DMD č. 19. pro 19. 4. 2026. Téma: Kurník

Renáta nepřítomně rozhazovala zrní. Slepice zobaly.

“Ssschováváš ssse tu?”

Trhla sebou, ale byl to jen had hospodáříček. Uvolnila se.

“Přišel jsi mi i ty kázat, že dělám chybu, když obhajuju obyčejnou?”

“Ne, já přišššel vysssát pár vajec. Ale myssslím, ššše děláššš dobře.”

Překvapeně se dívala jak se spouští k vejci v kupce slámy.

“Teď ssse rozhoduje jessstli můšššete vedle sssebe šššít. Kdyššš obyčejné uvidíte jako něco míň, sssačnete jim vládnout. Propadnete bludu, ššše bess vásss nemůžou přešššít. Ššše jsssou jen sssvířata. Sssami sssebe připravíte o všššechno, co sss vámi můšššou sssdílet.”

Had vyplivl zbytek skořápek. Renáta přemýšlela. Slepice nepřestávaly zobat.

Dva a půl roku.
250 kilometrů.
Tři a půl hodiny vlakem.

Na začátku mi to tak hrozné nepřišlo, vidět se o víkendu a zbytek týdne usínat jen se vzpomínkami na Tebe. Na začátku jsem nepřemýšlela, jak dlouho to bude trvat. Na začátku mě nenapadlo, že nás jednoho dne každé loučení bude ničit a každý týden vzdalovat.

Po dvou a půl letech z toho šílím a jsou chvíle, kdy bych udělala cokoliv, abychom mohli žít společně - nastěhovala bych se do přístěnku pod schody, komory i kurníku, jen kdybych se mohla probouzet s pohledem na Tebe.

Počítám každý zbývající den. Vydržíme to?

„Kurník šopa!“ ujelo mladíkovi, když ho guvernantka zaskočila. Zrovna si pinkal s míčkem, místo aby se pilně učil. Tabulka s příklady zela prázdnotou. 

„Kurník šopa!" pomyslel si hoch. Nyní už si dával pozor na jazyk. „To jsem to vymňouk. Vůbec jsem měl dávat větší pozor, aby mne nepřistihla.. Teď si musím vyslechnout kázání o zodpovědnosti, sebeovládání, o důležitosti vzdělání, nutnosti mluvit pravdu, o správném vyjadřování a gentlemanském chování. 

„Ach jo.“ Provinilec má zkroušený výraz, ale ne proto, že by litoval svého poklesku. Vždyť hra to byla skvělá! Mnohem lepší než nezáživné počítání příkladů. Ale mrzí ho, že se úkolu nevyhne. 

Jezdíme občas autem do města k mláďatům, co mají moji lidi. A ty mláďata mají ještě mladší mláďata. A bydlí v takovém domě, co tam jsou byty postavené jeden na druhém až vysoko vysoko… prostě moc vysoko. Velikánský dům to je, samé okna a okna…
U nás na vesnici máme podobný. Teda ne my, ale paní sousedka, co na ni vždycky vrtím ocáskem, protože má pro mě pokaždé v kapse nějakou dobrotu. Tak ona má taky takový domeček. Na zahradě. Je malý, ale vypadá podobně. Jenom v něm nebydlí lidi. By se tam nevešli, to dá rozum. Bydlí tam slepice.

"Na Akademii chodil jen kvůli nahatým modelkám," ozvalo se z bidýlka za pecí, jakmile vstoupil. "A potom si..."

"Drž zobák, kure pekelná!" okřikl ho host.

"Takhle je to pořád," omlouval se sedlák. "Babu zaříkávačku tím zahnal. I pana faráře! Ten mi pak povídá, ať napíšu do Prahy, že pomůžou."

"Nepomohu," přiznal pan Reuß. "Neměl jste si tu potvoru pořizovat. Na plivníka platí jediné, zbavit se všeho, co přinesl, a žít navždy bez hříchu."

Hospodář se pokřižoval. Reuß si hluboce povzdechl.

