01. Nabídka, která se neodmítá

Dva muži se nakláněli přes zábradlí a sledovali elegantní krásku, jak se probírá knihami.
„Takže to je dcera Lea Kleina?“ zeptal se opálenější ze dvojice svého korpulentního společníka.
„Ne, ne, to není ona,“ vyhrkl silnější muž rychle a odtrhl pohled od dívky, která se předkláněla, aby viděla na tituly v nižší polici. „Nerissa sedí támhle,“ ukázal na čtecí koutek, spletený ze dřeva a bambusu, vysunutý nad točité schodiště. Odborná knihovna zoologické zahrady se pyšnila několika architektonickými cenami a tohle místečko se objevovalo ve snech knihomolů z celé země.
Opálený muž zakroutil hlavou a následoval svého průvodce do nejvyššího patra. Tam se tlouštík s mírnou námahou sklonil a zavolal do úzkého vstupu do hnízda:
„Nerisso, můžete na moment?“
Skrz pruty byl vidět pohyb a o chvíli později po čtyřech vylezla asi pětadvacetiletá dívka. Postavila se trochu neobratně, protože v jedné ruce pořád držela knihu. Opálený muž zahlédl titul: Plazi kategorie X: Průvodce diverzitou, ekologií a chováním.
„Děje se něco, pane Kisiel?“ zeptala se opatrně a zastrčila si pramen plavých vlasů za ucho. Nepomohlo to, okamžitě vyklouzl. „Ve líhni hlídá Lucien, zavolá mě, až to začne…“
„Tady nejde o klubající se opeřené hady,“ ubezpečil ji pan Kisiel. „Chtěl jsem ti představit profesora Ostergaarda z univerzity v Lanne. Pan profesor chystá expedici a přizval i naši zoo, aby se na ní podílela. Souhlasil jsem, že mu uvolním některé ze svých zaměstnanců, aby s ním jeli jako terénní asistenti, a vy, Nerisso, jste jeho první volba.“
„Já?“ přitiskla si knihu na prsa a v jejích zelených očích se zračilo upřímné překvapení. Dceru Leopolda Kleina, známého čaroděje a přírodovědce, si Ostergaard představoval trochu jinak. Rozhodně ne plachou a uzavřenou – její otec byl všechno, jen ne introvert. „Proč já?“
„Protože bych rád obnovil terénní stanici na Morinkayských ostrovech. Tu, kde kdysi působil váš otec.“
Zalapala po dechu. „Ale já tam za ním byla jen jednou, ještě jako dítě. Samozřejmě jsem o Morinkay četla, ale nevím, jestli vám v něčem můžu pomoci…“
„Podle tady pana Kisiela patříš k největším odborníkům na magické plazy, jaké zná. Prý kdybys mohla, už máš doktorát,“ změřil si ji pohledem.
Nerissa posunula knihu a tím odhalila červené M, vyšité na vestě její zaměstnanecké uniformy. „Občas na postgraduál přijmou někoho na techniku nebo medicínu, ale na zoologii? Míst je prý málo i pro lidi,“ zamumlala.
„Ale jako laborantka byste se mi hodila. Plánujeme tam kroužkovat wyverny,“ nahodil návnadu a čekal.
V zelených očích se zablýsklo. „Stěhovavé?“
„Převážně. Ale podle nepodložených zpráv se tam objevil i pár mokele,“ skryl Ostergaard úsměv.
Špičky prstů svírající knihu zbělaly a Nerissa se prudce nadechla. Ostergaard jí rozuměl, wyvernů mokele zbývalo podle posledních odhadů méně než tisíc a preferovali odlehlá, špatně přístupná stanoviště. Vidět jednoho ve volné přírodě byl pro většinu přírodovědců neopakovatelný zážitek.
Přerušily je blížící se kroky. Dívka, kterou předtím pan Kisiel okukoval, vyběhla trochu zadýchaně schody.
„Nerisso?“ oslovila ji váhavě s neklidným pohledem směrem k oběma pánům. „Volala líheň, máš tam hned přijít.“
Nerissa přikývla a poděkovala. „Omlouvám se, profesore, musím běžet,“ vyhrkla, ale nepohnula se, jen přešlápla z nohy na nohu.
„Samozřejmě. Nechte si to projít hlavou, budu ve městě ještě týden. Tady je moje vizitka,“ podal jí obdélníček tvrdého papíru.
Zastrčila ji do náprsní kapsy, zamumlala pozdrav a klusem se rozběhla dolů po schodech.
„Vsadím deset šilinků, že vám zavolá hned zítra,“ prohlásil pan Kisiel.
„Jistěže,“ odfrkl si Ostergaard a konečně se trochu uvolnil. „Všichni Kleinové jsou stejní. Nabídni jim něco šupinatého, zubatého a nejlépe okřídleného a půjdou za tebou třeba na konec světa.“