Moje články

Marta miluje logiku. Proto je její nejoblíbenější kuchařka Vaříme s Ypsilonem.
Na straně 146 byl její recept. I s obrázkem.
Takže (1/2a + 2b + 1c)/2 + ?x.
„Snadné,“ pomyslela si a pustila se do přípravy.
„Půl hrapiího vejce, dvě slzy vodníka, dráp zlatého kocoura. Přecedit na půl a přidat přiměřené množství ropušího sádla.“
Ještě jednou lahvičku protřepala a podala ji čekajícímu trpaslíkovi.
Ten lektvar vypil jedním lokem a téměř okamžitě začal růst.
Zprvu se radoval. Jen však do chvíle, kdy se jeho nová výška zastavila na třech a půl metrech.
„Tak to vidíš,“ usmála se Marta „bude to chtít změnit hodnotu X.“

Venku sněžilo a foukal mrazivý vítr. To jim ale nevadilo, protože seděli v teplé kanceláři. Každý na jedné straně stolu.
„Takže vaše firma tu zakázku udělá za sedmdesát miliónů?“ zasmál se muž s břichem, které by mohlo soutěžit s Trautenberkovým.
Muž na druhé straně stolu přikývl.
„Ty dvě další firmy to udělají levněji.“
Muž na druhé straně stolu položil na stůl obálku.
Trautenberk se opět zasmál „Navíc nabízí pětiletou záruku a vícepráce maximálně do osmi procent.“
Muž na druhé straně stolu položil na stůl obálku druhou, tentokrát trochu tučnější.
„Uvidíme co s tím zmůžu,“ zasmál se tlouštík, „teď se nedívejte!“

Honzík měl osm roků a čtením knih dokázal strávit hodiny. Na rozdíl od svých vrstevníků nepoužíval žádné tablety, ipody, kindly a jiné vymoženosti techniky. Měl rád papír. Rád se ho dotýkal a miloval jeho vůni.
Zrovna dočetl příběh o lovci příšer Markusovi. Celá kniha byla stavěna jednoduše – hodný lovec, nebozí vesničané, zlý Quon. Vše končilo, že Markus zahnal vodního ještěra Quona zpět do bažiny a tím vesničany zachránil.
Honzíkovi však tohle nestačilo. Přemýšlel proč Quon vůbec na vesnici útočil, jaký měl důvod? A tak nalistoval poslední, prázdný list. Vzal do ruky tužku a začal psát: Quon měl tři hladové děti…

Rybář Ferda vylovil z kyblíku macatého červa a zapíchl do něj háček.
„Au, ty vole!“ zakňučel červ. To Ferda neslyšel, protože už nahazoval.
„Fííííí,“ hvízdl pobaveně červ, když letěl vzduchem.
„To sakra ne!“ zavolal překvapeně, když zjistil, že skončí ve vodě.
Pod vodní hladinou to vypadalo zajímavě. Pro červa v každém případě nezvyklé prostředí. Chvilku zkoumal okolí, když zpozoroval připlouvajícího pstruha. Bylo jasné, co bude následovat a to se červovi nelíbilo.
„Hej rybo, klidně mě sněz! Ale vidíš ten háček co mi trčí z břicha?“
Pstruh červovo varování ignoroval, moc dobře věděl, že se nachází v revíru chyť a pusť.

„Děkuji, to je velmi laskavé,“ říká “primitivním lidem“ když bleskem rozpůlený strom namazali směsí léčivých bylin.
„Není zač,“ odpoví oni. „Vždyť nás po tři generace krmí chutnými plody. A už naši dědové se pod jeho listy schovávali před deštěm i horkým sluncem. To my děkujeme.“
„Proč?“ volá z plných sil na „civilizovaný lid“. Ten však její hlas neslyší. A ani slyšet nechce. Kdyby se „civilizovaný lid“ jen na moment zaposlouchal do naléhavého volání, brečel by. A možná by to byl začátek změny – na kterou není nikdy pozdě.
Nyní je však slabý, ale je tu stále. Stačí mu jen začít naslouchat.

