Moje články

Misereátur nostri omnípotens Deus et,

Skrz otevřené okno je slyšet střídání se stráží. Vítr si pohrává se závěsy a přináší s sebou vůni mokrého dřeva.

dimissís peccátis nostris,

Korále růžence o sebe s každým protočením v dlani potichu cvakají. Vlaštovky, které se celý den houfovaly na střeše baziliky se uchylují ke spánku před svojí dlouhou cestou za teplem.

perdúcat nos ad vitam ætérnam.

Habemus Papam! zní i přes pozdní hodinu stále šťastné pokřiky, ztlumené mnoha zdmi mezi římskými ulicemi a domem svaté Marty. Čas nejistoty je u konce. Jediné, co je důležité, je příští den, a všechny zítřky poté.

Amen.

"Sestro! Máme další případ!"

Hlavní sestra dětského oddělení Brooklynského sanatoria pro šílené si pouze unaveně promnula spánky.

"Oficiální diagnóza?"
"Schizofrenie, ale to nemyslím. Všechny příznaky tomu naznačují. Malátnost, dušnost, krvavý kašel, delirium a psychóza..."

Souchotinové šílenství. V posledních měsících se jich objevovalo stále více. A to nepočítala všechny ty, kteří byli nakaženi až při jejich pobytu v sanatoriu. Všechna ta nešťastná dítka by potřebovala klid a studený čerstvý vzduch, ale jak jim ho měla dodat uvnitř rušného města?

"Vezměte ho do druhého patra, ve třetím pokoji se ráno uvolnila postel. A pořádně ho přikurtujte, nepotřebujeme, aby infikoval i zbylé pokoje."

"A... start!" Aréna vybuchne pohybem. Koutkem oka vidí Fleur jak skáče kolem, její zaječí uši plandající ve větru. Viktor se hrabe v křoví, půlka těla přetvořená do podoby krtka. Musí si pospíšit... Támhle! V trávě zahlédne oblý bílý tvar. Když se pro něj ale natáhne, uvědomí si že je to smějící se hlava Voldemorta. Co teď?
"To je v pořádku Harry, můžeš si vzít moje!" usměje se Cedrik a sundá si hlavu z krku. "Já už ho nepotřenuji!"

PRÁSK!

"Ticho! Jestli to bude pokračovat tak spíš v garáži, nezkoušej mě!"
Sen. Byl to jen sen. Harry zavře oči. Jenom sen.

"Kapitáne, nejsem si tímto plánem jistý."
"Jsem si vědom, ale je to naše jediná volba."

Oba se podívali skrz čelní okno můstku na pomalu otáčející se akreční disk vesmírného útvaru, který předstíral že je obyčejná černá díra.

"Spocku, máš snad nějaký jiný nápad? Komunikátory nefungují, celá loď jede pouze na životním minimu a máme jen pár hodin, než nás iontová bouře dostihne. Enterprise odsud musíme přesunout, a i když je to riskantní plán, pokusit se propojit tuto černou díru s podobným útvarem v neutrální zóně je naše jediná možnost."
"Uvědomuji si, jak tristní situace je že s touto nerozvážností souhlasím."

Všichni* v laboratoři se mohli shodnout, že nejlepší banánovky se vozí z výkopů sídlišť nebo jiných dlouhodobě obývaných oblastí. A přestože to znamenalo hromady mazanice**, občas se vykopaly i odpadní jámy či skládky, a to pak bylo pokladů. Od knoflíků po porcelánové šálky, každý si přišel na své. Samozřejmě kolovaly i zvěsti o celých kachlech z kamen, dýkách či drahocenných špercích. Mám ovšem pocit, že nic nepřekoná to když jsme takhle vyhrabali americký bombardér z druhé světové plný azbestu.

*Archeologické křídlo přehlasovalo antropology.
**Leč potencionálně přínosná, pronajatý hangár v Jihlavě aka sklad už se začínal plnit a vedení začínalo nervóznět.

"Nikdy bych si nemyslel že uděláš takovouhle botu, ale chybami se člověk učí – tedy, android. Se učí. Myslím-"
"Váš úmysl je zcela jasný komandére," přerušil Data Rykera. "A ač ve mě měl tento sentiment vyvolat pocit úlevy, nejsem si jistý, zda to je dostačující reakce na tuto situaci."
Oba se vrátili pohledy ke kapitánskému křeslu. Namísto polstrování byla změť rozdrápané látky, vytahané vycpávky a kočičích chlupů, to vše završeno předoucím Flíčkem.
"Kapitán ti říkal ať si na něj dáš pozor. Zrovna dneska, s tou delegací."
"Jak jste říkal, chybami se učíme. Kapitán vaše vysvětlení jistě pochopí. Na shledanou."
"Co-počkej, Data!"

