07. Loučení

„Tak, to bylo to poslední, co jsem chtěla udělat,“ prohlásila Nerissa, zavřela terárium a otřela si ruce. Jejich šest opeřených hádků rejdilo v substrátu, všichni čerstvě zkontrolovaní a prohlášení za dokonale prospívající.
Její kolega Lucien se pousmál a vrátil bednu s krmnými červy na své místo. „Budeš nám tu chybět, Risso.“
„Za dva měsíce mě přece máte zpátky.“
„Já vím, ale stejně,“ pokrčil Lucien rameny. „Pošleš aspoň pohled?“
„Jestli na to nezapomenu, tak určitě,“ slíbila a pustila se do mytí rukou.
„Takže ne,“ konstatoval. „Uvidíš prvního wyverna a zapomeneš, že jsi mě kdy znala.“
Nerissa se maličko začervenala. Občasný flirt k její komunikaci s Lucienem neodmyslitelně patřil, přestože on měl stálou přítelkyni a Nerissa v tuhle chvíli vztah nijak nehledala. Přesto si v některých chvílích přála, aby se na ni někdy někdo díval i jinak než na tu divnou holku s těmi draky.
Já jsem taky člověk, sakra, pomyslela si. Jsem víc, než jen nadšenec a chovatelka.
„Pošlu ti pohled s wyvernem,“ řekla nahlas. „Ale jen když se tu budeš hezky starat o moje děťátka.“
Jsem sice víc, ale každý máme svojí roli, která se od nás očekává. A já nejsem připravená na reakci lidí, kdybych ze svojí role vypadla.