Skvělé, stojím přímo vedle hrdiny svého dětství!
„Pane Jones, můžu si půjčit váš bič?“
„Mladej, říkej mi Indy. A na bič nešahej!“
Je to machr! A my se společně vydáváme získat 800 let starý artefakt. Zlaté Chyropssovo vejce. Stojíme uprostřed hrobky a vejce se leskne na kamenném podstavci. Mám zatajený dech a pan Jones – tedy Indy, pomalými krůčky přistupuje k oltáři.
Rychlým pohybem vyměnil vejce za pytlík naplněný pískem.
Chvilku se nic nedělo, vzápětí se však podstavec začal propadat a stěny chrámu třást.
„Mladej, zdrháme!“
Paráda! Společně s Indym prchám prastarou chodbou před valícím se balvanem!
Sen se stal skutečností.

Česká republika, rok 2028
Podle zákona číslo 666 vydaného Ministerstvem pravdy o Presumpci viny, schváleného milovaným panem prezidentem Jiřím Paroubkem, jsou všichni občané země vinni.
Praha, rodina Novákových, děti: 2, otec: řidič autobusu, matka: prodavačka v řetězci Český svět. Oba podniky vlastněné státem. Čistá společná mzda: 18 tisíc.
Otec: „Dneska mě obvinili, že jsem svezl důchodce zadarmo.“
Matka: „Můžeš dokázat nevinu?“
„Ne.“
„Za kolik to bude?“
„Čtyři tisíce.“
„A svezl?“
„Svezl.“
Zákon 666, §3 – v případě, že občan nemůže prokázat nevinu, může zakoupit odpustek (viz. tabulka níže), který nevinu nahrazuje. Ministerstvo pravdy po-té vydá příslušné potvrzení ve 13 kopiích.

Utíkal. Do běhu dal vše. Jednak fyzickou sílu, ano bylo to na pokraji jeho možností. A jednak intelekt. Při každém kroku uvažoval co dál. Vnímal každé našlápnutí. Rozhlížel kolem sebe a velice pečlivě volil, kterým směrem bude jeho zběsilý běh pokračovat.
Tvrdé dlažební kostky. Vlevo tržnice, vpravo obytná zóna. Přízemní domy, hustota obyvatel nízká.
Prudce zatočil doprava a utíkal dál.
Malé náměstíčko, žádní domorodci, ale místo ne příliš vhodné.
Úzká, nenápadná ulička směrem na západ. Zrychlil a zapadl přímo do ní. Slepá ulice bez jediného člověka končící zdí. Místo dokonalé.
Skokem byl u zdi, kde téměř jedním pohybem kalhoty stáhl.

6 hodin: připravit snídani.
7 hodin: vzbudit děti, nachystat snídani.
7:30 hodin: doprovod do školy a zpět.
8:00 hodin: úklid a rychlé domácí práce.
8:30 hodin: odchod do práce.
9:00 hodin: kontrola emailů, zařízení schůzek, organizace dne, vyřešení problémů dne předchozího.
12:00 hodin: oběd.
12:30 hodin: drobné kancelářské záležitosti, schůze vedení, správa organizačních záležitostí.
18:00 hodin: cesta domů.
18:30 hodin: vyzvednutí dětí z kroužků.
19:00 hodin: příprava večeře, domácí úkoly dětí a jejich kontrola.
20:00 hodin: uložení dětí.
21:00 hodin: drobné domácí práce.
22:00 hodin: drobné dodělávky do práce.
23:00 hodin: seriál u TV s manželem.
24:00 hodin: zasloužený spánek.

Výměna měla proběhnou standartní cestou – na živo. Kufřík za kufřík. Čas a místo se samozřejmě nesdělovali telefonem ani žádnou elektronickou cestou. Na to už jsme byli příliš zkušení a několik našich kurýrů, kteří si chtěli usnadnit život draze za porušení protokolu zaplatili.
Zpráva lokalitě předání byla domluvena formou inzerátu na plakátovací ploše. Našel jsem ho vcelku snadno. Nenápadný formátek A5 růžové barvy hlásal: Transakce, klub Bajonet, čtvrtek, začátek v 19 hodin. Vše krátce a jasně.
Přišel jsem přesně v 19 hodin i s kufříkem s plány jaderné elektrárny.
Jen mě překvapilo, že všude okolo pobíhali muži oblečeni do ženských šatů.