Vy: chtěl bych vám doktore poděkovat za dnešní pozvání a rozhovor,velmi jste mi věci osvětlil
410-662-2219: Nemáte vůbec zač. Jsem rád, že mohu jakkoliv vypomoci vašemu případu. Své poznámky jsem vám zaslal kurýrem, společně s malým dezertem – profiterole z čerstvě upečeného choux, plněné domácí vanilkovou zmrzlinou. Kvůli svému brzkému odchodu jste o něj i s druhým chodem přišel.
Vy: to je od vás laskavé
Vy: a ještě jedna věc...nemohu si nevšimnout že na psychiatra a pouze domácího kuchaře máte nezvyklé mozoly na rukou a krev ve sklepě
číslo 410-662-2219 je zablokované a není možné se s ním spojit

"Jo, fosilie, to byl náš profesor, pětaosmdesát a pořád chodil po výkopech. No ale to nás naučil... víš jak poznáš kost od koprolitu?"
"...ne?"
"Olízneš ji. Protože, to, hej, kapilární efekt ve spongióze."
"...prosim."
"No se ti to přilepí na jazyk."
"...takže to jen chodíte kolem na výkopech a lížete věci a doufáte že se trefíte a neskončíte s hubou plnou prehistorického lejna?"
"Hele, když už třetím týdnem klečíš v hlíně a přehrabáváš se v sítě hledajíc zuby a jediný co se ti dostane pod ruku je zátka od Starobrna, a ani ne tak starýho, tak už bys udělal cokoliv."

"Bohové," mrmlal si nakvašeně Thor, zatímco mu Freya zaplétala vlasy. "Kdo to kdy viděl, válečníka v šatech. A jako cenu za-au! Ženská, opatrně s tím!" Freya povytáhla zlatý hřeben, který Thorovi zabodla do účesu.
"A kdybych takto teď byla oblékána já, tak to by bylo v pořádku, co. Všichni ti říkali že si máš na noc zavřít dveře na závoru, ale to ne, mocný Thor se nebude bát nočních zlodějíčků. Zvedni se," vyzvala ostře Thora a jala se upravovat svatební šaty, jejichž švy měly co dělat, aby nepraskly. "Lepší ty než já, se mnou by nepřežili ani první slova obřadu."

Milý Deníčku,
dneska jsme se byli podívat do obchodu protože se rozbil q̵͈̋͒i̴̘̎̎x̶̞͉̅̃f̷̹̞̏´̴̟͊͋ğ̶̥h̴̲͉́͝r̶̝͍̎͛ a je potřeba nový. Viděl jsem že znovu mají na prodej nekonečna tak jsme se zeptal jestli můžu mít jedno domů pro svůj vesmír. Maminka ale řekla že to už je moc a že jedno nekonečno už mám doma. Já si myslím že to není fér všichni moji kamarádi mají ve svých vesmírech alespoň dvě nekonečna. Až bude spát tak uteču a najdu si jinou maminku co mě má ráda a nechá mě abych si postavil vesmír s tolika nekonečny kolik jich budu jen chtít.

Tvůj Ć̴̥̽ͅt̷͙͐͑h̸͇͒͐ū̴̳l̸̗̾h̷͙̀ǔ̸̮̩͒

"Hele, koukej kdo sem letí!"
"Ta si dala na čas, vždyť už je pomalu dvanáct. A tohle je jen první lokace, minulej rok jsme jich museli stihnout devět..."
"Holky já se tak hrozně omlouvám, posledních pár dnů jsem hrozně rozlítaná, kousek od mě se usadila banda výrostků, co to na mě posledních několik dnů pořád zkouší a nenechá si říct ne."
"No je vidět jak si rozčepýřená, tak se hlavně zklidni a začni procházet kandidáty – já už jich vyslechla přes šedesát. Začni třeba támhle s tím, vidíš jak se nakrucuje."

Zmíněný kandidát pomalu natáhl krk a spustil:

T-K-T-K-T-K! skříííííp! lousk!

