DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

Nad střechou něco zařvalo. Dělalo to pokaždé, když vyšlo slunce.
Vyhrabal se z postele a studený vzduch se mu zakousl do kůže. Přitáhl si deku blíž kolem ramen.
Nějak se mi podařilo dojít do koupelny bez toho, aby si zakopnul o nohy. Opláchnul se. Sprcha prskala, ale alespoň tekla. Pokusil se učesat, ale kartáč se mu zasekával ve vlasech.
Tuniku a legíny našel zmuchlané v rohu místnosti. Ponožky se pořád nezjevily.
Snídaně už na něj čekala na stole. Nabral lžíci, polknul…
Rozkašlal se
“Měl by ses probouzet ještě před snídaní, Dazi,” povzdechl si Hush: “tu kaši jsem ještě nestihl zalít.”

Když byla Sára holčička, rostly tam růže. Voňavý sad bílých, žlutých a rudých okvětních plátků. Nerudného zahradníka si ochočila, sama podobná čajovce Peter Paul Rubens. Zdravé poupě, kombinace jemně smetanové bílé s teple růžovou na tvářích. Měla vyrůst ve výjimečně poutavý květ.
V Osvětimi zkřehla.
Růžový sad vzala voda, Sářin stín si oblíbil Tisový pahorek. Mohutné stromy, obklopené bizarními pokroucenými výrůstky. Okolo voda.
Velcí vykládali moudra o vzdušných kořenech, které podpírají tisícileté tisovce a přivádějí kyslík. Shovívavě se usmívali. Nekazme malým pohádky. Neviditelné bytosti neexistují. Racionální. Namyšlení. Slepí.
Gupta věděl. Nesměle prababičku pohladil. To, co strom vypouštěl, nebyl jen pyl.

Do města dorazili před polednem. Freya byla nadšená. Lidé! Obchody! Najednou uslyšeli bubnování. Toto ji okamžitě stáhl do blízkého průjezdu. Bubnování skončilo.
„Na vědomí se dává… uprchlá chovanka… odměna za nalezení a vrácení…“
Freya chytila Tota za ruku a křečovitě ji stiskla. Vlastně se ho dotkla poprvé od trapné scény v hostinském pokoji.
Strčil ji za sebe a naznačil jí, aby bez pohnutí čekala. Cítil, jak v něm roste vztek. Inzerují ji jako zaběhlého psa!
Třásla se strachy a zklamáním. Myslela, že už mají vyhráno!
Bubnování zmizelo v dálce. Toto zkusil povzbuzující tón:
„Musíme z tebe udělat kluka.“
Ten pohled!

Práce v dolech byla většinou těžká, nebezpečná a málo placená. Lidé pracující v takových místech by měli být zbaveni veškerých sentimentů. Nejdůležitější bylo se vrátit z dolu naživu a vcelku. Například k detekci oxidu uhelnatého se používal kanárek. Jakmile kanárek ztratil vědomí, lidé důl opustili, jelikož se v něm hromadil nebezpečný plyn. Toto mělo znamenat koupi nového kanárka. Kanárci nebyli drazí a utilitárním chováním by bylo ho obětovat. Nicméně i tito lidé měli duši. A třebaže je to stálo hodně zdrojů, vyrobili resuscitační záchranný skafandr pro kanárka. Ten měl plynovou bombu s čistým vzduchem, aby se kanárek vrátil k vědomí.

Zubatá vrána má vážnou poradu v garáži.
"Musíme se rozhodnout, jak dál. S tím, co máme nazkoušeno, nějak vystačíme, ale nedostaneme se vejš. A mě to docela chytlo," nadhazuje Robal.
"Všema deseti," energicky souhlasí Aira.
"Tak jasně," samozrejmě dodává Mael.
"Hmmm, no nevim. Co jako máme dělat?" není presvědčen Gazen.
"Chce to vic vlastních songů - Maelovi muzika jde, a společně nějak vypotíme texty," odpovídá Robal.
"Taky bysme mohli někoho přibrat, klávesistu nebo někoho s keytardem," přidal se Mael.
"A taky hlavní vokál, já bych se ráda víc soustředila na nástroj a Mael co já vím také," přidala svůj pohled Aira.