„Kdy mám mít tu výstavu?“
„Mno, Richterová, ta kurátorka říkala, že v pátek.“
„Cože, už zítra v pátek?“
„Mno, ano.“
„A jak ji pojmenovala?“
„Mno, Nicota v nitru.“
„To je dobré, do toho se dá napasovat všechno. Mám tam nějaké staré díla, která by se dala recyklovat?“
„Mno, slíbil jste, že tam bude něco nového.“
„A mám něco nového?“
„Mno, nemáte.“
„A v ateliéru, mám něco rozdělaného?“
„Mno, jen natažené bílé plátno dva krát tři metry. Zatím prázdné.“
„Říkáš Nicota v nitru? Nech mě chvíli přemýšlet.“
„Mno.“
„Už to mám! Vystavíme to nic, v bílé prázdné hale s horním osvětlením.“

Šestnácti proudá dálnice. Osm proudů tam, osm proudů na druhou stranu. Jezdí po ní různé druhy vozidel od stařičkých Fordů, před kamióny až po nepraktické ego zvyšující sporťáky.
D1 - tři proudy tam, tři proudy (když je dobrý týden) druhým směrem. Opět různé druhy automobilů.
Okreska, jedna cesta tam a jedna zpátky. Zase rozmanité druhy vozidel.
Polňačka. Traktory, staré auta, bloudící auta.
Pole, louky, lesy, lány – bez cest. Avšak i zde se dá narazit na čtyřkolky, motorky a podobné řvoucí stroje.
Přátelé, kamarádi, na všech těchto místech denně umírají tisíce našich hmyzích bratrů a sester, věnujme jim tedy jednu minutu ticha.

Sklep, osvětlený slabou, dramaticky blikající žárovkou. Na zemi leží muž v drahém obleku. Právě se probudil.
„Kde to jsem?“
Záblesk vzpomínky na advokátní kancelář. Někdo zezadu tiše přistupuje, a tiskne kapesník napuštěný chloroformem muži na tvář.
Zpátky ve sklepě.
„Co to …?“
Detail ruky připoutané pouty k topení.
„A tohle je co?“
U nohou mu leží plastická trhavina. Vedou z ní dva dráty. Blikající odpočet: 12:41 … 12:40 … 12:39 …
„Bomba!!!“
Muž se zmateně rozhlíží kolem. Něčeho si všiml.
„Lístek s kleštěmi?“
Na lístku je text: MODRÝ DRÁT – ŽIVOT, ČERVENÝ – SMRT.
„Sakra, vždyť jsem barvoslepý, jak mám vědět který přestříhnout!!!“

Od armádního generála Chlupa přišla depeše o tom, že získat kótu s označením 723 je strategicky nezbytné.
Ta byla zatraceně dobře hlídaná. Proto se náš plukovník Guma rozhodl jít vojákům příkladem. Skončil s kulkou v čele během třiceti vteřin.
„Velení nechte na mě,“ ozval se mladý poručík Líznutej. Vydržel o 25 vteřin déle než plukovník.
„Velení nechte na mě,“ přispěchal štábní praporčík Balvan. Toho odnesli medici bez pravé nohy, po dvou minutách.
„Nasrat i s kótou 723,“ řekl rotmistr Váňa, který měl být další na řadě. V klidu si zapálil cigaretu a čekal na depeši, která tento nesmyslný útok odvolá.

Na začátek je důležitý kvalitní materiál. Bez dobrého základu se nedá vytvořit nic pořádného, to víte. A v našem řemesle to platí dvojnásob. Vezmi špatný materiál, nadřeš se jak kobylka a výsledek nebude stát ani za zlámanou hrobaříkovu lopatu.
Takže, aby se s materiálem pracovalo dobře, měl by být lehce mazlavý, ne však moc. Lepivost něco jako včelí med.
Samozřejmě roli hraje i počasí. Nejlepší je to po dešti. Když je horko okolí si stěžuje, když prší, tak se dělat nedá.
Teď vám ukážu vzorek a pak můžete začít tvořit sami.
Nato starý hovnivál přivalil před třídu dokonale opracovanou kouli.