"Když ale já si opravdu myslím že to není správné."
"Tuhle diskuzi už jsme měli, takže laskavě sklapni."
"To ale neznamená, že si o tom nemůžeme promluvit znovu. Přiznejme si, tohle je doslova učebnicová ukázka ignorované sebenenávisti."
"Mlč říkám."
"A ten kanibalistický podtón taky-"

"Tohle je ale už vážně poslední kapka!"
Shrek bouchnul pěstí do stolu s takovou silou, že všechno nádobí od večeře poposkočilo.
"Jestli se ti to tak příčí tak tu cibulačku nejez, ale já kvůli tobě o hladu nebudu!"
"...jsem si jistý že kdybys viděl tři prasátka jíst slaninu tak bys něco řekl-"
"A ven Oslíku! Padej!"

Komunikace tělem si nevšiml, čas změnit taktiku.

"Hezká taška. Hvězdná noc, že?"
"...jo? Díky?"

Ticho. Dobře, komplimenty nefungují, čas se blejsknout.

"Věděl jsi, že v tom obrazu je prý vidět turbulence?"
"Jo, je to úžasný! Četl jsem takhle jeden článek kde se ho pokoušeli namodelovat na-"

Úspěch, konverzace navázána. Jakmile dořekne větu... nebo souvětí... počkat. Proč pořád mluví.

---

"...a to je talent."

Konečně je zticha. Teď anebo nikdy.

"A nechtěl by sis zajít třeba na kafe?"

Už je zase otočený zpátky k počítači. Ale počkat, zaklapává skripta, možná-

"Já kafe nepiju, ale jestli ho chceš tak támhle je automat. Zdarec."

Je půl čtvrté ráno. Spolubydlící co jedou na medině na průměr to zabalili před necelejma dvěma hodinama a archivnickej pokoj se ještě nevrátil z hospody kam šli po zápasu Komety. Ručička budíku pomalu splývá s hodinovkou, v šest musím vyrážet abych stihl dojet na fakultu. Pořád mi chybí dopsat dvě stránky důkazů a to jsem ještě ani nezačal s výpočty pro K.
Dnes jsme měli jet pozorovat, ale zase to zrušili kvůli počasí.

Končím. Podávám si přihlášku na antropologii – na seznamu oborů je to o řádek nahoře a pokud to bude taky na párek tak se můžu na výkopech zahrabat.

Kamera zabírá šerou místnost. U stěn zakrytých těžkými závěsy stojí skupinky konverzujících upírů, několik lelkuje u baru. Dominantou místnosti je odkordonovaný pruh přetínající celou délku podlahy. Uprostřed něj je na stole přivázaná ležící upírka oblečená v krajkovém negližé. Její výraz nelze popsat jinak než extatický.

"Teď to přijde!" v roztřeseném záběru je vidět obličej Viaga; ukazuje na jednoho z upírů, který stojí stranou od jednoho ze závěsů. V ruce drží nahoru vedoucí dlouhé lano. Po pár tlesknutích konverzace utichá – všechna pozornost je upřena na pomalu napínané lano.

Závěsy se začnou roztahovat a na hýždě upírky dopadne úzký sluneční paprsek.

"AaahhaHHhhhh~"

"A s tímto doujutsu* už nikdo z naší rodiny nikdy nevyjde z nebezpečí! Těžko se k mému nim potajmu přiblížíte a zbaběle je bodnete do zad když každý pohyb nepřítele bude v jejich očích pomalý jak hlemýžď! Muahahaha!"

"Bratře já stále krvácím," sípal Indra, který ležel během Ashurova proslovu schoulený do klubíčka kam ho odhodil útočící divočák.

---

"Jak že to myslíš, zabít svoji nejdražší osobu?!" křičel Madara, držící v náručí jednoho ze svých malých bratrů.

---

"Říkám si, jestli za to ty techniky navíc vážně stojí." povzdechla si Mikoto, sečítajíc u stolu klanové výdaje za psychoterapie a očního pro daný měsíc.

SOL 542:
Nejsem tu sám. Vím to. Myslel jsem si, že je to hra stínů, ale to bylo před tím, než jsem se vzbudil uprostřed noci a spatřil ho ležet na Martinezově posteli. Měl jsem s tím něco udělat? Reagovat víc, než se jen otočit na druhý bok a usnout? Možná. Ale začíná mi to být všechno jedno.

