.
Ráda by řekla, že nejedla, ale ve stresu měla vždycky žravou, takže aktuálně byla jak kyselina.
Mluvila sama pro sebe a lidé v jejím okolí si toho neustálého tichého drmolení a občasných výkřiků už začínali všímat.
Dneska to bylo výrazně horší než obvykle, frekvence drmolení vzrostla a přidal se tik v levém oku a náhodné chaotické máchání rukou.
Najednou zvedla hlavu a těžké obruče beznápaditosti kolem ní se začaly zvolna odpařovat.
S problematikou obeznámenému kamarádovi stačil jediný pohled a už přistrkoval notebook.
"Tak jaké téma máte dneska?"

Zaklepe a vejde. Pokoj působí útulně, tichá relaxační hudba, dvě křesílka u malého stolku, ani náznak očekávané ordinační sterility, ba přímo naprostý opak toho, co si představovala. I starší paní, jdoucí jí v ústrety, působí mile, důvěryhodně a tak nějak maminkovsky.
Po přivítání usednou... a žena se rozpláče, bez úvodu, bez jediné otázky. To ji uhodila do tváře realita toho, kde je, co tu dělá, že nemůže dál, i když ty samé problémy všichni ostatní zvládají... Ta druhá jí jen tiše podá krabici kapesníků a trpělivě čeká, až záchvat pláče poleví a přijdou slova. Ví, že pomoc občas potřebuje každý.

Ach, ta bolest! Se svými sourozenci za němých výkřiků bíle krvácíme. Ještě před chvílí ne delší než otevření květu jsme se těšili ze slunce na listech a vlahé půdy mezi kořínky a v následujícím okamžiku přišla zkáza a zmar. Kovová čepel nemilosrdně stíná naše květy a lístky úpí po drtivou tíhou nemilosrdného žence. Přeživší ještě celé soumraky poté budou trnout hrůzou a semenáčky těch šťastnějších nezraněných rozfoukají do světa zprávu o tomto hrozném násilí...
***
Stařenka se s loupnutím v zádech narovnala a navzdory námaze se usmála. Letos se objevilo pampelišek opravdu hodně - a vnoučci mají z medu vždycky takovou radost!

Harvey Walters se cítil unavený - půlnoc téměř odbila a v temných stínech se plížila další děsiva nestvůra. Amanda byla sice snaživa a pomáhala mu ze všech sil, kancelář archívu by bez její asistence zcela jistě ubránit nezvládl, ale přece jen nebyl nejmladší. Nyní jim zbývá posledních pár rozhodujících chvil; temná znamení se téměř naplnila...
A pak se prastarý Azatoth probudil a přinesl svou říši temnoty v tento svět... A všechno skončilo.
"Ok, ale přiste beru Pedokníra, ten tvuj dedouš stojí za houby, nechceš radši Sestru Marii nebo tu prsatou profesorku?"
U Temného znamení proste nikdy nevíte, jak tahle deskovka dopadne.

Neuč se, to zítra doženeš.
Jedna sklenka je před řízením úplně vpoho.
Když se s ním vyspíš, nikdy se to nedozví a aspoň budeš mít nějaké srovnání.
Stejně jednou umře.
Jedno lízátko nikomu chybět nebude.
Zaslouží si lekci. Vlastně je to konání dobra.
Dáááh, tak neřekneš pravdu. Lže každý!
Má je každý z nás. Někdy se kreslí jako dáblící sedící na rameni s opozitem anděla, ale upřímně, oproti známénu poměru by jich tam ve skutečnosti proti jednomu hřadovalo aspon deset. Objevují se u banalit stejně jako u opravdových hrůz. Tiché, titěrné hlásky, našeptávající věci, které se nahlas nevyslovují.
Poslechneš je?

Sundal kožich, vysoké boty a jen v červených kalhotách a zeleném svetru se soby (čert vem, že vypadal jako jeden z jeho elfů) vešel do kuchyně, aby mohl obejmout svou lásku.
"Budeš jíst?"
"Ne, měl jsem koláč a mléko... No dobře, taky sušenky."
Santa věděl, že mu bude odpuštěno, i protože se jeho partner vracívá o pár dní později v mnohem horším stavu, holt vodka je vodka a tohle bylo úskalí společného života, když oba mají náročnou práci.
Poslední vousatý polibek a pak připravená horká vana - jak dobře ho Mráz znal!
A nějaká vybájená paní Clausová mu byla úplně fuk.

