Moje články

Přijel plně vybaven - keramická miska s kytičkovaným okrajem (mají rády zdobnost!), blok plný kvalitních tlustých stránek (se slevou jen dva tolary!), ostře ořezaný paklík tužek č. 2, pero a lahvička kvalitní tuše.
Teď jen najít tu holku, co jej na ni místní hned kvapně odkázali...

"Takže vy hledáte... víly?"
Konečně to začala chápat!
"Ano, prý jsou zde zastoupeny ve zvýšeném výskytu a unikátním modrém zabarvení!" neudržel Hlavolín Voblacích svoje nadšení.
"Sice jsou plaché, ale jsem o jejich zvycích řádně zpraven! A také bych od Vás rád každé ráno koupil misku smetany," dodal rázně.

"Hlavně ho nezabijte!" broukla Tonička zdánlivě nikam.

"Bez důvěry nemůže vztah existovat!" křičel s upřímným pohledem raněné srny.
Takovou bolest přece nedokáže nikdo hrát!
"I kdybych se snažil sebevíc, pokud mi nebudeš věřit, půjde to celé do hajzlu - a bude to tvoje vina! ", dodával se slzami v očích.
Mám jim věřit víc, než těm svým?
"Já vím, že jsem to pokazil já... ale prostě mi musíš dát tu důvěru znovu a já ti potom dokážu, že si ji tentokrát zasloužím!" předložil - samozřejmě logické a jediné správné - řešení.
Co když má pravdu? Není přece láska i o odpouštění neodpustitelného?

Naštěstí tentokrát na její straně místo srdce radil mozek.

Editorka se napila kafe, černého jako její myšlenky, a s odporem se zadívala na stůl, kde v nevinně bílých listech spočívala pracovní náplň posledního týdne.
Bylo jí úplně šumák, jestli si Jason vybere Aimeé nebo Elleanor, která ho podvádí s Heather.
Nechávalo ji už chladnou, když miliardář bral svou vyvolenou na nákupy do teen lowcostu Forever 21 místo ke Guccimu.
Už dávno nebušila hlavou do stolu při prezentaci násilí jako "sexy" prvku.
Milování v koprovém poli v ní vyvolávalo akorát utkvělou touhu po jedoucím kombajnu.

Povzdechla si... Ještě 326 stran. A pocit, že za něco je i platba zlatem málo.

Měla to být rutinní mise. Kontrola napřirozených jevů v běžném, ničím nevybočujícím sibiřském lese. Až na to, že všichni předchozí výzkumníci se vrátili rovnou do blázince... nebo o nich už nikdy nikdo neslyšel.
Nikolaj Petrov přešlápl. Příliš nejistě na svůj vkus. Udělal předběžný výzkum, mluvil s těmi, co měli o štěstí a vrátili se, byť do svěrací kazajky...

Už pět dní pochodu nikoho ani z dálky nepotkal. Přesto se cítí... pozorován. Všechny smysly křičí "Uteč!". Kolem nikdo, přesto místo přímo tepe nedočkavostí.

Vybaví si šílený šepot vězně ve svěrací kazajce.
Ty stromy mají oči!
Pod nohama mu tiše křupe jehličí.

A tak spolu byli...
Občas plamen můru ožehl, ale to můra byla vždy na vině.
"Já přece nechtěl! Musíš dávat víc pozor."
Někdy se můře zdálo, jako by zaslechla šelest křídel ve tmě, ale plamen jen zazářil víc a tma ztmavla.
"Máš slyšiny, jsem jen tvůj..."
A můra s důvěrou v plamen poletovala dál.

Až jednou ji sežehl víc, až spadla. A když se na zmrzačených křídlech pokusila vzlétnout zpět k vábení plamene, přes závoj bolesti vzhlédla...
A tam, ve tmě, se třepotaly další a další můry, každá oslněná světlem a žárem plamene, každá omámená stejnými sladkými slůvky o výjimečnosti...

