Moje články

„Není to dobrý nápad,“ usoudil chlapec při pohledu do kotlíku. „Fakt si myslím, že to není dobrý nápad. Znáš se. Vždycky, když se o něco takového pokusíš...“
„Tentokrát se to nestane. Věř mi. Tentokrát naprosto přesně vím, co dělám...“
„Ale uvědomuješ si, co se stane, když to bude blbě? A co nám provede Snape, pokud nás tu nachytá?“
Kamarád mu neodpověděl. Upřeně zíral do kotlíku a tvářil se, jako když usilovně přemýšlí.
„No, tak co teď, Seamusi?“ zeptal se Dean.
Chlapec s pískovými vlasy na něj vrhl vystrašený pohled. „Teď zdrhej!“
Nevyšlo to. Seamusovi pod rukama prostě vždycky všechno bouchlo.

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Tohle prostě vybízelo. No řekněte.
_______
„Já ti jednu fláknu!“ zakřičel tak nahlas, že se otřásaly i okenní tabulky. A takhle to bylo pořád. A často se neuchýlil k pouhým výhružkám. Potom to byl rozbitý nos, namodralá skvrna pod okem a tisíckrát slepované brýle. A i když byl Harry Potter docela rychlý, svým bratránkem byl neúnavně pronásledován a týrán. Až do doby, kdy si poprvé přivezl domů kouzelnickou hůlku.
Od těch dob se ho Dudley bál jako čert kříže. Protože alespoň předtím, než zjistil, že Harry svou hůlku nemůže mimo Bradavice vytáhnout, mohl si jeho hubený bratránek dupnout a prohlásit: „Ty máš svaly, já mám čáry!“

„Je tak hezký...“
„Ale o holky prostě nemá zájem, Gino, zvykni si na to!“
„Musí se s tím dát něco dělat. Já vím, že vůbec nekouká, otázka je proč. Kluci mi totiž říkali, že si o sobě myslí, že stejně nemůže žádnou ulovit, tak se ani nesnaží...“
„Že by si takhle hezkej kluk myslel něco takovýho? Proč?“
„Nevím. Ale jestli je to pravda, tak ho z téhle nemoci podceňovaných vyléčím.“
„Jak, prosím tě?“
„Šokem!“ usmála se.
Neuplynulo ani dvacet minut a-
„Siriusi, můžu na slovíčko? Někde o samotě...“
Po hodině a půl vycházel z Komnaty nejvyšší potřeby Tichošlápek jako vyměněný.

„Mám toho už vážně plné zuby. Vždyť je to pořád dokola, už mě nebaví nechávat se takhle ponižovat. A zvlášť od tebe. Nech mě už na pokoji, nechci s tebou mluvit.“
„Ale... Přece jsem se ti omluvil. Je mi to líto, vážně je, už to nikdy neudělám. Jsme přátelé a já...“
„Přátelé?“ Založila si ruce na prsou. Zaleskly se jí oči, ale jinak na sobě nedala znát slabost. „Přátelé se k sobě takhle nechovají. A já už to dál nechci. Komu není rady...“
„Ale Lily!“
„Ne, Severusi. Dneska jsem pro tebe šmejdka. Zítra co? Necháš mě zabít?“
„To bych nikdy...“

„Vypadalo to, že se jí chystá políbit. Bylo to v zápalu vášně, víte, vo čem mluvím. Přiblížil se k jejímu krku, ale ona místo jeho rtů pocítila dva vobrovský špičáky, kterýma se jí zakousnul do krku! Vysál z ní úplně normálně krev, zbyla z ní jen schránka bez života!“
Spolužačka zakroutila hlavou. „To není možné... Severus a upír?“
„A proč by nebylo možný? No řekni, viděl ho někdy někdo s nějakou holkou? Ne, protože všechny hned vysaje.“
Lily polkla. Její kamarádka s vážným výrazem odešla a ona si se strachem v očích nahmatala pod šátkem na krku dva krvavé flíčky.