Vždycky jsem je obdivovala. Tu blyštivou nádheru, tu krásu co na sobě nosí. Jak jim každý detail přesně sedne. A samozřejmě se za nimi všichni otáčí. Někteří dokonce skáčou a obdivně ječí.
A co ty fajnofky dělají? Svlékají se a staré odhazují. Některé fifleny dokonce každých 14 dní.
Já co? Pořád stejná růžová. Je pěkná, praktická, ale není prostě IN. Ani ten slimák o mě pohledem nezavadí.
Stejnou barvu měla, co pamatuji i prabábi. A netrápila se tím. Ale já nechci být jako prabábi.
Přes lesní mýtinu kráčel zamilovaný pár. Muž se zastavil.
„Lenko, podívej. Žížala ve svlečené hadí kůži!“

„Mohu Vás na chvilku zdržet?“
Touto nevinnou větou, kterou pronesla usměvavá, hezká, mladá a sympaticky působící dívka to všechno začalo.
Následoval monolog, z kterého jsem pochopil, že bez programu Excelent není možné existovat.
…
„Tady mi to ještě podepište.“
Fascinován jejím medovým hlasem a tričkem zvýrazněným poprsím jsem podepsal.
…
Za týden to budou dva roky, kdy jsem podepsal.
Každý měsíc mě stál tři tisíce. Ze stovky bonusů, jako bezplatná doprava po Bombaji, 80% sleva v řetězcích Q-market v Malajsii a podobně jsem využil jen jeden a to volný vstup na veřejné toalety v Humpolci.
Příští týden končí platnost té zpropadené smlouvy.

Zpoza baru jeho příchod sledovalo všech pět barmanů. Nikomu se nechtělo obsluhovat největšího ze skupiny žravých gurmánů.
Nakonec Josef, nejstarší a nejzkušenější číšník vzal to břímě na sebe.
„Bude si pán přát?“
Žravý rychlým pohledem přeletěl jídelní lístek.
„Jako předkrm tunu saharského písku. K hlavnímu chodu si dám sněhem sypané Himaláje s přílohou deštného pralesa. K pití trochu Rudého moře. A jako třešničku k zakousnutí něco lehkého – kousek nebe.“
Objednávka byla vyřízena během několika minut.
Když žravý do sebe nacpal poslední sousto spokojeně zafuněl, odfrkl si a za zvuku obrovské rány vybouchl.
„Tak tohle teda uklízet nebudu,“ suše oznámil Josef.

V laboratoři to vřelo. Nervózní byli všichni.
„Takže jako co?“ škrábal se na bradě profesor.
„Co jako co, je to v prd*li,“ stroze odpověděl asistent.
„Jste se zbláznili, musíme něco udělat nebo celé lidstvo bude ovlivněno!“ téměř řvala docentka od chemiků.
Strojem času poslali do minulosti „impulz“. Tím ovlivnili duševní mentalitu Ježíše a ten místo aby svým učedníkům rozdával moudra, dělal si z nich srandu.
Náhle se zablýsklo a před nimi se zjevil stříbrný robot. Kovovým hlasem oznámil: „Jsem z budoucnosti. Pomocné inženýrsko filozofické komando androidů. Vaši chybu jsme napravili. Ježíš již není vtipálek, impulzem jsme z něj učinili politika.“

„Vojáci, jdou vojáci jdou, bože jaká je to krása,“ né moc zvesela prozpěvovala pochodující devátá rota.
Čerstvý kapitán Vaňousek jim zpívat nařídil. Měli to ve školení. Při delších pochodech vojáky zaměstnat pochodovou písní. Zvyšuje to morálku.
„… pěkně v řadách za sebou …“ pokračovali ve zpěvu.
„Horší píseň vybrat nemohl,“ mrčeli vojáci.
Pravda je taková, že i Vaňouskovi připadala poněkud „hloupá“, ale v tom stresu (jeho první velení) si na jinou prostě vzpomenout nemohl.
Nyní rota pochodovala rázným krokem přes dřevěnou lávku.
Vaňousek přemýšlel, o dřevěných lávkách byla ve školení taky řeč.
*křup* *čvách* *spoustu sprostých nadávek*
Jo byla – „Zrušit krok!“ zavelel.

Jmenuji se Sára. Už dva roky si píšu deníček. Každý den mám pojmenovaný, podle toho co se mi stane. Třeba jednou jsme byly s Magdou trhat jablka dole za městem, tak jsem ten den pojmenovala Jablkový.
17. dubna Třecí den
Šli jsme se s Magdou opalovat k rybníku (natřeli jsme se krémem). Honza s Vaškem se nám snažili vetřít do přízně, aby nám s roztíráním pomohli. Nechtěli jsme. V rybníku jsem viděla dva kapry, jak se třou. Vrcholem dne byl chlapík v autobuse, myslím, že se jim říká frotéristi. Mluvil sprostě, když si třel oči, v kterých měl pepřový sprej.