Občas sním, že ty zprávy myslí vážně.
Občas sním, že mu chybím, jak tvrdí.
Občas sním, že je pravda, že sám a že mě stále miluje.
Občas sním, že nebyly žádné jiné.
Občas sním, že mě aspoň nějakou dobu miloval doopravdy.
Občas sním, že jsme pořád spolu.
Občas sním, že mu můžu věřit.
Občas sním, že jsem to zjistila dřív.
Občas sním, že mě večer bude čekat doma.
Občas sním, že se můžu k němu v noci přitulit.
Občas sním, že se to celé nikdy nestalo.
Vždycky vím, že tyhle sny jsou nebezpečné.
A všechny z nich si musím zakázat.

"Nikdy jsem ji nemiloval. Prostě nepochopila, že to byla jednorázovka, a pořád se vracela."
"Chci se rozejít, ale rozchod jí ublíží a já nerad ubližuju lidem."
"Je to hysterka a dělá scény. Chci se jí radši vyhýbat."
"Miluju tě, ale city jsou pro mě soukromé, neprojevují se navenek."
"Nemám rád svoje fotky veřejně. Nikdy mě nikam nedávej ani neoznačuj!"
"Podívej se, jak reaguješ, pravdu o mých setkáních s ní jsem ti přece nemohl říct!"

Růžové brýle nepropouští logiku ani realitu. Včetně té, že tohle všechno neříkal poprvé, a nespíš ani naposled. Právě teď to nejspíš šeptá té další o mně.

Loni touhle dobou... jsem žila se svým úžasným, skvělým, krásným přítelem, kterého jsem milovala tolik, až jsem se divila, jak je to taková intenzita citu možná, těšila se na každý polibek, každý úsměv, každé obejmutí, a byla nepopsatelně šťastná.

Teď je o rok později, a moje nitro je pustinou po atomovém výbuchu. Zničené, rozervané, pusté a spálené na popel a prach a radioaktivní pro kohokoliv. Akorát že tahle exploze neproběhla milosrdně v rámci vteřin, ale trvala mučivě pomalu celé dny a týdny a ve výsledku nezbylo nic. Ani já.

Pokud to stále ještě chcete číst, letos to bude můj příběh.

Buď hodná holčička.
Tohle se nedělá.
To přece není normální.
Co by na to řekli lidi?
Nechci ubližovat.
A my takoví jsme, takovými se stáváme. Článek po článku ovíjí naše nitro okovy, poutají tužby a touhy. Oka silná jako pěst i slabá jako pavoučí vlákno, co se s věkem utahují i povolují... definovat takový řetěz je snadné asi jako uhodnout počasí dalšího dne babího léta. Ty nejpevnější řetězy si kováme sami, kalené potem strachu a vůlí neubližovat, svazující to temné, co nechceme nebo nemůžeme vypustit.
Můžeme se tvářit, že neexistuje. Ale to druhé já má v sobě každý z nás.

"Ublížím ti. Spálím tě." varoval můru na začátku plamen.
"To přece může být plameni jedno," odvětila smutná můra.
A plamen je jasný a zářivý a lákájící a můra třepotá, blíž tomu jasu, blíž tomu teplu, dokud horko neolízne křídla. A můra pozná krásu i bolest žáru, chce zůstat, ale zároveň ví, že musí odletět, dřív, než z ní zbude jen popel a prach. Napne zbytky křídel... a plamen se z prudkého žáru změní v konějšivé teplo, něžně hřeje, kde dřív ničil.
"Proč?" ptala se potom, ukrytá v jeho náručí. Oheň měl přece můru spálit.
"Protože plameni začalo na můře záležet."