SOL 559:
Je fajn vědět že ať si kde jsi, vždycky máš za ramenem někoho, kdo s tebou půjde v tichosti každý krok. Ať si NASA říká o přeludech co chce.

DEN 10985:
MARK WATTNEY?
"Já to věděl! Naserte si doktorko Chan!"

Vím, že jsem na muziku komandérky Lewis až do teď nadával, ale to bylo předtím, než jsem objevil... toto! Možná už mi začíná hrabat, ale tohle je prostě veledílo. Text už znám nazpaměť, dokonce jsem si začal vytvářet vlastní verzi. Zatím mám jen půl první sloky, ale mám opravdu spoustu času pracovat na zbytku. Zní to takhle:

Na-ná-na-na-na-ná, na-ná-na-na-na-ná, na-na-na-na-ná, na-na-ná-na-na-na-ná, most taters looked at him with terror and with fear, but to Martian chicks, he was such a lovely dear.
Říkám vám, už teď je to na vrcholu disco žebříčků pro celý Mars. A skvěle se na to tančí.

"Tak krom té impresivní fraktury rohu to vypadá že je chlapec v pořádku. Máte štěstí, že je takový tvrdohlavý, ha-ha."

Hellboy jen seděl na vyšetřovacím stole a potichu vzlykal. Ošetřující doktorka se otočila na profesora Bruttenholma, který si jen unaveně mnul spánky.

"Hlavně to držte v suchu a čistotě. Jakmile se do toho dostane infekce, tak by to celé muselo pryč. Osteomyelitida takto blízko cerebrálním krevnímu řečišti by opravdu nebyl dobrý nápad."

Vzlykání nabylo na intenzitě a hlasitosti.

"No nedělej tady scény, mám pocit, že jsem ti jasně říkal ať na tu jabloň nelezeš. Slez z toho stolu a jdeme."

SOL DEN 107:

První den na pevné stravě bez diety! Sbohem dětská kašičko, pá a šáteček a už se nikdy nevracej!
Tým osobních šéfkuchařů (banda doktorů, výživových poradců, a chronicky flegmatický kuchař André) mi dokonce dovolil si vybrat mé první pořádné jídlo. Samozřejmě jsem si řekl o správný americký burger. Když ho ale přinesli, nastal menší... problém. Byl bez přílohy – na talíři nebyla jediná hranolka.

Když jsem je na tuto chybu upozornil, bylo mi řečeno že v rámci mého zotavovacího plánu bylo psychology doporučeno vyřadit mi z diety brambory a jakékoliv výrobky z nich.

...

Nejsem pyšný na hysterák který následoval.

"Tak co na to říkáš? Líbilo se ti to?"
"No... jako. Bylo to dobrý. Jako, hezký film."
"Nezníš moc nadšeně."
"Ne, vážně! Animace jako vždy úžasná, stejně jako kamera, i ta hudba se jim moc povedla. A ten dyzajn těch postav, ten byl taky epesní!"
"Tak teď mladý říkaj tomu, když celou dobu čučíš animovaný babě na bicáky?"
"Ale kuš. Navíc. Nebyly tam zuby a všichni to přežili."
"...zuby?"
"Hele, slíbili mi divnou zubatou volavku a alegorie na umírání a místo toho tam byl většinu času malej děda v divným pyžamu! Já mám starý chlapy rád ale ne obalený peřím!"

"Pane, seržant Navážka se vrátil z výjezdu na Univerzitu. A přivezl dva chlapíky!", rozlehl se Karotkův hlas, jakmile rozrazil dveře do velitelny*.
"Snažili se do Hexe nacpat zlatý mravence." Ticho, které následoval tento výrok přerušilo až nadšené písknutí Nobyho.
"Kusmince! Najdi zlatýho mravence, strč ho mágům do stroje a ty zbylí mravenci z něj vykousaj pravou zlatou minci! Já to zkoušel s barvou, ale hej no nešlo to, ale co když oni...můžu víst výslech, prosim pěkně!"

*Karotkův hlas měl ve zbrojnici vlastní složku a kapitán Rudykopalsson pak oficiální zákaz přiblížit se k místní sklárně na blíž než tři ulice.

"Přidávám plyn."
"Rozumím."
"Cítíš, jak ta holka jede? Juchůůů!