„Jsem velice spolehlivý pracovník. Zodpovědný, ochotný ke spolupráci, vůdčí typ a člověk, který se nezalekne žádné námahy. Jsem cílevědomý a skutečně schopný ve svém oboru. Umím si zbudovat autoritu a dokážu jednat s lidmi. Věřím v jednotu kouzelnického světa, dokážu si utvořit vlastní názor a stát si za ním. Pro tuto práci jsem nejlepším možným kandidátem, vzhledem ke svým bohatým schopnostem.“
Brumbál dočetl dopis, dal ho na stůl, přiložil konečky prstů k sobě a se zdvořilým zájmem se podíval na muže před sebou.
„Tome,“ řekl klidně. „Já si ale skutečně nemyslím, že jsi na obranu proti černé magii ten pravý.“

Byl vázaný na tento dům. Nemohl odejít. Byl to jeho život, byla to náplň jeho práce, jeho pouto. Věděl, že ho tu nechtějí. Že ho nemají rádi. Nevadilo mu to, naopak se v tom občas vyžíval. Někdy si dokonce přál, aby ho zabili. Možná i častěji než by si býval připustil. Byl vyvrhelem, který ale má své místo. Nechtěl to místo opustit a vlastně ani nemohl. Byl služebníkem a měl tu zemřít jako jeho předkové.
„Krátura k vašim službám!“ oslovil skřítek svého pána.
Sirius si znechuceně odfrkl. No jo... co je doma, to se holt počítá, pomyslel si v duchu.

Když měla manžela na pracovní cestě, s dětmi to nebylo k vydržení. Stála v kuchyni a otáčela se, co jí síly stačily. Právě dávala povel nádobí, aby se umylo a mezitím míchala v hrnci. Jak jenom neměla ráda, když odjel. Na děti to působilo jako zaříkadlo, nechápala, jak můžou tak dobře vytušit, že je na míle daleko.
Ozvalo se hlasité prásknutí z místa, kde před chvílí řádily.
Unaveně se opřela o linku. „Nemáte si s čím hrát?“ zavolala, aniž by se otočila.
Zezadu ji ale najednou objaly manželovy silné paže. „Ty jsi moje oblíbená hračka,“ šeptl Harry Ginny do vlasů.

„Ale no tak, Albusi... děvčata za tebou chodí, cos přijel na prázdniny. Copak by tě zabilo, kdyby sis s jednou z nich vyšel?“
„Chodí ve špatnou dobu, mami. Mám zrovna polední pauzu.“
„Polední pauzu, polední pauzu. Co je to za nesmysl?“
„To není žádný nesmysl. V polední pauze se návštěvy nepřijímají. Ať přijdou jindy, teď se to nehodí.“
„Jen aby se to vůbec někdy hodilo!“ Žena zakroutila hlavou a odešla z místnosti. Po chvíli se ale vrátila.
„Mami, říkal jsem, že...“
„To je Gellert. Upozorňovala jsem ho, že nemáš čas, ale...“
Brumbálovi se zablýsklo v očích. „Ne, pusť ho dál.“

Brzy měla vypuknout válka. Věděli to všichni a každý se tak trochu chytal veškerých nadějí, co mu v životě zůstaly, protože kdyby se nechytal, tak kde by vlastně skončil? Jako troska. Nebo na té špatné straně. Pán všeho zla se ujal moci. A Harry Potter se skrýval v Lasturové vile, spolu s se svými kamarády a spolu s ním. Čekal a všichni věděli, že se zase brzo vydá pryč a až se objeví příště, kouzelnický svět se změní. Nikdo nevěděl, jestli vyhraje dobro nebo zlo, ale změna zkrátka přijít musela.
Ten den ho všichni tři přišli navštívit. Vyptávali se ho. Musel jim to říct. Musel jim říct aspoň něco.
„Hůlku je třeba získat,“ prohlásil s vážnou tváří. „Není třeba druhého člověka zabít, aby vás poslouchala.“ Zatvářil se tak unaveně, jako nikdy. Podíval se na Pottera a aby svá slova zdůraznil, ještě přikývl. „Pokud jste v minulosti někoho odzbrojil, jeho hůlka patří vám. A dokonce i všechny jeho předešlé hůlky a hůlky budoucí. Takhle to funguje, chlapče.“
Harrymu všechno pracovalo v hlavě. Brumbál- Malfoy- Snape- Voldemort. Jestli je to pravda, tak...
Všechny tři děti odešly a nechaly ho odpočívat. Ollivander se sám pro sebe uchechtl. „To jsem si zase vymyslel kravinu!“