Prvně to bylo jen takové to nesmělé malé mávnutí, skoro u boku, typ nezvedejmocrukuhlavněabytonikdoneviděl.
Další rok jsem se osmělila, jako když potkáte někoho známého a chcete dát vědět, že o něm víte, ale vlastně máte fůru dalších věcí na práci, tak mávnete, ale jdete dál.
Následovala část zuřivého mávání - kamarádky, se kterými jste se věky neviděly a máte si spolu tolik co říct!
A pak... chcete mávat, ale sotva popadáte dech. Zaostáváte.
Loni jsem neměla sílu na to, ruku zvednout.
Teď nesměle natáhnu ruku a jen pohladím nejbližší kachničku po křídle, zlehka a opatrně. Třeba letos ten dech zase chytím.

Ham.
Za všechna ta zoufale chtěná slova, která jsem nikdy neslyšela.
Ham.
Za ta hněvu a ublížení, která jsem říkat neměla.
Ham.
Za chlad, který suploval, když jsem potřebovala obejmout.
Ham.
Za všechny ty noci, než jsem se probrečela do spánku.
Ham.
Za naději, kterou nenávidím i miluju zároveň, když se k ní znova a znova upínám.
Ham.
Za pokaždé, když znova a znova zmizí.
Ham.
Ham.
Ham.
Ohledně vnitřních orgánů se doktoři pletou - v určitém smyslu srdce je skoro jako játra, nemusí být celé, abyste mohli fungovat. Nebo to možná prostě jen lidem tají, protože to opravdu dost bolí.

Není to tak, že bych ho nepostrádala, jen... je prostě těžké popsat ten pocit, když všechna slova zmizela s tím, co chybí. Tenhle střípek mě neodešel v nějakém náhlém teatrálním zlomu, bylo to spíš plíživé klouzání dolů, jen zlehka, takže nebylo jak si toho všimnout. Nebo to zastavit.
Je maličký, ten úlomek duše, který vidí všechno přes růžové brejle. Optimista, nadšený z maličkostí a hýřící spoustou šílených nápadů. Zbylo po něm jen šedivé prázdno, prostě záznamník Je nám líto, tahle část duše není tento duben dostupná. Nebo tento rok.
Kdybyste ho někdo potkali, pošlete ho prosím za mnou. Chybí mi.

Když jsem byla malá, nocí jsem se bála. Všechny ty zlověstné tvary ve tmě, kde se schovávají příšery a sežerou mě, pokud neumřu dřív hrůzou.
Teď noci vítám, jejich milosrdnou tmu, která mě konější, když pláču a nikdo to nevidí, která přikryje realitu a dovolí mi doufat, že mám ještě čas, že se něco změní... a když mám štěstí, přináší i sny.
Čeho se bojím, jsou rána. Kalné prstíky svítání a pak kruté světlo, které škodolibě ukáže úplně všechno tak, jak to je, žádné nalhávání a žádné stíny pro poslední zbytky nadějí.
Nejhorší je, že já pak musím žít dál.

Předtím byla ženou povinnosti. Nemrzelo ji to, ani nemělo proč, vybrala si to sama a nelitovala. Povinnost poslouchat. Povinnost dobre sloužit. S právem se setkávala většinou z té opačné strany, hlavně když jiným brala to jejich na život.
Jenže pak se najednou všechno změnilo. Když se začala domáhat těch svých - koneckonců kdo nechce být šťastný a moct kdykoliv bez ohlédnutí odejít? - zaplatila za to, tvrdě a krvavě. V tiché jednotvárné temnotě jí zbylo právo na pomstu a pak jen pusto a prázdno a sny o holčičce, co se možná nikdy nenarodila.
Teď je konečně vzhůru.
A vezme si všechno zpět.

Povzdechla si a promasírovala si zatuhlý krk, pak se znovu sehnula k hromadě lejster. Kde jen ten zatracený Skot může být?! Sám o sobě byl muž jejího života nepřehlédnutelný výškou a rudými vlasy, což ovšem není pro hledání v historických záznamech zrovna ideální. Doufala ale, že v záznamech po Cullodenu někde najde zmínku díky jeho charisma, které k němu táhlo lidi jako můry k plameni.
Claire bylo jasné, že hledat jehlu v kupce sena by bylo snazší, ale bylo jí jedno, kolik archů popsaných vybledlým nebo nerozluštitelným rukopisem budou muset ještě projít - teď, když ví, že přežil, Jamieho prostě najde.