Hluk. Tolik hluku. Gravitační síly tlačí těla do polstrování. Záblesky světel skrz čelní okno mě bodají do očí, cítím, jak se mi plní slzami. Slyším, jak v předních sedadlech Dick a Michael kontrolují výšku a letovou rychlost. 1.5 Mach uvnitř raketoplánu působí úplně jinak než v KC-135. Vedle mě si McAuliffe drmolí otčenáš.

Z rádia zaznívá další aktualizace z kontrolního střediska; SSME jsou na 104 procentech.

A teď by mělo – nahnutí do strany? Proč to zatáčí? Koutkem oka vidím Dicka, jak se naklání ze sedadla směrem k postrannímu oknu.

"Uhoh."

"Nápad. Opil se a vrazil do žongléra s meči."
"Které spadli rovnoměrně na jeho záda? To nikdo nespolkne."
"Co tedy? Myslel si že jde na rande se sexy kočkou ze které se vyklubala tygřice?"
"..."
"...ne. V žádném případě. Víš, jak se bude tvářit až se vzbudí?!"
"Čas na to antedatovat několik článků o divokých BDSM večírcích a specifických choutkách. Jo a nějaké selfies a pár uniknutých výpisů z karet. Tohle bude chtít pořádnou mediální masáž."

Bruce Wayne spal v blaženém opiátovém bezvědomí v nemocničním lůžku, netušíc jak se jeho ratolesti rozhodli vyřešit nejnovější falšování zranění z boje s Killer Crockem.

"Kime, Kime!"
Možná když bude předstírat že ho neslyší, tak jim oběma ušetří nepříjemné zítřejší ráno.
Disco koule točící se nad pódiem házela barevné odstíny na zbytek místnosti. Kim pomalu točil po baru sklenicí sody. V oknech kantýny se s každým nepravidelným zablesknutím reflektorů objevil odraz poručíka du Bois vlnícího se do rytmu hudby. ´Jak drží balanc na těch-´ Crescendo refrénu přerušila hlasitá rána, způsobená kolizí dospělého muže v podpatcích a rozvlátém seolském hábitu a spodní strany schodiště. A v následujícím tichu jako by Kim slyšel chraplavý hlas - "Nová myšlenka: Homo-Sexuální Underground. Gratuluji poručíku. Teď to půjde jen z kopce."

"A v případě že vás už neuvidím... dobré odpoledne, dobrý večer a dobrou noc!"

Poklona, opona. A za miliony obrazovek, potlesk.

---

Během několika týdnů vyšla v uznávaném filozofickém časopise esej analyzující Trumanova poslední slova a jejich literární význam. Ano, vyšlo pár článků polemizujících o tom, co se s Trumanem Burbankem stalo, ale rychle byly přehlušeny lavinou obsahu jako "Top 10 scén z Trumanova života". Všichni přeci věděli, co se stalo, to jste se nedívali? Vždyť poté co spadne opona tak se neptáte, co bude dál – příběh skončil. Žádné dál není. Ale šušká se něco o tom, že možná bude spin-off-

ANBU Rosomák se vytáhla na parapet konožské základky (s nindža zaměřením) vedle člena dopolední hlídky. ANBU Vlaštovka seděl opřený o stěnu školy a ledabyle si pohazoval vrhacím nožem.
Skrz okno za jeho ramenem bylo vidět Sasukeho Uchihu stojícího strnule v rohu vyprázdněné třídy.
"Proč už si ho neodvedl? Má být dávno zpátky v komplexu."
"Dneska měli první hodinu sexuální výchovy. Dozvěděl se, co bude muset udělat pro to obnovení svého klanu o kterém pořád mluví."
"...a to nevěděl-"
"Co vím, tak mu bylo sedm. Pochybuji, že mu to stihli vysvětlit."
"Ah."

Uvnitř třídy Sasuke začal pomalu mlátit hlavou do zdi.

"Když já ti nevím Karle, mě to vážně nepřijde jako dobrý nápad."
Karel si jen dramaticky povzdechl a bezeslovně pokračoval v přitloukání posledního hřebíku do cedule co jsem mu přidržoval na plotě.
"No a ví o tom, že z nich děláš uměleckou performanci?"
"Spontánnost je to nejdůležitější! Chce to syrovost! Nevědomost! Přirozený pohyb!"
"Přirozený pohyb bude až na nás zavolaj ostrahu a my se jim budeme snažit zdrhnout - dolů dolů dívají se sem zdrhej! Potichu sakra!"

