DMD č. 06. pro 6. 4. 2025. Téma: Odvykací kůra

Stál drzý kur na kúru
Třel si záda o kůru.
Byl to potměšilý pták
Pijan, kuřák, závislák.

Jeho kura v komoře
Pláče, nožky nahoře,
A kuřata v kurníku
Šíří kuří paniku.

Usnesl se pak sněm ptačí
Že domluva nepostačí
A že zlotřilému kuru
Nařídí hned přísnou kúru:

Pobytovou, odvykací,
Provázenou půstem, prací,
Vodoléčbou, prostocviky,
Vhodnou pro alkoholiky.

Kur však odbyl ptačí sněm
Že s tím není srozuměn
Kuří život že koření
Chlast, drogy a kouření
I zábavy nevázané
Nic na kúru ho nedostane!

Jak rozohnil se, z kúru spad
A hřbet si zlomil natřikrát.

Jak v ptačí říši každý ví

Vzhledem k šířícím se škodám na lesních porostech rostoucí populací bobra evropského (Castor fiber), rozhodlo Ministerstvo zemědělství o následujícím postupu:

(i) Ustavení vnitrorezortní komise s dostatečným spektrem pravomocí za účelem vytipování vhodných přípravků na ošetření stromů proti okusu bobrem. Ideálně takového druhu, který by bobry odradil od okusu nepříjemným zápachem, popř. chutí.

Dále pak (ii) Ustavení vnitrorezortní komise k vytipování stromů vhodných či nutných k pokácení, a ošetření kůry těchto stromů přípravkem na podporu okusu (příchutě vhodných stromů popř. potravy, kterou má bobr v oblibě).

Nakonec (iii) V rámci koordinace vytvořit podvýbor, který bude dohlížet a koordinovat činnost obou komisí.

Cestou k jezírku se Dragomira rozpovídala: „Slyšela jsem o vás, že jste dosti nenasytný.“
„Nebudu zapírat, jsem jaký jsem a nepovažuji to za nikterak špatné.“
„Zkusil jste někdy zdrženlivost?“
„Zkusil jsem nepít víno čtrnáct dní, a je pravda, že jsem si jej pak více vychutnal. Ovšem co se mého libida týče, nevydržel jsem nikdy déle jak tři dny a i to bylo téměř nesnesitelné.“
„Pak jistě pochopíte mé obavy o otce, že odvykl příliš. Od nešťastného skonu matky je sám a chřadne na těle i na duchu.“
„To je zlé, ale co s tím?“
„Kdyby tak potkal tu správnou ženu…“

Cesta končí v malé vesničce, spíš jen osadě: Pár domků, ploty, boudy, odstavený traktor. Žádný kostel ani jiná stavba s věží tu není.
V některých oknech blikají žárovky, nikde však nevidí člověka. Žádné hlasité rádio, neštěkají psi, jen hrobově dusné ticho. Dokonce i vítr jako by fučel v dálce a vesnici uzavřel skleněný poklop.
Evžen se stísněně ošije.
Jemně se dotkne kmene holého buku. Čeká přijetí a souznění, jak je zvyklý, doufá, že se strom podělí o své pocity a dovolí mu pochopit tu divnou tíživou atmosféru.
Hladká kůra se však promění v sršatý štít, tisíce jedovatých jehliček probodnou dlaň.

To nebyl vůbec dobrý nápad.
Jako každý druhý po vánočním období, odložila jsem své milé tělo na hmotmoměr.
Odmítám tomu říkat váha, protože váha mě má zvážit, nikoliv urážet a protože je ona "váha" váhou moderní, tak mi ještě rozpočítávat výslednou částku na kosti, vodu a tuk. Považte - TUK!
Vždyť bez něho by pračlověk nepřežil tunajší chladné zimy, tehdy ještě ukrutnější, a zůstali bychom pod baobaby někde v Africe.
Ale budiž.
Inu zamyslela jsem se, že tedy vezmu "tu věc" na vědomí a zbytečky cukroví jsem podarovala slepičkám.
Celé mé snažení zhatil můj muž.
Láskyplně mi donesl 3 kilogramy mikrobů.

“Ženo moje,” četla Alex, “své kůře mozkové nedáváš pokoje ve dne v noci. Všimla sis vůbec, že už jsou prázdniny? Mám návrh. Co kdybys kůru svou mozkovou podrobila kúře odvykací? Dej si pokoj od matematiky a fyziky a přijeď za mnou odpočívat. Kam? Tam, kde je plno těch, co odpočívat nikdy nechtěli, ale teď už odpočívají věčně. Podivíš se, jací velikáni tu leží. Ale pozor: na celém velkém hřbitově najdeš jen jednoho tvého kolegu fyzika. Zato má na náhrobku vytesán zákon, který objevil. Jestli jsem tě správně pochopil, je to základ jednoho z oboru fyziky.
Tak co, bereš? Tvůj Antonín.”

"Papá, co dělá támhle ta kůra?"
"Jaká kůra, beruško?"
"Ta na tom pařezu... myslíš si, že se vyhřívá?"
"Nemyslím, beruško. Kůra si odvyká."
"Odvyká?"
"Dříve byla součástí majestátního stromu, a ten pokáceli. Kůra si zvyká, že je sama. Odvyká si, že už není součástí jednoho celku."
"A když ty budeš pokácen, budu si od tebe taky muset odvykat?"
"Ano, beruško, to je součástí života, ale to už budeš natolik zkušená, že to zvládneš úplně beze mě. Budeš se pyšně natahovat k slunci jako ta kůra. A teď už konec otázek a zastřel toho kluka, co se ti smál."
"Ano, Papá."

"Vy jste mi, Anežko, tuze - ale tuze - krásná."
Anežka nevěřícně kroutí bulvami.
"Vy se mi, Anežko, tuze - ale tuze - líbíte."
Anežce začíná být nevolno, (jako když Jean-Paul Sartre píše).
Pan Inženýr Vincenc Kvapil se při prvních potkáních neženýruje.
"Vy jste mi, Anežko, jako kvítek v rozpuku."
Anežka se rozhlíží po okolí. Tu strom, tamhle lavička, koš s odpadky...
Pan Inženýr hledí zasněně před sebe. Nevšimne si, že ho Anežka obejde směrem ke stromu a chlípně z něj odchlípne...
Kvapně vede si své Kvapil: "Vy se mi, Anežko..."
Rána.
Překvapený Vincenc si z vlasů vybírá kousky rozlámané kůry.
Vincenc Kvapil, netykavka.

Babka táhne ulicí dvě igelitky, z jedné z nich občas vypadne tisícikoruna. Uvidí to policajt.
„Matko, padají z vás peníze, odkud jsou, neukradla jste je?" zažertuje.
Babka odpoví: „Víš synáčku, já mám zahradu sousedící s parkovištěm u stadionu, a chlapi mi čůrají skrz plot na květiny. Tak já stojím za plotem a čekám se zahradnickými nůžkami, a vždycky, když některý prostrčí svého ...hmehm... skrz díru v plotě, chytím ho a zavolám - TISÍCOVKU, NEBO TI HO USTŘIHNU!"
Policajt pobaveně: „Hm, to zní fér, tak hodně zdaru! Jo, a co máte v té druhé igelitce?"
Babka: „Nooo, ne všichni jsou ochotni zaplatit..."