Byla úžasná. Byla dokonalá.
Stále dobře naložená a samý smích, jiskrou v oku by zahanbila kdejaké dvacetileté děvče a svými tvary... no, řekněme, že ty by zahanbily děvčat hned několik.
Navíc disponovala neustále bystrým rozumem a praktickou síťovkou s něčím k snědku a dnes před jejich večeří se rozhodla i zkrášlit koupelí...
Hole mááágůůů to nejsou přééluýýý,
býýývajííí na konci zdóóóbenýýý žáááludýýý...
Ten znamenitý výběr, mnohoslibně naznačující, že večeří se končit nebude! Ta síla, schopná i trhat skály! Byl uchvácen ve všech směrech. Rozhodl se, že Gyta Oggová prostě musí být jeho!
Koneckonců, Casanovlez byl sic netradiční, leč přesto trpaslík.

Nervózně přešlapoval, oči upřené na dveře komnaty. Ta myšlenka mu nedala spát už dlouho, přestože si uvědomoval, jak absurdní to je. Pak našel ten článek a musel si to představovat skoro pořád. Neodvážil se mu nic říct přímo, zkoušel jen nejrůznější náznaky, jemné i výraznější. A když už to nemohl vydržel, nechal mu otevřené periodikum v němé pobídce na stole. Společně i s příslušnou proprietou, pro jistotu.
Konečně! Profesor lektvarů přišel, místo tváře bezvýrazná maska jako vždy.
Ještě než se jeho rty dotkly dýmající tekutiny, dovolil si Lupin poslední zadoufání.
Třeba mi do vlkodlačího lektvaru ten cukr konečně nějak přidal.

Další coven. Ona tam určitě bude taky, takže si musí vzít svůj nejlepší sametový korzet a ten plášť, co si koupila u Zakzaka Siloruky minulý týden.
Nevěděla, co je horší, jestli to, jak je neuvěřitelně dobrá, nebo to, že se chová, jako by nechápala, proč by to mělo být něco zvláštního, když se ostatní děvčata můžou i strhat, aby měla aspoň setinové výsledky. A ani nenosila klobouk!
Anagrama si pečlivě upravila jehlice zdobené půlměsíci, které držely špičatý klobouk na složitě zapleteném drdolu. Když už nemůže být nejlepší, bude jako nejlepší vypadat. Být čarodějkou přece je i o předstírání, no ne?

S prudkým výdechem otevřel oči. Tak blízko!
Od setkání s modrým Mimikem se jeho svět změnil ještě víc drasticky, než tušil, že je možné. Tím, jak zůstával stále stejný, znovu a znovu, v uzoufání stejných detailech, které mu bránily posunout se rovnou dál, přestože vědel! I zvyknout si na všechny ty úmrti bylo snazší, dokonce i na ty vlastní. Jen to vědomi, že není sám, že nezešílel a někdo jiný ho chápe, jaké to je, probouzet se zase v té samé chvíli, mu někdy zábranilo se na všechno vykašlat.
Jako by snad mohl, když stačí pro dalši pokus jen umřít.

Udělej to.
Nedělej to.
Nikdo se to nemusí dozvědět.
Na co si to hraješ?
Stejně to není pro tebe.
Nestojí to za to.
Jsi nula.
Nejsi dost dobrá.
Nikoho nezajímáš.
Prostě to vzdej.
Všechny ty tiché hlásky tam vzadu ve tmě. Objeví se pokaždé a pokaždé mám menší a menší chuť jim vzdorovat a zbaběle chci jen přetáhnout peřinu přes hlavu a být někde jinde. Tiché a lepivé, ovíjejí se kolem mě jako liána a dusí poslední zbytečky odporu. Je vůbec možné se z nich vymanit? Co když mají pravdu. Co když za nic nestojím?
Má cenu vůbec bojovat?
Nevím.