Nebyl moc oblíbený. Žil sám už dlouho. Málokdy ho někdo navštěvoval, i když v poslední době se občas objevil ten chlapec. Jako kdyby se spolu znali už z minulosti, ale z dávné minulosti a jako by se od té doby vůbec nezměnili. Ten chlapec mu rozuměl. A on ho poslouchal. Dělal vlastně všechno, co mu na očích viděl. Nevěděl proč, nějaká síla z minulosti ho k tomu nutila.
A pak... pak přišel ten... Potter. Harry Potter. Měla to být snadná oběť, ale kdosi mu musel pomoci. Protože najednou měl... Nebelvírův meč.
Baziliškovo tělo se ve smrtelné křeči zhroutilo k zemi.

„To je ale strašně zvláštní...“ prohlásil s pohledem upřeným na malou bedýnku a speciální roztok. „Nikdy bych nevěřil, že něco takového může fungovat. Opravdu, přijde mi to hrozně zajímavé, víš... jak to vlastně funguje? Pořád nechápu, co se s tím děje. Dá se to nějak vysvětlit?“
„Tady jsi v kouzelnickém světě. Jsou to kouzla, nic víc. Postavy na fotografiích se prostě hýbají a ten roztok je jen speciálně upravený lektvar.“
Chlapec stále s úžasem zíral do bedýnky.
„A opravdu se budou hýbat? Vážně? Nevěřím, že je něco takového možné. Vždyť přece...“
„Coline, skutečně už jsme hodně pokročili od počátků daguerrotypie...“

Probral se. Cítil to, stejně jako vždy. Jako by se na něj někdo díval, přestože v místnosti nikdo nebyl. Míval ten pocit často, někdo živý jako by se na svět díval jeho očima, jako by se on díval na svět očima někoho jiného. Někdy nevěděl, jestli je doopravdy sám sebou, nebo už někým jiným. V tomto neklidu žil mnoho let.
Byl Harry Potter. Cítil svou jizvu na čele pálit a pulzovat. Zjistil to tam. Na nádraží, nebo kde to vlastně byl.
„Je to živé?“ zeptal se. Mluvil o části Voldemortovy duše.
„Ano, ale už mu nemůžeš pomoci,“ odpověděl klidně Brumbál.

Bylo to jako vstoupit někam, kde není ani světlo, ani tma, ani hmota, ani vzduch, ani nahoře a ani dole. Toto místo připomínalo zároveň minulost, přítomnost i budoucnost. A přitom tu neexistoval čas. Bylo tu mrtvo a přece tak živo. Nebylo tu ani teplo, ani chlad. Ani spánek, ani bdění. Nebylo tu nic. A přece tu bylo všechno. Ticho i křik, láska i nenávist, naděje i zklamání, víra i zoufalství, odvaha i strach. Bylo tu plno a přece tak prázdno. Jako ve vesmíru, jako v tom nejhlubším nitru lidského srdce. Život a smrt...
Na odboru záhad měli velkou spoustu dveří...