---

Cedule s nápisem "Akta banánového háje - spontánní umělecké dílo" vydržela na plotě kolem mužské nudistické pláže celé dvě hodiny než ji pohoršený správce sundal.

Prší. Prší a po zapadlé londýnské ulici jdou dvě dívky. Vysoká modrooká blondýnka s poněkud zasněným pohledem a malá usměvavá hnědovláska. Zničehonic menší dívka zastaví a upřeně se zadívá na kočku, sedící na nízké kamenné zídce vedle chodníku.
„Zanno?“
Nic.
„Zanno? Proč se na tebe ta kočka dívá?“
„Nevím, Debbo. A upřímně řečeno, ani v nejmenším mě to nezajímá.“
„Ale Zanno! Je snad normální, aby na tebe nějaké zvíře takhle upřeně zíralo?“
„Neblázni, Debbo. Zvířata nezírají. A vytáhneš konečně ten deštník?!“
Kočka si olízne tlapku a ladně seskočí ze zdi. Cestou se otře Debbě o nohu.
Ještě se uvidíme, Nevyvolená.

Křup
,,',','?"
,,Věř mi Woodstocku, to nic není."
Křup, skvíík, křup
,,',','?!"
,,Nech toho, nic se nám stát nemůže. Nebuď přeci pořád takový pesimista."
Křup, skvíík, křup, vrz, prask
,,',','!"
,,Uveď mi Woodstocku jediný důvod, proč bych měl z mého letadla slézt. Na tomto stroji jsem porazil i samotného velkého Rudého barona!"
,,',','!!!"
,,Jaká prasklina? O čem to tu sakra pípáš? Já na trupu letadla žádnou prasklinu nikde- Aú!"
Křup, křup, prask, křup, prásk, buch, kvík!
*rychlé kroky*
,,Co se to tu stalo Patty?"
,,Pod Snoopym se propadla střecha jeho boudy, Chucku."
*krátký pohled na misku s krmením*
,,Dobrá, dneska třetí snídani asi vynecháme."

„Srdečně Vás vítáme v našem nově otevřeném Smíšeném muzeu. Ráda bych Vám zde taktéž představila našeho ředitele Dobromila Skočdořeku."
*potlesk*
„Ale nyní již k samotné prohlídce. Když pohlédnete vlevo, uvidíte proslavenou repliku fotbalovou vázy, která byla zničena záhadnou samoexplozí. Přímo nade mnou je takzvaná Velká Ostrá Nebezpečně Vyhlížející Věc. A pokud pohlédnete vpravo, zajisté si všimnete slavné kostry – na kterou někdo navlékl hábit?! Jak nevkusné!“
HŇ. HŇ. HŇ.
„No co se to tu hihňáte? Takhle zacházet s mrtvými! Taková neúcta! Hanobení předků! A co teprve ta kosa!“
Jemné poklepání na rameno.
PROMIŇTE, ALE JÁ VLASTNĚ Z PRAKTICKÉHO HLEDISKA MRTVÝ NEJSEM…

„Mě to nebaví! A bolej mě nožičky!“
„No tak, vydž, až přejdeme táhletej pískovej val...lalalá!“
„A mě se chce čůůůrat!“¨
Kývnu na Sýkoru. Spolu s ní zajdu dál od světlušek a rozbalím mapu.
„Hele,kdybychom to vzaly tudy a pak tudy…“
„Né, vezmete to tamtudy…“
„Hlavně abychom se dostaly na vlak.“
Po chvíli nastoupím před světlušky.¨
„Dámy, změna plánu. Z důvodů nespokojenosti zbytek cesty do tábora pojedeme-“
„Hurá!“
„A Keckale, kam jde ten malej vlak!“
„Nasedej a mlč!“
Pozoruji, jak se vlak pomalu rozjíždí. Najednou mi pípne esemeska:
Očekávaný příjezd do tábora 22:30. Dobře se bavte, mi mezitím vyžereme zásobák.
Zrádkyně!

Hlavu vzhůru. Hlavně si nevšímej těch lidí...
„Mami, co to dělá?“
„Nech ji být.“
„Ale proč tam leží a bručí?“
„Někteří lidé to nemají v hlavě v pořádku. A potom se chovají poněkud jinak, víš?“
„A proč tam leží? Co když je jí špatně a ona se nemůže hýbat?“
„Tomášku! Nechoď k ní!“
„Paní? Není-“
A teď toho mám dost. Nejenže si Kiara usmyslela, že chce na kašel bylinkový čaj, ona dokonce chce podbělový! Takže už hodinu lezu v parku po zemi a hledám podběly.
„Vypadni, nebo tě nakrájím do polívky!“
„Mamí, ona zlá!“
Asi mezi dětmi nebudu příliš oblíbená...