"Prodeje klesají," pravil jeho společník, "musíme přijít s něčím novým, neotřelým! Aby to bylo domácké, ale exotické, vtipné, ale ne vulgární, prostě aby to každej chtěl. Tak něco vymysli!"
A tak přemýšlel.
A přemýšlel.
A pak, zničeho nic, přišel nápad.
"Ty ses musel zbláznit!" prohlásil okamžitě jeho společník (jako by podnikat v oboru dárkových vonných svíček nebylo šílenství).
O prvních sto tisíc dolarů čistého zisku později se mu omluvil - kdo mohl tušit, že budou svíčky s vůní čerstvě vyprané kočky (ve variantách tigré, rousse a noir, zní to vznešeně a lidi se můžou po cizích názvech utlouct, fakticky!) takový hit?

Teď určitě každou chvíli musí přijít ta chvíle, kdy najednou nastane hepáč jak z amerického filmu, dobře to dopadne a všichni jsou šťastní až do poslední klapky.
A pak ten okamžik nepřijde.
Nějak se seberete a fungujete dál. Příště to dopadne líp.
Tohle si říkáte, když se vám to posere znovu. A znovu. A znovu. Škola, práce, vztahy... Někteří z nás prostě zjistí, že život není hodnej strejda, ale spíš pěkná svině, jen aby si mohli znovu položit zbytečnou otázku, jestli vůbec existuje to dno, od kterého se člověk může odrazit vzhůru, nebo se dá jen klesat hloub a hloub?

"Už to víte? Natrávila jsem to od mouchy zrovna dnes odpoledne!"
"Už od včerejška z té tlusté masařky. Tušila jsem, že nám tahleta bude dělat ostudu, už od výhonku byla příšerný rebel!"
"To ano, chudák její nebohá matka, co much se jí nalovila, šťávy narosila, dokonce i pavouka se jí povedlo lapit, ale nic z těch podstrkovaných dobrot si prý nechce vzít!"
"Za to může to přesazení do obývacího pokoje, já pořád říkám, že ta televize má na dnešní mládež špatný vliv! Prý že se bude živit jen fotosyntézou a vodou! No kdo to kdy slyšel, aby byla masozřavka vegetariánkou?!"

Jste těhotná nebo již dětná?
Trápí Vás, že nerozumíte debatám ostatních maminek?
Nepovažujete svého potomka za středobod celého vesmíru?
Vše vyřeší naše rychlá a bezbolestná transplantace chrastítka do lebky!*
Již nikdy více inteligentní!
Tisíce spokojených uživatelek!
více na www.mimibazar.cz
MYSLETE NA SVÉ ĎYTĚ!
*Likvidace mozků dle směrnic EÚ.

Vlastně si o to říkala, sama v noci, vábivě houpala boky a klapala podpatky, ta krátká sukně! Provokovala ho a on se prostě musel vydat za ní...
Bránila se slabě a nešikovně, nebyl problém ji zatáhnout do temného průchodu.
"Psst, třeba se ti to bude líbit," dýchl jí do ucha a šátral po lemu minisukně.
Najednou byla pryč jen tvrdá rána a další a pak pevný stisk na jeho rukou a mrazivý závan na odhaleném krku a kdo mu kdy serval kabát?
"Psst, třeba se ti to bude líbit."
Jemný hlas s náznakem pobavení byl to poslední, co kdy slyšel.

Drazí bratři a sestry, vítám Vás na dnešní schůzi spolku pro záchranu purity českého jazyka.
Než se započne s projednáváním programu, mám nové zprávy o stavu bratra Břetislava. Bohužel jeho stav zůstává beze změny a dle lékařů je prognóza vyléčení mizivá. Až na občasné výkřiky "Manžu ne!" a "AJdam!" stále není schopen komunikace a pokus o zapojení do dílny ručních prací u něj vyvolává záchvaty nekontrolovatelné zuřivosti.
S ohledem na tuto informaci se vyšší rada společenstva rozhodla zatím daný projekt odložit na neurčito.
Bratři a sestry, jsem nucen přiznat, ze s cílem osvěty Mimibazaru jsme si ukousli příliš velké sousto...