Co to? Všude kolem tma. Chvilku mi trvalo, než jsem se zbavil několika obvazů. Poslepu jsem se pokoušel najít východ, a pak mihotavé světlo louče …
Dva stíny se připlížily k pyramidě. Chvíli kroužili po obvodu, pak kladivem prorazili do jednoho kvádru díru. Za ním byla úzká chodba.
„Jsme uvnitř Mirichame. Jak jsi věděl, že vchod bude tady?“
„Pán měl plány na stole. Považuje mě za úplnýho debila.“
Náhle vykradači hrobů před sebou spatřili potácející se mumii.
„Áááááá,“ zařval Miricham a začal utíkat.
„Áááááá“ zařval údajně úplný debil a začal utíkat taky.
„Já nejsem mrtvý, jen jsem si na chvilku zdříml.“

Můj brácha Bob mívá občas dost praštěné nápady.
„Ségra, teď jsem četl článek o chlapíkovi ze Sacramenta.“
„No?“
„On normálně prodal dům, auto, všechen majetek. Pak jel do Las Vegas. Tam všechno vsadil na červenou, buď a nebo, a normálně vyhrál!“
„To je fajn a ty chceš prodat svůj walkman a skateboard. Tím myslím tvůj majetek končí a jet do Vegas?“
„Né, ale představ si to?“
„Pěkné, můžu se zeptat?“
„Jasně, na co?“
„Proč tak riskoval, když měl vlastní dům, auto …“
„Nevím.“
„Proč nevsadil třeba na dva sloupce, nebo jinou jistější kombinaci?“
„Nevím.“
„Jak se jmenoval ten časopis?“
„Vegasský sen.“

Všechno šlo do háje. Opustila mě přítelkyně. Většina peněz propadla bance. A kamarádi? Žádní opravdoví kamarádi nebyli.
Celou noc jsem byl vzhůru, sám a zoufalý. A zvažoval, že bych mohl začít znovu.
Čtyři hodiny ráno, sedím v kuchyni. Klíče od auta na stole. Jediným rychlým pohybem je beru a vyrážím …
Netuším kam jedu. Nemám potuchy o tom, zda jsem vůbec naživu.
Dojel jsem k útesu u moře.
Na horizontu vidím světlo. Vychází slunce, stíny se plíží pryč a já jsem svědkem zrodu nového dne.
Cítím, jak mé tělo zaplavuje teplo. Mysl se uklidnila. A já začínám vidět svět novýma očima.

Karel Kopřiva: kavárník. Každodenní konzument konopí.
Kamil Kalousek: komunista. Kladenský kmotr, kterému Karel konopí krade.
Kliment Kokoška: kariérista, komisař.
Kňourek: kokoškův kocour.
Kokoška kontroluje Karla kráčejícího kolem.
Kokoška: „Kampak Karle?“
Karel: „Klídek, kochám krajinu.“
Kolem klusala klisna.
Karel: „Kokoška koukej, krásný kůň.“
Kobyla klade kobylince. Kokoška kobylu kárá. Kobyla Kokšku kašle. Kluše ke katolickému kostelu.
Kolem Karla kráčí Kňourek.
Karel: „Kruci kocour!“
Karel kýchl.
Kňourek: „Kňour.“
Kokoška: „Karle, konec keců. Kdo kradl kmotrovi konopí?“
Karel: „Karamba! Kdo kecal?“
Kokoška: „Kmotrův kamarád.“
Karel: „Kamarád? Ko*ot!“
Kolemjdoucí klepna Koňaříková kouká. Křiví ksicht.
Karel křikne: „Krávo!“
Koňaříková: „Kriminálníku!“
Kokoška: „Končíš Karle!“
Klepeta klapla.

Při jejím vstupu do místnosti jakoby se vzduch ochladil. Chvíli stála bez pohybu. Pečlivě si pokoj prohlížela. A pak to začalo.
„Takže copak to tu máme? Na parapetu otisk kolečka. Podle velikosti soudím na láhev vína.“
Klekla na koberec k neuměle vyčištěné skvrně. „Ano, víno červené,“ přičichla a pak nasliněným prstem ochutnala „Cabernet, pozdní sběr, jižní svahy.“
Zbystřila. „Ale co to tu máme pod gaučem? Plný popelník. A ubrousek od dámské rtěnky!“
Vstala a tvrdě na mě pohlédla.
„Něříkala jsem ti náhodu, že si výslovně nepřeji, abys sem vodil dámské návštěvy?“
Je to na houby, když je vaše matka detektiv.