Téma číslo 13: Kostlivec ve skříni
Fandom: Harry Potter
Nebyl sobecký, to ona byla. Mělo to být jejich společné rozhodnutí a ona mu o tom ani neřekla. Neřekla mu, že čeká dítě, porodila ho a začala ho vychovávat sama. Musel se s tím nějak smířit, ona ho stejně nechtěla poblíž. Nedala mu na výběr, ani by nevěděl, kde ji hledat. Kdyby to ale někomu řekla, byl by z toho průšvih. Je už pár let známý člověk, byl by to poprask, kdyby se média dozvěděla, že má roční dceru! Vždycky, když vstupoval na stadion, napadaly ho tyhle myšlenky. Byl to jeho kostlivec ve skříni.
Kouzelně zesílený hlas zvolal: „Nastupuje... Wood!“

Probudil se a hned věděl, že něco není v pořádku. Podíval se na hodinky. Půl deváté. Půl deváté?! To není možné. Jak to, že ho nevzbudili? Vždyť už má být dávno na vyučování.
Ale ne! První hodina jsou lektvary. To je zase den! Snape ho zabije.
Tak rychle oblečený ještě nikdy nebyl. Vyběhl z ložnice, ani se nerozhlížel, vypadl do chodby, běžel celou cestu bez zastavení. Zabrzdil až před učebnou a přerývaně se nadechoval. Dveře se otevřely a ukázala se hrozivá tvář Severuse Snapea.
„Promiňte profesore, já jsem zaspal.“
„Děláte si srandu, Longbottome? V neděli ráno? Odebírám deset bodů Nebelvíru.“

Dělal to už mockrát. Vždycky v nejhorších chvílích, které prožíval. Upínal se k té vidině a přesto věděl, že to nikdy nedokáže dokončit. Nikdy to nezvládne udělat doopravdy. Nebude schopný jí to dát.
Patnáct... šestnáct... sedmnáct.
Místnost byla tichá a chladná. Nebylo slyšet nic než jeho vlastní dech. Dnes odešla na rande s ním. Nenáviděl ho, jak ho jenom nenáviděl. Myslel si, že i ona, očividně se ale pletl. Vždycky se ve všem pletl.
Zamíchal v kotlíku. Lektvar lásky měl přesně sedmnáct přísad. Znal ho. Dělal ho už mockrát. I tentokrát však věděl, že ho Lily nedá. Jako nikdy předtím...

Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Cítila, že její syn se chystá na svět, ale nechtěla odjet do nemocnice. Ještě ne. Čekala, musela počkat na ten dopis, bylo to životně nutné.
U krbu stála připravená taška, stačilo jen použít letax a dostat se tak do nemocnice. Přišel další bolestivý stah a ona zaúpěla.
Ťuky ťuk!
Konečně! Sova zaťukala a nechala na parapetu očekávaný dopis od manžela. Ona se rychle podívala dovnitř. Nemohla přece porodit, aniž by znala jméno svého dítěte.
Vytřeštila oči. Až další stah jí donutil znovu se pohnout.
„Albus Severus? No to si snad dělá srandu!“

„Jestli si myslíš, že tě nenajde, čeká tě velmi kruté překvapení.“
„A co mám podle tebe dělat? Ty jsi v klidu tady, pod JEHO ochranou.“
„To si vážně myslíš?“ pohrdavě si odfrkl. „Že tu zůstávám kvůli jeho ochraně?“
„Ty jsi byl vždycky zbabělec. Zbabělec zůstane zbabělcem.“
„Podívejme, kdo tu mluví...“ Ironie mu odkapávala ze slov.
A on se nezmohl na nic jiného než na nervózní zamračení a okázalý ochod.
„Muž přes palubu! Muž přes palubu!“ ozvalo se z přídi.
„Karkarove, ty hlupáku,“ řekl si Snape tiše pro sebe. „Jak mu chceš utéct, když si ani nepamatuješ, žes odplul od břehu...“

„Tak se přestaň chovat jako trotl a prostě jí řekni, že ji máš rád!“
„Já že se chovám jako trotl?“
„Kluci... omlouvám se, ale asi už to brzy přijde.“
„My přece víme, že to na tebe přijde. Chodí to na tebe dost často.“
„Poslední dobou čím dál častějc...“
-Smích-
„Myslím to vážně, kluci, já...“
„Pottere? Okamžitě pojď sem, a vysvětli mi ten tvůj dopis!“
Přes louku k nim dlouhými kroky přicházela jako vždy nasupená Lily. Dřímala v ruce cosi, co dost dobře mohlo být Jamesovo neobratné vyznání lásky.
Ale na obloze právě vyšel měsíc.
„O-ou. Máme problém,“ prohlásil trefně Sirius.