Toho, že náš kolega nesnáší mrkev v jakékoliv formě, si nešlo nevšimnout, přece jen, když vybíráte oranžové kostičky i z vývaru, neujde to pozornosti. Načež logicky jednoho dne přišla ona sázka mezi zbytkem kanclu, do roka a do dne, znáte to, ceny lákavé, sankce děsivé, nešlo odolat.
Následovalo mnoho, přemnoho pokůsů, nabídku salátu odmítl hned, dušenou poznal, dokonce i z burgeru ji vytahal... Zkoušeli jsme to vytrvale všichni, ovšem všechny pokusy byly ukončeny naprostým nezdarem.
Až pak mě konečně jednou v únoru, skoro na pokraji stanoveného limitu, osvítila múza stowattovou žárovkou...
"Ten dort je výborný, to je perníkový?"
"Ne. Mrkvový."

Jo, to bude super. To nikoho určitě nenapadne!
Hm, tak napadlo.
Co tohle?
Ne, to je naprostá kravina. To tam vůbec nemůžu dát!
I když vlastně... ono to není úplně blbý...
Jako aspoň na kachničku to bude.
Ne, nebude!
A co tenhle nápad?
No jo, ale mám já tam vůbec...?
Žiš, to už je tolik?!
Se vsákne.
Nevsákne, jak jsem tam mohla vložit zrovna tohle?!
Krucinál, a proč jako tenhle geniálně úžasný nápad musel přijít až pět minut po limitu?
Jde to ještě předělat?
Nevím, jak pro vás, ale pro mě je DMD autorium vysoce těkavá (a těžko lapitelná) substance...

"Otoč se a zavři oči!" přikázal (doufal že drsně znějícím hlasem).
Co to teďka?! - zoufalé listování stránkami návodu staženého z temných hlubin internetu - Jo vlastně! Pouta!
"Nekoukej se!" hystericky zařval v panice a zrychlil otáčení papírů. Blbý svíčky, nic nevidí! Cože to má sakra teď udělat?! Ahá, bičík! Teda plácačka na mouchy, víte, co dneska stojí takovej bičík?
"...no, jenže pak prohlásila, že jsem magor, a jak odcházela, uklouzla po tom rozlitém mandlovém olejíčku", vysvětloval zkroušeně naprosto běžně vypadající čtyřicátník přidělenému advokátovi.
"Furt o tom filmu žvanila, šedá sem, šedá tam. Dyť já jí chtěl prostě jen udělat radost, chápete?"

Mýdlo nezabírá. Ruce už má od hrubých štětin rýžového kartáče celé rudé (aspoň to hezky ladí, našeptává ten hlásek v hlavě), kov na nepotřísněných částech zlatě září jako čerstvě odlitý. Louh! Příšerně pálí, když si namočí nechtěně i prst, je to však jeho jediný účinek, klič je stále výmluvně rudý. Co kdyby ho zkusila vypálit v ohni?
Copak asi udělá s tebou, až se vrátí?
Měla s tím počítat (říkal ti to!), jenže, která žena kdy varování nebo zákazy brala vážně, že?
Koneckonců, otevřením oněch zapovězených dveří ohrozila pouze svůj vlastní život - ty ostatní vevnitř už jej ztratit znovu nemohly.

Soráč, kámo!, proběhlo mu mezi chlupatýma ušima, kdy se na poslední chvíli stihl evakuovat mezi zeď a starý sporák, čekající na dvoře na odvoz. Ne, že by mu bylo nebylo po minulé dávce líp a zas tak hrozné to nebylo, ale stejně - šlo prostě o princip. Tomu troubovi to navíc neuškodí a tenhle dvounožec je stejně od sebe nerozezná.
Co na to říct, měl pravdu, přece jen to je chytřejší z našich dvou kocourů. Našich dvou úplně stejně bílých kocourů, abych byla přesná. Jen ten druhý byl chudák VELMI nemile a nečekaně překvapen, když mu tatínek zničehonic aplikoval to projímadlo...

