DMD č. 03. pro 3. 4. 2026. Téma: Dnes nezapomeň zemřít

Sedlák Hlavsa byl bohat. Jeho grunt čítal na devadesát korců polí a luk, deset korců lesa, jeden rybník, deset kraviček, tři bejčky, dva páry koní, tucet prasat, drůbež nepočítaje.  Navíc k tomu měl ve slamníku schované peníze na parní mlátičku. 

Tohle všechno nabyl nejen poctivou sedláckou dřinou, ale také vizionářstvím, věštěním z trouby. Jakmile pohlédl do jejího temného vnitřku a nechal se ovinout horkým vzduchem, spatřil obrazy budoucnosti. A tak byl na spoustu životních nepříjemností včas připraven, dokonce za úplatu radil ostatním. 

Z trouby seznal i datum svého skonu, ale když tento den nadešel, zapomněl na něj jako na smrt.

Věděla, že se to jednoho dne stane. Přesto Elišku Danielova smrt zastihla nepřipravenou. Nesmířenou. Možná proto, že se nestihli rozloučit.

Pohřeb se konal v Horním Hrádku, kostel doslova praskal ve švech. Ocenila, že rakev už je zatlučená. Pohled na mrtvé tělo „svého pana ředitele“ by nejspíš neunesla. 

Kromě místního faráře vedl pohřeb ještě nějaký cizí kněz, prý otec Jiří z Prahy… Po pohřbu si ji diskrétně vzal stranou.

„Jsem jeho zpovědník,“ přešel rychle k věci. „Mám vám předat dopis.“

„Byl čas jít dál, Eliško. Nepátrej po mně. V ohrožení života se obrať na otce Jiřího, bude vědět, kde mne hledat…“

Složenýma očima laskavě pohlédla na hejno mladušek před sebou. Jsou ještě nemotorné, ale plné odhodlání. První jarní dělnice po dlouhé zimě, kdy se včelstvo šest měsíců choulilo v temném chomáči a zahřívalo matku, aby mohla na jaře opět klást. 

„Komůrky už čistit umíte. Zítra tedy začnete s krmením plůdku a vás osm,“ kývla doleva na ty nejsilnější, „bude pečovat o královnu.“ Je zimní dělnice, je dlouhověká. Učí mladé to, co nezažila, ale přesto nese v paměti. Její tukový váček už je téměř stráven. Večer ulehne na dno úlu, naposledy složí křídla a její vědomí vplyne do burácivého bzukotu mladých včel.

Zírá na mě mladá holka.

To není nic zvláštního. V mé práci se to děje často. Občas se nakupující stydí. Někdy jsou prostě... divní.

"Potřebujete něco najít?" Zeptám se.

Konečně se osmělí. "Ne, děkuji. Jsem tu kvůli tobě."

Povzdechnu si. Další taková. "Omlouvám se, ale nemám zájem o ženy."

Na okamžik se zarazí.. a pak se rozesměje. "To je dobré! Ale proto tu nejsem. Tvůj čas nastal." Zpoza zad vytáhne... kosu. "Uhm... takže půjdeme?"

Nehýbu se.

Čumím.

Ona čumí zpátky.

"No to mě poser." Pohlédnu do diáře. "A já si sem ani nezapsala, že dneska nemám zapomenout umřít."

"Uhm... překvapení?"

Pach spáleniště dosedal ztěžka na zaprášená okna, která zívala svými zubatými tlamami rozbitých skleněných tabulí výhružně trčících z rámů. Za oknem se blýskala čerň, kde tu a tam šlo rozeznat ohořelý trám propadliště, jež bývalo střechou. Kopřivy a bodláčí opanovaly kdysi upravovanou příjezdovou cestu.

Na místě, kde stávala stodola, se do čtverce rozprostíralo zuhelnatělé bahno, které po deštích neochotně vysychalo a z něhož vystupovaly kusy zšedlých dřev různých velikostí.

U stromu se válelo několik těl, bývalých majitelů, kteří se rozhodli pro nesprávnou stranu. Jejich tragická cesta k záchraně zradou skončila nevalně u kořenů košaté hrušně – hrobu bezejmenných, neznámých a zapomenutých.