„Jé, mami, to je krásná kočička, můžu si ji vzít domů?“
„Ale zlatíčko, co bys s ní dělala?“
„Prosím...“
„No dobře, ale pospěš si, ať nás nikdo nevidí.“
Ačkoliv se kočka úporně bránila, dívenka byla silnější. Popadla zvíře a odvlekla ho.
„Budu se s ní mazlit a říkat jí Princezna. A když bude zlobit, zamknu ji a nebudu jí dávat najíst.“
Jakmile děvčátko odešlo na večeři, kočka se změnila v důstojnou ženu s drdolem a zamířila ke dveřím.
„Princezna?“ zakroutila profesorka McGonagallová hlavou, vytáhla hůlku a stáhla ústa do tenké čárky. „A ještě nedostávat najíst... No to je dneska mládež!“

„Ať ta spoušť okamžitě zmizí, je vám to jasné? Kdo z vás to udělal?“
Váhavě zvedl ruku.
„Vy? Školní prefekt?“ zakroutil profesor nechápavě hlavou. „Uklidit. Hned.“ Pokynul ostatním studentům a odešel.
On musel zůstat a čistit zaneřáděnou chodbu od hnojůvek. Jenže jeho kamarád, který to provedl doopravdy, měl možná jedinou šanci na ni zapůsobit.
Po hodině vyběhl na pozemky, ruce ještě špinavé. Myslel, že je uvidí konečně spolu, místo toho spatřil jen červenou skvrnu kdesi na obloze - Potter místo randění létal ostošest. Sirius, který ho ze země sledoval, se ironicky ušklíbl.
„Tak bych řekl, Náměsíčníku, že tvoje oběť byla zbytečná.“

Už dlouho se nikde necítil doma. Už si nepamatoval, jaké to je mít domov. Byl vyhnanec. Nešťastník bez střechy nad hlavou. Jen ten chlapec mu dával nějaké jídlo a nocleh. Nechával ho u sebe přespat. Jinak by neměl vůbec nikoho. Byl mu vděčný. Asi... nebyl si jistý, jestli stále ještě ví, co to vůbec je... vděčnost... Kdysi býval uznávaný. Měl moc. Měl sílu. Měl důvěru. Co z něj zbylo teď? Jen tělo jako kost a kůže a vlasy zšedlé neustálým potulováním ve stokách. Jako krysa...
„Harry, neviděl jsi Prašivku? Zase se mi ztratila!“
„Klid, Rone. Určitě zase spí pod postelí.“

Měl rád všechno pod kontrolou. Nesnášel spěch a ukvapení, zbrklá rozhodnutí nikdy nevedla ke správnému výsledku. A teď je víc než nutné zůstat klidný.
Pomalu zvedl k ústům šálek čaje. Dával si na čas, neměl kam pospíchat, stejně bylo ještě příliš brzy. Čaj o páté... ještě nikdy si ho tolik nevychutnával.
Na krajinu se snesla tma. Chtěl počkat do půlnoci, ale snad poprvé v životě ho ovládlo drobné bodnutí netrpělivosti. A snad i zvědavosti. Co bude, až přeruší tok osudu? Zasáhne do něj a věštba se nikdy nestane skutečností.
Stál na prahu domu v Godrikově dole a pevně sevřel hůlku.

Šla ráno do práce, jako obvykle. Věděla, že bude muset obstarat spoustu věcí, hlavně to papírování, je konec školního roku, takže začne hlídání kouzel nezletilých, varování v případě prohřešků, soudy... Stejně jako vloni s Potterem. Na toho je třeba dávat si pozor. A taky na Brumbála, který se už pár týdnů skrývá bůhvíkde...
Přemístila se na ministerstvo. Zazírala. Fontána zmizela. A někdo tu nedávno bojoval. Co se to stalo? Měla přece dovolenou jen tři dny!
„Mafaldo!“ zavolal jeden ze zřízenců. „Konečně jste tady. Měla byste ihned začít. Co se tváříte jak spadlá z višně?“
Rozhlédla se. Musela někde něco přehlédnout!

