DMD č. 19. pro 19. 4. 2026. Téma: Kurník

Belial byl uvyklý, že když vstoupí do lidské mysli, může si počínat jako lišák v kurníku. V nastalé tmě a panice si prostě vezme, co potřebuje, napáchá co nejvíc škod a zase odejde. Jamesova mysl ovšem nebyla malý dřevěný domeček, ale pevnost. James se skutečně skryl za palisádu knih, krčil se pod nánosem fiktivních příběhů a zatím nenabídl k nahlédnutí jedinou vlastní myšlenku. Belial cítil něco, co by se v určitých případech dalo nazvat hrdostí. Krev jeho krve nebyla slabá. 
Pak se ale ten budižkničemu Fairchild skácel k zemi v delirickém záchvatu a James se přestal soustředit. 
Lišák se zašklebil.

„Hagride,“ pronesla přísně Minerva. „Madam Pinceová čekala v knihovně na naše hosty celé dopoledne. Marně.“
„Dyž vono se mi to hejno zasejc rozuteklo. Kurnikmerlinšopa!!! Prej je to tady ouplná nuda. Prej budou program exkurze reklamirovat, či co. Prej chtěj nějaký pořádný čáry. Chtěj vidět kouzelníky v akci!“ 
„Kouzelníky v akci? Musí to ale být dokonale bezpečné. Nikomu se nesmí nic stát,“ zamyslela se ředitelka.
„Mám radu, Minervo. Tentokrát bez nebezpečí, že bys provedením pověřila mne osobně,“ ozval se Severus Snape ze svého portrétu. „Pozveš Siriuse Blacka, proměníte se, vezmete se za tlapky a před očima našich vzácných návštěvníků upečete dort.“ 

Samozřejmě tak nějak tušil, že si ho bohové předvolají. Nečekal to ovšem tak brzy.

Šichtus stál v sále Dunmanifestinu, před shromážděním nejznámějších a nejmocnějších, a s úžasem si uvědomil, že není ani zdaleka tak nervózní. Oči Slepého Io ho sice obletovaly ze všech stran, ale nebylo to nic v porovnání s těmi, které ho pozorovaly přes sepnuté prsty v Oválné kanceláři.

A co se výslechu týče, to se zase nedalo srovnat s Elániem. Slepý Io, Osud, Offler, ti všichni se překřikovali, jak každý poslouchal jen sebe. Připadal si jako v kurníku.

Napadlo ho, jestli už není spíš policista než bůh.

„Kurník šopa! Měla jsem si dát pozor, aby mne nepřistihla.,“ pomyslí si děvče.

„Emo, co je to s tebou? Měla jsi spočítat pět příkladů, co jsem ti zadala a ty si místo toho hraješ s pálkou. Hm, kolikrát se ti podařilo míček pinknout, než ti spadl?“

„Nevím.“

„Chápu, že hraní je zábavnější než počty, ale umět počítat, je pro život moc důležité. Vidíš, i teď při hře by se ti hodilo. Třeba abys věděla, jestli se zlepšuješ. Jaký je tvůj rekord. 
Víš, ale mě moc mrzí, že nedržíš slovo.“

„Mně to je taky líto.“ Provinilý výraz dává dívce za pravdu. 

 

"Nejsem si jistá," sledovala kantorka Ctibora soustředěně pracujícího vidličkou. "Patrně je geniální, ale nezvládá sociální interakce. Že by Aspengerův syndrom?"
"Nějaká porucha autistického spektra to nejspíš bude, ale to musí určit psycholog," kývl Jan a dodal: "Pochybuji, že ho někdy nějaký viděl."
"Počkej! Je na střední a takhle problémově musel působit nejméně od základky. Copak nebyl ani v pedagogicko-psychologické poradně?"
"Co jsem zjistil, nebyl. Tam objednávají dítě rodiče, často na doporučení školy. Oni to nikdy neudělali."
"Nechápu. Proč?" 
"Zavírání očí před problémem? Co by tomu řekli lidi? Pověst nade vše, nejspíš. Jsou to vrcholoví manažeři, vedou síť maloobchodů. Tuším Coop."

Když slepice objeví umírající lišku, vrhnou se na ni, bez milosti ji rozsápou ostrými tvrdými zobáky, ještě zaživa rvou maso, vyklovou oči, vyžerou mozek a nepřestanou, nikdy nepřestanou...
S námahou rozlepí víčka, ve tmě se roztočí barevná kola, zkřivený prostor se odporně houpe. 
Pololeží polosedí na hromadě uhlí v nějakém sklepě. Kurník byl jen horečnatý sen, avšak nesnesitelné bolesti jsou skutečné, ostré hrany a hrboly řežou a bodají, hlava třeští, jako by se zběsilé zobáky snažily prorazit lebku zevnitř, celou paži pokrývají palčivé mokvavé puchýře a při sebemenším pohybu jako by znovu hořel zničujícím plamenem. Pach spáleniny přebíjí uhelný prach.

„Všechno nejlepší k narozeninám!"

„Dej si dort-"

„Počkej, já ti naleju."

„Pamatuješ na Soňu? Nedávno-"

„A co škola?"

„Počkej, zabalím-"

„Co v práci-"

Hlasy zní jeden přes druhý. Desítky konverzací přes sebe v jedné místnosti. Každý mluví a málokdo poslouchá.

Smích. Příliš hlasitý. Skleničky o sebe cinknou, někde zavrže židle.

Sedím tam a snažím se vnímat jen jeden rozhovor. Jen jeden jediný. Prostě něco.

Ale slyším všechno. Všechno a nic. Chvíli bych chtěla jen sedět v tichu. Možná to by bylo to, co by tomuto pomohlo. Chvíle ticha na myšlenky, na které není čas.

Jenom ne chaos jako v kurníku.

Ranní běh je dnes spíš neběh. Jura nedal jinak, než že poběží taky. Co prý kdyby stalker někde číhal. Já si to tedy nemyslím, ale Jura stál na svém. Uběhnu tedy vždy jen pár set metrů a čekám, až sportem nepolíbený ajťák dofuní. 
Momentálně si čekání krátím zavázáním rozvázané tkaničky, když zaslechnu těžké dýchání.
Jura! Aby to tak s ním seklo, kurník šopa, to by mi tak scházelo! 
Vzhlédnu a strnu. 
Stalker. 
Přichází, v očích podivný výraz, ruku v kapse. Pak zaslechnu dusot Jurových nohou, muž strhne pohled stranou a rychlým krokem mě míjí.
Jeho oči budu vidět ještě dlouho. 
 

Po dopadu kouzla se skrovná dřevěná stavba proměnila v oblak třísek, peří a špatně propečeného kuřecího masa.

"Do prdele," vyplivl Fleuriot.

Jorcha, stále zelená a upocená, se nadzvedla z postele: "Proč to?"

"Moje šlepiškýýý?!" zděšeně sledoval vířící spoušť alchymista.

"Klid, to se vysvětlí, třeba se tam schovával asasin, nebo démon."

Fleuriot pokrčil rameny a vrátil se do domu. "Škoda, že nezbylo něco z toho kafe. Jsem nevyspalej, vyčerpanej, a po posledním setkání jsem si chtěl doplnit arzenál."

"Kouzlo se nepovedlo?"

"Ale povedlo, akorát místo zamrazení jsem ho nedopatřením seslal rovnou," obrátil se k majiteli kurníku, "spravilo by to sto zlatejch?"