„Nejvíc mě děsí ta nejistota,“ pokračovala Gormlaith. „Co když…“
„Jsi vědma, nikdo nezná všechna co když lépe než ty,“ přerušil ji. „Dvacet let jsi Nejvyšší ranhojičkou. Viděl jsem, jak smiřuješ rozhádaná knížata, pomáháš u porodů i u lůžek umírajících, hraješ si s vnoučaty, vymýšlíš nové léky, a tisíc dalších věcí. Nikdy jsem ale nezažil, že bys udělala něco, co by Deabartu nějak uškodilo. Věřím ti.“
„Odpouštíš mi?“ vyhrkla.
Podíval se jí do očí a pochopila, že Yaran možná neví proč, ale chápe, že se dnes loučí navždycky.
„Odpouštím,“ řekl tiše. „A ty mně?“
„Samozřejmě.“
„Pak můžeš jít s klidným srdcem.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Opravdu musí?
mamut
Opravdu musí?
Minimálně tomu věří
Lomeril
Minimálně tomu věří
To je tak tísnivé.
Aplír
To je tak tísnivé.
A teď ji čeká poslední práce
Lomeril
A teď ji čeká poslední práce
Smíření je strašně fajn, ale
Faob
Smíření je strašně fajn, ale "s loučením navždycky" se schyluje k něčemu smutnému. Ach ouvej!
K něčemu smutnému se schyluje
Lomeril
K něčemu smutnému se schyluje už od začátku...
Loučení na vždy, to musí být
Killman
Loučení na vždy, to musí být moc smutné...