Myslel si, že ho má. Klíč k jejímu srdci. Doufal, že se dívají na svět stejnýma očima. Miloval ji. Byla pro něj vším. Šel by za ní třeba na konec světa, stačilo by jen letmé přikývnutí. Jen jediný pohled. Bez toho ji však následovat nemohl. Dokud mu neřekla, dokud sama nechtěla, nemohl jít s ní. A to mu rvalo vnitřnosti. On pro ni neznamenal tolik, jako ona pro něj. Vzala si jiného a s ním měla syna.
Možná stále doufal. I přes to všechno, až do té chvíle, kdy zemřela. Nezbylo mu nic. Jen klíč, který k žádnému srdci nepasuje.

-Jeden... druhý... třetí... Zatracené knoflíky. Měl chuť na ně nedbat, všechny je třeba strhnout jen aby ten zatracený hadr byl už dole. Tam ho čekala jen její kůže, to nejlepší. Vítězství.
-Jeden... druhý... třetí... Chvěla se. S každým knoflíčkem, který jí rozepnul, ji mrazilo v zádech víc a víc. Rozněžňovalo ji to. Pomalu... jistě... skoro si přála, aby ten pocit neskončil. Aby ji svlékal věčně.
Zvonek.
-Hermiona se zahalila a rozpustile, skoro hravě, prchla před Ronem ke dveřím. Až se vrátí, budou pokračovat. A ona bude mít znovu zapnutou blůzku. Moc se těšila. Milovala tu sladkou chvíli svlékání.
-Zatracené knoflíky.

Čekání. Je dlouhé a přece tak sladké. Čekala by na něj do skonání světa, vypadalo to však, že nebude třeba... Všechno se to blíží, už brzy na sebe poprvé pohlédnou. Konečně přijde vytoužené objetí, on pocítí její náruč, kterou má ona připravenou už tak dlouho. Konečně se uvidí...
Čekala. Vyčkávala trpělivě, stejně jako kdysi. Cítila, že přijde, věděla, že ten okamžik musí nastat co nevidět. Ale ještě jej nespatřila na vlastní oči. Stále nevnímala tu osudnou chvíli naplnění. Stále na něj nemohla zavolat, byl příliš daleko, než aby slyšel její hlas.
Smrt si povzdechla. „Kde se ten Voldemort zase zaseknul?“

Stály před ním. Jedna jako druhá. Měly krátké školní sukně a štíhlé nohy, jejich hluboké oči na něj koukaly zpod dlouhých řas. Upletl si na sebe pěkný bič, když na Velkou síň zvolal: „Slečna Pattilová se dostaví na vykonání trestu do mého kabinetu!“
I s jednou z nich byl problém. Teď je tu měl obě. Dívaly se na něj s vyzývavými úsměvy, pomrkávaly řasami a blížily se. Opravdu se blížily. Napětí, které provázelo tuto chvíli, bylo ještě znásobeno, když vyslovily jednohlasně: „Tak mě tady máte, profesore.“
Severus nervózně polkl a pohledem přejel z jedné na druhou. „Tohle TAK není fér...“

Rozčíleně si odfrkl. Už zase bude jaro. Už zase bude hořet touhou. Nebude schopný dělat nic jiného, než myslet na to vábení. Na ty dlouhé opojné chvíle, na to volání, které mu znělo v srdci... Žmoulal v ruce dopis, nechtěl ho otevřít, bál se, co v něm najde. Bál se, že ho odmítne... Rozložil ho. Nemohl dále čekat, bylo to silnější než on.
Zamračeně četl, řádky mu perleťově vyvstávaly před očima. Přišlo to. Opět se mu zhroutil svět, stejně jako každý rok.
„Sire Nicolasi?“ Zavolala jedna ze studentek. „Co jste takový smutný? Snad vám zase neodmítli účast na honu bezhlavých?“