„No to se mi snad zdá!“
Vyhrknu celá zadýchaná a unaveně si opřu ruce o stehna. Už takhle běhám dost jak dlouho. Vedle mě poskakuje moje spolubojovnice. Moje poslední spolubojovice.
„Já budu panikařit! Vždyť jich je tolik a my jsme už jen dvě!“
„ Nebudeš panikařit. Jak řekl Žižka; Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte. A jich je jen o pár desítek víc. Co víc, máme přesilu!“
„L?“
„Hm?“
„Nech ty dějepisný kecy a nevykrádej cizí nápady.“
„Nojo. Každopádně - pozor!“
Vidím, jak se naši nepřátelé šikují. Už jen čekají na slova, která je pošlou do útoku.
„Rybičky rybičky, rybářky jedou!“

Milovala jsem tě. Copak jsi to nevěděl? Ale ty jsi znal jen čest a sudbu. A když jsi se dozvěděl, že tvůj drak je zpátky, nic tě nezastavilo. Přemlouvala jsem tě, prosila... A teď u tebe sedím, vedle mě drak a ty, mrtvý.
Najdenou cosi zaslechnu. Co to ten drak říká? Dítě? Moje dítě?
Ne. To není pravda. Nesmí, nesmí!
Uchichtnu se. Spi, děťátko, spi, bude to už na vždycky.
Pár kamínků se pod mýma bosýma nohama uvolní a pomalu padá do hlubiny. Jak rychle budu padat já?
Odrazím se a skočím. Mávám křídly a letím vzhůru dolů.
Sbohem... bráško.

Říkají mi Čistič. Viktor Čistič. Kdykoliv vyjdu ze svého domu, každý se zděsí a upřímně se modlí k bohům, aby to byl někdo jiný, jen ne oni. Ale žádný bůh je nevyslyší. Čísla jsou neúprosná.
Ale já přitom svých činů upřímně lituji. Jejich nenávist mě zraňuje. Neví, že nemám žádnou jinou možnost? Jsou to buď oni, nebo já. A já se nikým rozhodně vyhodit ze hry nenechám. V tento okamžik neznám bratra. Ani otce. Prostě nikoho, kdo je u stolu se mnou.
„Jujda.“
„U všech svatejch! To už je popátý! Necháš mě alespoň s jednou figurkou dojet do domečku?!“
„Promiň…“

Poslední dobou to viselo ve vzduchu. Draci byli neklidní a přestávali být poslušnými. Nikdo nevěděl co se děje. Padaly dokonce takové názory, že se kdesi objevila nová dračí královna a oni slyší její nutkavé volání. Jiní zase tvrdili, že draky si nikdy nejde pořádně ochočit, že jsou to lidožravé bestie, které je pouze využívají. Škyťákovi dalo hodně práce, aby sílící nespokojenost a nevrlost zarazil.
Veškeré obavy však byli rozptýleny, když se na náměstí objevila skupina sněženek. Pravda, nevydržela dlouho. Ovce přeci jen musí žrát něco zeleného.
Napětí ale opadlo. Všichni cítili tu změnu, která přicházela.
Začala obleva. Blížilo se jaro.

Knoxovo divadlo, zkouška reprízy Skutečného života Ježíše Krista
JEŽÍŠ: „Toto je mé tělo, promiňte, sakryš, …“
Režisér naštvaně vyskočí z křesla a šermuje herci scénářem před obličejem.
REŽISÉR: „Peterssone, buďte sebjistý, neříkáte to jen tak do větru!“
JEŽÍŠ: „Ale já…“
REŽISÉR: „Žádné ale!“ Dramaticky spíná ruce „Proč ti původní herci museli odejít a nastrčit místo sebe takováhle hovada-Peterssone, co to děláte! Pustě tu židli, povídám pu-
Tupá rána a zachroptění
JIDÁŠ: "Tak to jsi přehnal, kámo."
JEŽÍŠ: "Když mě už s tím větrem vážně štval!"
***
Prázdná silnice ,rychle jedoucí auto
JEŽÍŠ: Doufám, že to mrtvýchvstání u něj bude fungovat taky…