Padák

Venku bylo docela hezky, takže jsem se na seskok vcelku těšil – jen kdybych s sebou pořád nemusel tahat tu bandu zobáků. Byli vykulení, těkali očima sem a tam, a když se konečně rozsvítilo zelené světlo, vůbec se jim do skoku do prázdna nechtělo.
„Tak dělej, nemáme na to celej den!“ popohnal jsem prvního.
„Já ale nemůžu,“ zkusil chvějícím se hlasem.
„Ale to víš, že můžeš,“ obrátil jsem oči v sloup a pořádně toho zelenáče nakopl do zadnice, až zmizel kdesi pod letadlem.
Jen mi ten blbec neřekl, že aby fakt nemusel skočit, vzal si místo padáku jen batoh s polštářem.