"To má být jako co? Krysa?!"
"Nutrie. Běžné a snadno dostupné kožešinové zvíře, dle mého průzkumu v žádném hraném večerníčku ještě nebylo. A chtěli jste něco roztomile huňatého," upozorním nadřízeného na jeden z jeho vlastních požadavků pro hledání zvířecího protagonisty nového večerníčku ("Všichni ti medvídci a lištičky jsou sice hezké, ale chce to něco nového. A nízkorozpočtového, kde pořád máme ty sirotky divokých zvířat brát.").
"No dobře, to PR nějak zvládne. Ale proč má ten tvor proboha to růžové číro?"
"Protože je to samička a protože je to cool. Chtěli jste přece pro ty haranty něco moderního a neotřelého, ne?"

Urovnal černou kadeř kolem tváře a poodstoupil, aby mohl zhodnotit výsledek své snahy.
Černá, bílá, červená. Ta hlavně. Ladné oblouky křivek i ostré hrany cákanců v perfektní symfonii.
Studoval dlouho, studoval tvrdě, k dokonalosti se však mohl dostat jen opakovanou praxí. Mistr jej vycvičil dokonale v tvorbě, ovšem pro estetičnost výsledné studie pochopení neměl a odsuzoval ji jako zbytečnou. Když odcházel, přesvědčil ho o jeho pomýlenosti více než prakticky.
Naposled se pokochal pohledem na již sraženou krev kolem umělecky naaranžovaného těla mladé dívky, pak stáhl gumové rukavice a pečlivě je uložil do kufříku. Snad i výslednou kompozici konečně někdo ocení.

"Já se na to můžu!!!" drtím mezi zuby kletby a vztekle házím věci do kufru. Takový hezký byt, fajn práce... A ne, zase se to musí posrat! Spolehlivě už poznám ty zadumané, zamilované pohledy, rádoby nenápadné sledování a náhodná setkání a z chichotání mám kopřivku.
Dřív to přitom bylo tak jednoduché, mohl jsem zakotvit někde klidně na deset, patnáct let... teď se neustále dívám přes rameno a musím se přesouvat co pár měsíců, protože si vždycky někdo všimne, že nejím, že moc nechodím na sluníčko a kostely obcházím obloukem... a pak se na mě nadšeně vrhnou!
Ne, vážně - zasranej Twilight!

"Dobrou noc a ať tě blešky štípou celou noc. Ještě pusu. Tak, a zavřít oči a spát!"
Za maminkou zaklapnou dveře a já zůstanu sama, společnost mi dělá jen hromada plyšáků.
Ještě chvíli počkám, zadržuju dech a špicuju uši - není venku slyšet nic? A neslyším něco tady?
Posadím se na posteli s prudce bušícím srdcem. Pak si dodám odvahy, zhluboka se nadechnu a konečně se podívám pod postel.
Nejdřív vidím jen černočernou tmu a nic víc. Potom se z ní vyloupnou šedivější stíny zatoulaných hraček... a pak on. Bubák.
Chvíli na sebe koukáme a pak se usměju. Osvald se vrátil!

Svléknu si župan a postavím se před zrcadlo. Lesklá plocha mi vrací můj obraz. Ukazuje propadlou prohlubeň břicha, vystouplá žebra a kosti, snažící se prorazit kůži. Nespokojeně se zamračím nad tím příšerným pohledem a zahalím se, nemůžu se na sebe ani dívat. Věděla jsem, že nemám jíst to jablko! Jsem morbidně obézní a vím to. Vidím každý z těch vyděšených, zhnusených pohledů, je mi jasné, že si jejich majitelé říkají, jak může něco tak nechutně vyžraného vylézt na ulici.
Ale už jsem blízko. Dám si dvoudenní půst a budu víc cvičit. Ještě pár kilo dolů a moje tělo bude perfektní.