Pročítali složité právnické formulace, až konečně došli k ceně.
„Za takovou chatrrč? Tolik?!“ Na Olympu šly mrákoty.
Hagrid před očima užaslého agenta poporostl skoro o třicet centimetrů. „Dyť přeci nekupujem šlechtickej zámek!?“
Agent pokrčil rameny. „V nabídce přece bylo jasně uvedeno, že nemovitost je určená k rekonstrukci. Cenu navyšuje pozemek.“
Olympa, zase při plném vědomí, pergamen odsunula. „Myslím, že to nepůjde. Částka je nad moje… eh… naše finanční možnosti.“
Hagrid si smlouvu zase přitáhl. „Ale pude. Zaměstnanej sem v Bradavicích vod čtrnácti. A kolik já toho utratim, že jo? Řek bych, že mám u Gringotovejch tech galeonů docela slušnou hromádku.“

Bojím se.

Nebe potemnělo a v dálce zaduněl hrom. Do tváře mě udeřil vítr. Další dunění. Pravidelné. Rytmické. Po cestě kráčí průvod. Muži svlečení do půli těla. Vyholené hlavy. Údery bubnů je ženou vpřed. Bosé nohy rozdírají kameny. Mrtvola na nosítkách. První dešťová kapka se hlasitě rozpleskla o nehybnou tvář.

Strachem mi drkotají zuby.

Dusné noční ticho rozrazil výstřel. Ztuhnu. Prsty křečovitě tisknou lem spacáku. Ruce i nohy prostupuje chlad. Nové výstřely. Daleko? Blízko? Zvuky se odráží od okolních kopců.

Svírá mě hrůza.

Nemůžu se vrátit. Nic nebude stejné. Přestala jsem i psát. Ty, které jsem milovala, nejspíš dávno zemřely.

Moře omývá pobřeží jako se omývá vina ze zakrvácených rukou. Tam daleko, kde rackové křičí ve svědomí z plna hrdla, leží útesy mé viny, na kterých se tříští můj život. Sny se mění ve vodní tříšť nočních můr a zpěněný příboj utápím v prázdných lahvích.

Moře hučí v mých uších jako poslední výkřik mé slabosti. Chodím jako mátoha po písku bolesti, kterou jsem způsobil. Uvědomuji si, jak bríza přináší ten tón bezmoci to vzít zpět.

Moře vrhá své vlny na zeď mého pokání. Jako Robinson na ostrově samoty rozjímám, že mě chytí. Chladný proud přináší změnu. Bouři, přijdi, já čekám.

Objel víc léčeben pro duševně nemocné pacienty, než si kdokoliv z nás umí představit. Neštítil se jich, pozoroval jejich chování, hovořil s nimi vždy laskavě a pilně psal. Hledal, kde se bere lidská duše a proč někdy tak zoufale opustí tělo dávno před smrtí.
Prozkoumal tisíce případů a byl přesvědčený o tom, že našel vzorec. Kolektivní, kmenové vědomí člověka, které se propisuje do duše. Archetypy, které nás utvářely jako druh, jenom upadly v zapomnění. Lidské nevědomí, které se vynořuje ze snů a obav, opouštíme každé ráno a stáváme se člověkem. Ale někdy se bohužel lidská duše vytratí během noci natrvalo.

Připadali si jako ve snu. Jeden šlahoun těsně minul Bedwyrovu hlavu a zakousl se do stěny za ním. Zato Fergus jen tak tak uhnul výhonku, který ho málem podrazil.

Popínavé kořeny a větve už probořily podlahu a střechu a mizely kdesi venku. Na zdech, které držely ještě pohromadě, vyrazily pukliny a praskliny a z trhlin odpadávaly kusy cihel.

Dírami, kam se oko podívalo, prorůstalo cosi děsivé a neustále se to rozšiřovalo.

Bezmyšlenkovitě Bedwyr popadl torbu s jejich nejdůležitějším náčiním a potom vytáhnul cestovní ranec zpod jednoho kořenu, původně uložen v truhle u postele, která nyní už neexistovala.

Zbyla jen zkáza.