Vojínův deník
K válce se schylovalo dlouho, a stále mi nikdo není schopný odpovědět na jednoduchou otázku PROČ? Jediná odpověď, které se mi zatím dostalo je: „Neptej se a poslouchej rozkazy.“ A to mám jako kvůli tomuhle zemřít? Vždyť nás je sotva půl miliónu a jich tam bude třikrát tolik!!!
Dnešek byl poslední den pochodu. Utábořili jsme se u obrovské vodní plochy. Na druhé straně je vidět silueta jejich pevnosti. Zítra bude bitva. Pokud nepřežiju, chci zde napsat jediné: Žil jsem rád!
„Honzo neloz do té kaluže!!!“
„Mami dívej! Tady v tom mraveništi si spolu hrají červení a černí mravenci.“

„Okamžitě zalezte do peřin a přestaňte zlobit! Slunce už dávno vyšlo!“
„Strejdo, a bude pohádka?“ volalo nadšeně pět malých capartů.
„Když budete potichu.“
Dva upírci, jedno kostlivčátko a dvojčata zombíků poslechli. Strejda Drákula je měl na víkend, a moc si tu drobotinu užíval.
„Dobrá tedy. Nežil byl, jeden starý bezhlavý rytíř. Ve sklepení svého hradu měl truhlici s poctivě naloupeným zlatem. O to zlato mělo samozřejmě zájem spousta hejsků, jako princové, Honzové (většinou hloupí) a podobná cháska. Stalo se to v pravé poledne, kdy všechny poctivé strašidla spí. K hradu mířil hejsek Bajaja …“
„K neuvěření, už spí,“ usmál se hrabě.

Temné mraky uháněly jako splašené. Občas jimi proniklo světlo měsíce, který byl právě v úplňku. Vítr smutně skučel. Na vrcholu kopce starý hrad.
„Krásné místo jsem si vybral pro život,“ přemýšlel nahlas hrabě Drákula.
„Vlastně život, neživot. Hahahaha,“ smál se hlasitě. Čekal na půlnoc. Počítal, že polský lovec příšer jménem Jacek von Lowec by měl dnes dorazit.
Nechtěl ho zklamat. Vše připravil a naaranžoval, aby odpovídalo lovcovým představám o sídle vampýra.
Nyní dělal kontrolní obchůzku. Pavučiny, rakev, svíčky, trocha krve. Byl spokojený. Pak otevřel rzí prožranou branku vedoucí do krypty, a ono nic! Ani vrz!
„Ten nový údržbář promazal panty!!!“

Ostrov jsme objevili náhodou. Domorodci byli přátelští a za nabízené sklíčka jsme získali hromadu perel. Kapitán rozhodl, že se pár dní zdržíme.
Spatřil jsem ji druhý večer. Plavala v zátoce. Byla tam pouze ona a já. Její omračující krása mě naprosto uchvátila. Modré oči, vlasy rudé jako právě zapadající slunce. Usmála se a já jí naprosto propadl.
Vždycky jsem šel za hlasem svého srdce. Plaval jsem za ní a ona se stále vzdalovala od břehu. Pak zmizela pod hladinou. Ponořil jsem se.
Místo nohou měla ploutev. Usmála se.
Ucítil jsem, jak mě obklopují její rudé vlasy.
Něžné pohlazení.
Polibek.
Bezvědomí.

„Panimámo, jsme tady!“ usmíval se Karel.
„Dobrý den mládenci,“ přivítala elektrikáře čerstvá sedmdesátnice Jiřina „čekala jsem vás už minulý týden.“
„Paní, máme frmol. Buďte ráda, že tu dneska jsme,“ ozval se jindy tichý Pepa.
„Ale vždyť já jsem chlapci. Dáte si kávičku?“
„Moc rád, dva cukry.“
„Já jen s mlékem.“
Mezitím co Jiřina vařila kávu, Karel s Pepou v poklidném tempu začali opravovat rozvodnou skříň.
„Pepo,“ zařval Karel „už je to vypnuté?“
„Jo. Cože?“
PRÁSK!!!
Když Jiřinka přinesla podnos s kávou, Karel seděl na zemi, vlasy zježené, z kombinézy se mu kouřilo.
„Chlapče, ty jsi chtěl s cukrem, nebo mlékem?“