Její krok byl rázný, s jemným pohupováním dokonale zaoblených boků. Pružné štíhlé tělo bylo předpisově zahaleno v perfektně padnoucí uniformě, přestože znalci by si povšimli, že tato je poněkud upnutější a zvýrazňuje už tak nepřehlédnutelné křivky. Zářivost a bohatost hustých blond vlasů nedokázal zakrýt ani strohý drdol a pohledem velkých modrých očí by se daly řezat i diamanty.
„Poručíku, hlášení! Chci, aby loď byla do hodiny připravena k odletu směr Alfa Centauri!“
Ticho a vyvalené zraky osazenstva můstku přerušil až hlas z jejími zády:
„Netuším, co to provádíte, slečno Sue, ale ujišťuji Vás, že na téhle lodi jsem kapitánem já.“

Zažil jsem toho se svým parťákem už hodně, ale vždycky, když na to dojde řeč, ze všeho nejdřív si vzpomenu na ten první případ.
Stáli jsme v obrovské díře kdesi na venkově, K. se chvíli hrál s nějakým technickým superudělátkem, pak si sundal brýle, kouknul na mě a povídá:
„Varuju tě, J., tohle není jen tak nějakej obyčejnej šváb, co jich v každým motelovým pokoji najdeš dvanáct do tuctu, tohle je brouk, jakýhos ještě nepotkal.“
Když si vybavím toho farmáře, co ho ten emzák vymáčknul jak pastu z tuby a pak nosil jak panička norkovej kožich, měl teda sakra pravdu.

Co o mně říct? Začátky nebyly lehké, třeba ten twistovej rauš mě skoro dostal.
Taky ex se mě pokusil zabít a strávila jsem kvůli němu pár let v komatu, ale probrala jsem se a dala mu to pěkně ostře vyžrat.
S chlapama obecně to nebylo lehký, i když těch pravých jsem pak potkala hromadu. Nebylo to vždycky super, i když co jsem zbavila toho kostýmovaného trouby se spasitelským komplexem a přestala zneužívat svoje nadpřirozené schopnosti, dost se to zlepšilo.
Co mi osud připraví dál, zatím netuším, ovšem zůstaňte se mnou, drazí fanoušci, a určitě se to dozvíte!
Vaše
Uma Thurman

Billy se probral s třeštící hlavou a rozbouřeným žaludkem. I když to nebyla první pitka,u které si konec nepamatoval a vzbudil se v neznámé škarpě bůhvíkde, teď bylo něco jinak. Vzápětí si uvědomil, že se nehoupe jen jeho žaludek, ale i podlaha a že je asi... na lodi?! a k tomu poznání se přidal cizí, drsný hlas:
„Gratuluji! Vy všichni tady jste se stali věrnými sluhy námořnictva Jejího Veličenstva a máte tu čest být ve služnách Koruny!“
Halasné protesty ne-tak-úplně-dobrovolné části nové posádky utnul spolu s nadějí kapitán stručně a rážně hned poté:
„Kdo jednou podepsal, ten je náš!“

Ostatní kluci měli obyčejné, běžné zájmy, někteří autíčka, někteří knížky; jeho vášní byly odmalička sladkosti. Karamely, nugát nebo kyselé bonbóny – miloval je všechny, o to víc, že mu byly tak tvrdě odpírány. Pokud byste se ho však zeptali, co ho uchvátilo nejvíc, nedokázal by Vám odpovědět. Každá možnost prostě byla skvělá a ta další ještě lepší a on se mezi těmi všemi cukrovými úžasnostmi prostě nemohl rozhodnout.
Než mu jednou náčelník těch malých, bizardně ošklivých liliputů nabídl jejich největší vzácnost, kakaový bob. Pro někoho možná příliš tvrdý, pro někoho příliš hořký, ale Willy Wonka tehdy našel svůj malý kousek nebe.