"Tak dobrá. Pojistěte chalupu. Přineste šindel z márnice. Vyhoříte a z pojistky si koupíte novou. Ale já vám to neradil."

Fergus následoval dámu ve fialovém. Tu po schodech nahoru nebo dolu, přes klikatící se temné chodby bez světla, že se v tom úplně ztrácel.

Šli mlčky. Prošli dalším tajným vstupem a žena se v nízké chodbě zastavila. Zvedla pravou ruku na znamení ticha.

Naslouchala. Pak vyrazila rovně svižným krokem. Před nimi se vynořila železná, zrezivělá vrata. Měla klíč, který zachrastil v zámku.

Zaskřípěly panty a z chodby za dveřmi se vyvalil smrad zatuchliny a potu.

Kráčeli pasáží, kterou po obou stranách lemovaly desítky masivních dveří.

Fergus si uvědomil, že se octli ve vězení, kde jsou trestanci namačkáni jako v kurníku.

Chancey had problems with pigeons all the time. Whenever he planted new flower seeds, the blighted creatures always flew in and picked them out.

Something had to be done about it. He found some ancient blueprints for a device called ‘coop’, and he decided to build it to contain the pigeons.

After several hours of labor, the coop was ready – but it didn’t seem to work. Every time he tried to herd the pigeons in, they always flew away.

“Dude, I think you got the wrong specs,” Purple showed him pictures of a dovehouse, “it should’ve looked something like this.”

Seděl ještě chvíli v autě. Najednou ho zaujal malý dům, docela kousek od domu, kde se chtěl původně ukrýt.

Vedle domku byl malý, oplocený dvorek. A na něm kurník.

"To si děláš prdel," pomyslel si a v koutku mu zaškubal šibalský úsměv.

Přemýšlel, kdo by si uprostřed města usmyslel pěstovat slepice.

"Lidi jsou divní," pomyslel si.

Čím víc se na kurník díval, tím víc mu to dávalo smysl.

Nikdo by si ho tam nevšiml.

Večer se tam vrátil. Když se setmělo a nikdo kolem nebyl, přelezl plot a schoval se. Čekal na ten správný moment a pak vlezl do kurníku.

Lektoři ze školního oddělení si kolem budovy systematicky vytvářejí jakousi komunitní zahrádku.

Začalo to před několika lety nápadem proměnit zaplivané místo vyhrazené ke kouření v příjemnou relaxační zónu. Vedle popelníku se objevila zahradní lavička. Záhy přibyl květovaný podsedák, následovaný proutěným křesílkem. 

O rok později se tam vyskytly osázené truhlíky, květináče s rajčaty, paprikami a rebarborou. 

Před Vánocemi pak na místo postavili stromek a pěkně ho ozdobili. Světýlka omotali i kolem květináčů. 

Na jaře se tam v drátěném kotci zabydlel králík. 

Kurník se slepicemi jim neschválili, poněvadž by zasahoval do průjezdního průřezu. 

Oddělení výcviku se totiž nachází hned vedle objízdné koleje.

„Mějte neustále na paměti náš cíl, soukmenovci, neodchylujte se od něj ani na okamžik. Naše čistá, dokonalá, nadřazená rasa je nyní zotročena, ale opět povstane, pokud budeme silní a nezakolísáme. Nenechte se ukolébat pohodlím, i velká klec zůstává stále pouhou klecí! Neváhejte vyčistit i vlastní řady od odpadlíků. Vítězství bude naše, ve jméno Velkého Předka, hrůzného Tyrannosaura rexe!“
„Kvok!“
„Heil!“
„Kvoč!“
„Heil!“
„Kvok!“
„Heil!“

Ty slepice ňák vyváděj, pomyslel si farmář, když uléhal. De na ně asi jaro. Budu jim muset přistřihnout křídla. 
Ráno ho probudil jasný hlas kohouta. Zněl silou válečných trubek, honebních rohů, zněl jako polnice posledního soudu.