Srnčí potok, který byl během roku sotva znatelná čůrka vody, by dnes hrdě snesl srovnání i s Vltavou. Spokojeně se valil vpřed. Nebylo nic co by ho mohlo zastavit.
A Dolní Lhota, byla díky němu zase pod vodou. Jako každé druhé jaro, když to nahoře v kopcích začalo tát.
„Ti lidé se snad nepoučí,“ pomyslel si a sebral kus Mrnuštíkovic stodoly.
„Prý globální oteplování,“ a převrátil na střechu modrou Škodu 120.
„A nebo nedostatečné financování protipovodňových bariér,“ zabublal smíchy a strhl most z Dolního náměstí.
„Že by měli na horním toku znovu vysadit vykácené vrby, to je asi nenapadne nikdy.“

Byl zvyklý pracovat v kteroukoliv denní dobu. Takže i tři hodiny ráno považoval za normální pracovní hodinu. Měl ještě spoustu času, takže nespěchal.
Šel se přichystat do koupelny. Tam chvíli sledoval svůj obraz v zrcadle. Konkrétně se zaměřil na zuby. Krásně rovné, čisté, perlově bílé, bez kazu. Ideální chrup, jako z reklamy.
Prostě dokonalé, jedinou vadou na kráse byl zbytek jeho těla, kostra.
Čas vyrazit. Oblékl černou kápi a ze stojanu sebral kosu. Zkontroloval čepel. Ostrá jako žiletka, bez jediného zubu.
„To by mě teda zajímalo, kde přišli k tomu, říkat mi Zubatá?“ pomyslel si. „A navíc, když jsem chlap!“

prostředí: bazar, krámek se vším, osoby: arabský obchodník, turista)
AO: „Vidím, že pán hledá něco speciálního?“
T: „Sháním, nevím jak to popsat …“
AO: „Má pán na mysli toto, …“ (vytahuje starou lampu)
T: „Nene, já bych raději …“
AO: (sundá plachtu, pod ní je meč zabodnutý do kamene)„A co třeba nádherný meč? Netuším však, zda se vám podaří vytáhnout. “
T: „Ne, spíš něco jako …“
AO: „Už vím!“ (na stůl rozhodí koberec)
T: „To je ono!!!“ (posadí se na koberec a začne poskakovat) „Co je s tím? Je to rozbité?“
AO: „To si jako myslíte, že Vám bude létat, když je úplné bezvětří?“

Erik vyšel z posilovny. Byl na své vypracované tělo hrdý. Však taky po tréninku strávil u zrcadla skoro půl hodiny.
Nyní byl už oblečen v luxusním obleku, voněl parfémem zdůrazňujícím jeho mužnost a startoval své Porsche Anniversary 911. Bylo deset hodin, nejvyšší čas navštívit firmu.
Tam sprostě seřval pár zaměstnanců, rozdělil úkoly, domluvil schůzku s milenkou a jel domů.
Dům byl prázdný. S ženou se rozvedl a děti neměl. Zašel si do kuchyně pro pivo. Cestu ven mu zkřížil pavouk. Z pavouků měl už od dětství smrtelný strach. Celou noc se třásl skrčený v koutě. Pavouk odešel těsně před svítáním.

Finálový stůl. Jen já a poslední ze sedmi soupeřů. Uprostřed hromada žetonů v hodnotě ročního platu úředníka, včetně úplatků.
Soukup, tak se protivník jmenuje, si pravou rukou přejel po zátylku. To gesto znám. Je si naprosto jistý svoji výhrou.
Konec hry. Vykládáme. Soukup neskrývá své překvapení. Právě prohrál vítěznou hru.
Jsem na pokoji s Marií. Nejkrásnější ženou co znám.
Zašeptala: „Stejně nechápu, jak to děláš. Statistická šance, že vyhraješ, nebyla ani pět procent?“
Něžný polibek. Pomalu mi začala svlékat sako.
„Děvče, statistika je nuda. Já vsázím na jistotu.“
Z rukávu saka na koberec vypadlo jedno srdcové a tři piková esa.