Uááá! Ty kalhoty, co nemůžu dopnout, mi ještě minulý týden byly!
Hnána temnou předtuchou zalovím v hlubinách skříně a vytáhnu jiné. Jsou mi taktéž tak tak. Teda spíš jako tak ne.
To bude ten „jeden čtvereček“ Milky, rýpne si můj vnitřní hlas škodolibě do včerejšího (neúspěšného) předsevzetí nesežrat tu čokoládu celou (a začít zítra cvičit, vážně!), leč aspoň už tuším, kdopak se to zas objevil.
Po urputném půlhodinovém prohrabávání šatníku vypátrám celé hnízdo mezi chlupatýma ponožkama - očividně se tu s příchodem teplých jarních dní cítily v bezpečí. Očividně špatně, neb vzápětí letí z okna následovány jejich šicími proprietami.
Nesnáším kalorie!

Kde se berou ty malé žluté lístky, co jim Rube vždycky ráno rozdává? Kdo určuje jména a časy a jestli půjde mrtvý dál nebo zkysne tady?
Georgia prostě ráda měla ve věcech jasno a tohle jí pořád vrtalo hlavou. Zkusila se jednou i zeptat, ale Rube byl ještě tajemnější než obvykle, jako by snad měl podepsanou dohodu o mlčenlivosti. Můžou vlastně Smrťáci vůbec něco takového podepsat? A jako by nestačilo sejmutí záchodovým prkýnkem (no vážně; chtěli byste vy mít tak trapnou příčinu smrti?), proč musí být průvodcem duší právě ona?
A někde v jiném vesmíru Smrť načal nový poznámkový bloček...

Ten ortel se nade mnou vznášel už dřív, nejasný, mlhavý. A teď je tady, později, než měl, dřív, než jsem čekala. Pořád nejsem připravená.
To druhé město.
Není mi úplně neznámé. Pořád jsou tam lidé blízcí mému srdci i duši, teď ještě víc než dřív. Má temná zákoutí i prosluněné parky a je tam hezky... Jenže není moje. Nekyne mi na uvítanou a přátelsky mě neobejme, je obrovské a plná lidí a já ujdu deset kroků a jsem ztracená.
Kalendář se na mě šklebí ze zdi a připomíná mi, že zbývá posledních pár příliš rychlých měsíců.
A já... nechci. Musím?

Bývaly časy, kdy stál pyšně vystavený v obývacím pokoji, on a jeho pět bratrů, půvabná cukřenka i honosná konvice, všichni vytvoření zručnýma rukama z té samé hroudy kaolínu, a hospodyně do něj nalévala čaj důležitým hostům. Léty i dlaněmi, kterými prošel, trochu zašel, trochu se oblýskal, vystřídal kredence i komory až skončil tady - sám, zapomenutý, nechtěný.
Až jednoho slunečného rána do něj vetešník strčil, když přidával na polici nový kus, a hrneček celý ustrnul - ten zvuk, ta glazura! Až se mu ouško zatetelilo!
A tak se po letech na první cinknutí hrníček znovu shledal s cukřenkou na jedné antikvariátové polici.

Potřetí umyl piknikový koš. Rozebral a složil svoje oblíbené hodinky. Otřel znovu skleničky. A koš. Zkontroloval připravené jídlo. Salát - čerstvý. Vegetariánská klobása z červené řepy - taky. Drobenkový meruňkový koláč ještě vlahý a víno vychlazené.
Kdyby nebyl tak nervózní, musel by se sám sobě smát.
Pořád nemohl uvěřit, že pozvání přijala. Že nějaký Wessen překročil hranice druhu, přece jen, on je Blutbat a ona Fuchsbau! Na druhou stranu, pokud by se řídil tradicemi on, lovil by právě k obědu nějaké děcko v lese.
Monroe si urovnal motýlka, zhluboka se nadechl, vzal koš a vyšel z domu.
Přece nemůže nechat Rosalie čekat.

