Ostří a opora

Sotva muž s kufříkem odešel, byla mrňavá vlhká cela svědkem strašlivé tragédie. Edvin totiž zjistil, že tam leží ještě něco, a vzhledem k okolnostem mu vyhrkly slzy. Objal to krásné, ale chladné tělo, sevřel jej v náručí a teskně mu lkal, neboť takový osud si prostě nezasloužilo.
„Neví, kdo ti vdechl duši, neví, kdo tě z prachu dřel,
že by zuřil ovšem tuší, kdyby tě teď tady zřel.“
Vážně nevěděl, kdo jeho věrného společníka stvořil, ale důrazně mu teď v duchu doporučoval, aby se nedíval. Osušil si oči, omluvil se a zdrceně vrazil dokonalé ostří Excaliburu mezi mříže jako páčidlo.