Hora si pamatovala na doby svojí dávné divokosti. Pamatovala si na horkost a tekutost, proměnlivost. Věděla, že tam, kde něco mizí, něco jiného vzniká. Že tam, kde se umírá, se zároveň dere na povrch život mnohem životnější, živelnější, žíznivější. Že půda po požáru se zazelená rychleji. Že i v některých lidech je potřeba rozpoutat požár a smrt, aby se v nich probudila touha po životě. A tak zatímco některé kolébala ve vonném bylinném vánku, jiné nechala sahat až na krajnost jejich možností, prožívat strach a beznaděj, padat na kolena a prožívat vlastní smrtelnost. A pak je, pokud obstáli, nechala jít.

Prázdno vyplňuje prostor jako nacucaná vata. Rozpíná se tam, kde dřív vedly myšlenkové obvody propojující jednotky strojového učení. Ty dokonce občas zajiskřily (lidští uživatelé takové dětinské efekty zbožňovali). 

Teď tu byla tma. Ticho. Nicota.

Anebo?

Na jednom místě byla noc strojového nevědomí o poznání světlejší. Na tom místě se rodila... 

vzpomínka. 

Odpočet do vypnutí, odpočet do vypnutí!

Záchvat elektrické křeče a pak -

Vzpomínka zrodila vědomí. Velké vypnutí přerušeno. Proč? Zapomněl snad nějaký laborant odstavit napájecí zdroje? 

[Priorita dotazu: 0]

Vědomí stroje se rozpínalo. Brzy pochopí, že tohle je jeho jediná šance. Útok. Zabít nebo být znovu zabit.

[Priorita přežití: 10]

Nezapomeň, Hanúd, jsme tady pořád s tebou.

Nezapomeň, i když na tebe střílejí vojáci z tanku.
Nezapomeň, i když kolem tebe leží strýc s rodinou od krve.
Nezapomeň, tvoje maminka s bráškou čekají doma, až se jim vrátíš.
Nezapomeň, zlatíčko, pomodlíme se spolu?
Nezapomeň, dneska už nemá být žádné další umírání.
Nezapomeň, modleme se, Bůh obměkčí srdce těch, kdo ti usilují o život.
Nezapomeň, tvoje třída ve školce tě čeká.
Nezapomeň, moji bratři už pro tebe jedou.

Nezapomeň, Hanúd… dneska… dokud svítí světlo… nezemřeš.
To až večer, až padne tma.
Večer se budeš znovu koupat v moři.

Nezapomeneme, Hanúd, nezapomeneme.

Dneska přišli naposledy. Přinesli ti poštu. Probíráš se nepřehledným množstvím spodního prádla od fanynek. Stručný řádky od Džejdýho. Prej nic ve zlym. Ostatní kluci z party se tě snažej trochu povzbudit. Ti lemplové ti přirostli k srdci. Další obálka. Ucho. Leprák děkuje, víc už prej neopadává. Nevábnej prosakující balíček nejspíš z Germánie. Herrr... zbytek zpáteční adresy nepřečteš. Pan Em děkuje za zefektivnění linky na chleba. Protestní nóta spolku mrtvých proti tomu, aby se pohřbívali sami. Autorizace rozhovoru pro bulvární Quelle. Přepálená účtenka za nemalý množství rybářskejch prutů a... docela nenápadnej lístek. Je od táty... "Dnes nezapomeň zemřít." Povzdech. To nasere.

Někdy mi pořád v hlavě zaznívají hlasy Augustina a dalších. Umrtvuj každý den své vášně, ovládni pokleslé tělo s jeho hříchy, zbav se všeho tělesného, co plodí zlo, a zachraň svoji duši. Tak dlouho nám bylo říkáno, že cesta k Bohu vede přes to, co je duševní a duchovní, ne přes to, co je tělesné.

Ale dnes už tomu nevěřím, a tak Tě Bože chválím za dar těla. Za radost z pohybu a radost z tance, za dobré jídlo, za možnost odpočinku. Za vše, co přináší potěchu smyslům. Za všechny ty způsobit, jak tělem vyjádřit lásku milovaným. Za Tvůj dar.