Malá holčička přibíhá domů v slzách. Její nejlepší přítelkyně si s ní odmítá nadále hrát - rodiče jí vysvětlili, že je její kamarádka zlá a zkažená, a rodiče přece mají vždy pravdu.
Babička nechápající dívenku hladí po vlasech a mlčí. Ne proto, že by důvod neznala, mlčí právě proto, že jej zná. Ale jak chcete malému dítěti vysvětlit, že většina lidí je tak hloupá a omezená, že se dle nich provinila už jen samotným svým narozením? Její svedená dcera sice zaplatila nemanželské dítě životem, ale okolí se taková cena nezdá nikdy dost. Je tu přece ještě dítě - její vnučka, plod hříchu.

Když se to tenkrát stalo, Tony (který jako jediný tušil, která bije, protože Thorovi ukazoval v rámci seznamování se s cizí kulturou mimo jiné i kreslené seriály) odolával asi pět vteřin a potom propukl v huronský smích. Naopak Steve jen hrůzou třeštil oči, neschopen jiné reakce, a jediná Nataša dokázala - by se značnými obtížemi, jak později přiznala - zachovat vážnou tvář.
Pak si Thora vzal Bruce stranou a jemně mu vysvětlil, jak to na Zemi s těmi pozdravy je a že loučit se s předsedou vlády Spojených států amerických při ukončení těžce oficiální schůze slovy "pac a pusu" není úplně nejvhodnější.

Už nějakou dobu jsem to tušila. Osvald byl večer za večerem mlčenlivější a občas se neobjevil vůbec. To sice dřív taky - vždycky říkával, že si musel zařídit nějaké bubáčí záležitosti, když jsem se ho na to ptala - teď ale plynuly i celé týdny bez jeho přítomnosti.
Bylo mi dvanáct a půl, když po pár měsících přišel a já už při pohledu na ten smutný úsměv věděla, co bude nasledovat. Přišel se rozloučit, protože on byl pořád bubák, ale já už malá holčička ne. Pak jsme si - naposled - povídali až do rána, on mi pak dal pusu na čelo... a zmizel.

Za poslední stránkou šmátrám po kapesníku. Někdy protože brečím smíchy, někdy protože nevidím přes slzy a tu zimu nezažene ani sebeteplejší svetr.
Za poslední stránkou se vztekám. To když nevím, jak to autor sakra myslel. A taky nesnáším mnohoznačné konce.
Za poslední stránkou dumám, jak bych to a tamto změnila. To ta Mary Sue ve mně.
Za poslední stránkou jdu experimentovat do kuchyně. A ta knížka vůbec nemusí být kuchařka.
Za poslední stránkou ještě dlouho sním s otevřenýma očima. To když se i přes konec nechci ještě rozloučit.
Za poslední stránkou může knížku zavřít každý. Ale příběh, ten žije dál.

Gabru tížil břúšek. Částečně přejezením, ale mnohem víc od svědomí, když viděla, jak Málinka srdceryvně pláče po objevení rozjedeného dortu, zamaskovaného jako oběť nájezdu myší.
Ona za to ale nemohla! Když ho viděla ve špajzce, jak tam hezky sedí, celý čokoládový, voňavúčký, máslový krém se jen leskl a mandlové hříbečky přímo volaly, že je má Gabra sněst! A Málinka sice včil cébí, ale též má ráda všelijaků havěť, nakonec to tým myšiskám bude aj přát!
Ano, protože je hodná a má zvířátka ráda. A taky by se určitě rozdělila, ozývalo se svědomí. A břúšek s dortem tížil víc a víc...