Brzy měla vypuknout válka. Jsem sice člověk, ale vychováván mezi kentaury, kteří mě naučili vše. A Mars byl jasný, nebylo pochyb, že brzy přijde nevyhnutelné.
Věděl jsem, že mě lidé potřebují. Ty informace jsem si nemohl nechávat pro sebe a přesto, že mě za to kentauři odvrhli, šel jsem za nimi. Musel jsem jim pomoci i v té téměř zoufalé naději, že svět jednou bude jako dřív.
Otevřel jsem dveře. Měli tam směšná zaklínadla, která jsem ihned zvládl. Přišel jsem do místnosti, kde se nad nějakými plány krčily tři postavy.
„Harry Pottere,“ nabídl jsem mu pravici. „Pojď, zničíme Voldemorta společně.“

Studentky se vrátily ze školního trestu unavené a rozzlobené.
„Proč jsi to udělala? Cos to na nás vůbec řekla? Zase sis něco vymýšlela!“
„To není pravda! Nevymýšlela jsem si! Pořád mě pomlouváte, mluvíte o mě, kdykoliv se otočím. Proč mě tolik nesnášíte?“
„Ale to je přece nesmysl! Kdyby ses jenom snažila. Kdybys občas přišla a mluvila s námi normálně.“
„Kecy!“
„Já se ti přece snažím pomoct!“
„Nesnažíš. Pořád se mi jen posmíváš!“ Dívka se rozplakala a se skučením zamířila chodbou směrem k dívčím umývárnám.
Olívie zakroutila unaveně hlavou a zavolala za spolužačkou nahlas: „Komu není rady, tomu není pomoci, Uršulo.“

Bylo to poprvé, co jí viděl plakat. Otřáslo to s ním, nikdy si nemyslel, že něco takového spatří... Bodlo ho to u srdce, když si uvědomil, jak opravdová a zranitelná vlastně je. Ale proč pláče? Snad ne kvůli tomu... slizounovi, co se kolem ní motá. Kvůli tomu...
Stiskl ruce v pěst. Miloval ji, opravdu ji miloval. Až teď si ale uvědomil, jaká ve skutečnosti je. Co cítí. Co potřebuje.
„Jsi nějaký jiný,“ prohlížel si ho Sirius. „Kolik peněz to koho stálo, aby ses k ní začal chovat hezky?“
„To nebylo pro peníze,“ odpověděl zamyšleně James. „To kvůli těm stříbrným slzám.“

Říká se, že i mávnutí motýlích křídel na jedné straně světa může na straně druhé vyvolat uragán.
Měla chuť na čerstvé mléko. Nikdy jindy k snídani mléko nepila. Oblékla si mudlovské šaty a vydala se na cestu k nejbližšímu obchodu. Nebyla zvyklá chodit pěšky a kdyby nepoužila hůlku, autobus by ji zcela jistě srazil. Kvůli zákonu o utajování však musela na ministerstvo kouzel, aby vše vysvětlila. Jak zbytečná práce kvůli sklenici mléka!
A pak uviděla ten inzerát.
O pár týdnů později bylo v hostinci U Prasečí hlavy docela ticho. Jen dva lidé seděli v salónku. Albus Brumbál a Sibyla Trelawneyová.

Tiše otevřel dveře.
„Jestli se vzbudí, budeme mít průšvih.“
„Pssst!“
Kabinet tonul ve tmě. Harry s Ronem se tiše rozhlédli a neomylně zamířili k velké truhle.
„Myslíš si, že to zabere?“
„Hermiona říkala, že je to naprostá tutovka.“
„Opravdu to bude mít růžovou barvu?“
„Jen co na to posvítí slunce. Fungovat by to mělo i ve Velké síni, takže stačí, aby si to vzal na sebe...“
Druhý den ráno bylo opravdu nádherně slunečno. Před snídaní nikdo netušil, jaká čeká studenty podívaná. Brumbál se zeširoka usmál a prohlédl si profesora od hlavy až k patě.
„Velice vám to dnes sluší, Severusi.“