Birski zuřil. Už hodinu čekal na základě anonymního tipu na Vandrovce, chronického znesvěčovače místního hřbitova, aby ho zatknul při činu. Jenže to by tu Jakub musel být.
Netušil, že cílenou desinformaci vypustil Jakubův přítel Semen, aby dotyčný mohl nerušeně inhumovat vojáky na starém německém hřbitově. Ti už sice byli nějakých šedesát let mrtví, ovšem poslední dobou se v okolí množila pokousaná dobytčata a čuch místního exorcisty neměl ve zvyku se mýlit.
První tři kostry proti osikovému kůlu a setnutí hlavy moc neprotestovaly, a ten čtvrtý... už pak taky ne.
Inu, Jakub prostě tyhle hrobní neposedy z druhé světové neměl rád.

Když mi bylo pět, věřila jsem, že když nebudu celá zakrytá a bude mi čouhat jen palec u nohy, sežere mě bubák. Maminka říkala, že pod postelí nic není a že se nemám bát. Stejně jsem byla zakrytá až po uši a vedle mě spal jako návnada můj milovaný medvídek - radši on než já.
Jednou jsem zapomněla a on poprvé přišel. Vyprávěl mi pak často pod peřinou strašidelné historky.
Pak mi rodiče jednou vysvětlili, že je to moje imaginěco a já si to vlastně jen představuju. Tak jsem přestala o bubákovi mluvit.
Osvald mi totiž vysvětlil, že dospěláci ho nevidí.

Kolik platíte za povinné ručení?
Celkem nic, když nemám auto?
Víte, jaký je rozdíl mezi kodakem a kondomem?
To někdo neví?!
Jak získat bývalou přítelkyni či ženu – příručka
No, počítám, že nejdřív bych nějakou musela sbalit a pak se s ní rozejít?
Chceš sbalit JAKOUKOLIV holku ještě dnes ?!
A hele, my o vlku... Kdyby jo, asi bych si zrovna nečetla mail... aha, počkat, já jsem vlastně na chlapy.
Staň se 1. Československou MISS STŘEDNÍCH ŠKOL
Dík, to je sice milé, leč obávám se, že už jsem několik let za zenitem.
No jo, kouzlo obyčejných dopisů nebylo jen v tom papíru...

První se objevil tiše a nečekaně. Dobyl kvótu a pyšně se vztyčil, načež byl objeven, zdevastován a byly zahlazeny i poslední zbytky jeho přítomnosti. Ašak tento průzkumník nebyl sám, byl to pouhý předvoj silné a nevzdávající se armády. Následovala dlouhá léta tuhých, krvelačných bojů s vítězstvími i ztrátami na obou stranách. Až běh času, chemické zbraně i hrubé násilí boj ukončily a útoky se omezily na občasné partyzánské akce.
Jistě, ta invaze hormonů měla i kladné stránky, třeba že konečně měla prsa a zadek a přestala přepomínat obět hladomoru v Africe, ale stejně, to akné si její puberta mohla odpustit.

Poté, co všichni neznalí říkali, jakou to máme hezkou šedou kočičku, a my
odpovídali, že je bílá, padl jednoho dne Ten Ortel - Albína se musí vykoupat.
1) K sprše uvážete vodítko
2) Na kočku navlečete postroj(ano, opravdu to musím utáhnout tolik)
3) Připnete postroj k vodíku
4) Namočíte kočku
5) Ustoupíte do bezpečné vzdálenosti, než začne rezignovat
6) Namydlíte a opláchnete
7) Opakujete dle potřeby (ano, vím, že výrobce psal dvakrát, ale když je furt špinavá, tak prostě pětkrát)
8) Usušíte nasranou kočku
9) Vydesinfikujete škrábance a kousance
10) Obdivujete krásnou, prakticky zcela nezvykle bílou kočičku s nadýchanou srstí

No super. Když mi máma nadšeně líčila, jak je to v Kalifornii úžasné a jak se mi tady určitě bude líbit včetně skvělé školy, co mi našli, opomněla zmínit jeden důležitý detal - ta škola je stará . A co hůř, bývala to misie.
To bude dobrý, jsou i horší věci, než tři sta let stará budova, zkusila jsem na sebe aplikovat milosrdnou lež. Ne že by to zabralo. Do svých pesimistických úvah jsem byla zabrala natolik, že mi to divné došlo až za deset minut. Koukla jsem pořádně okolo sebe - a fakt nic!
Tak moment, kde jsou sakra všichni duchové?!