DMD č. 16. pro 16. 4. 2020. Téma: My se nedáme

Sedíme v zákopu a čekáme na ofensívu. Artilérie duni od šírání a teď už bude devět.
Už aby to začlo. Všechno je lepší než to hrozné čekání. Mlčky kouříme. Nemusíme mluvit, všichni myslíme na totéž.
Jsme tu sami za sebe. Na Rusy není spolehnutí. Prý: "Svobóda, ničevó něnádo." Svoloč jedna! Klidně by nás v tom nechali. Ale ať, to zvládnem, Slávku. To zvládnem! Hlavně, aby tě nedostali Rakušáci, jinak budeš viset za dezerci.
Eh, je to divný pocit, že jsem loni tohle dobou byl na druhé straně.

Najednou je ticho. Ticho? Zdá se mi to nebo...

Bratři, do útoku!

"Huráá!"

Mám kráter v kalendáři.
Kráter táhnoucí se od poloviny ledna do posledního březnového víkendu. Kráter, který spolykal všechny, kdo se bezelstně procházeli po jeho okraji bez jistícího lana. Kráter, ve kterém zmizely dva měsíce času, pět lahví vína, všechny nekonečné debaty o progresivním rocku, jedna opravdu vydatná večeře v japonské restauraci, moje soudnost, tři náplně do propisovačky a snad i kus mě samotné.
Stačilo se jednou probudit a zjistit, že jsem v pokoji sama. Bez ní - i beze slov na vysvětlenou.
Takhle se přeci nedá zakončit známost. Ne takhle dobrá známost.
My se přeci nedáme jen tak vyhodit do vzduchu.

Jsme v malé místnosti. Já, Petr, Anička, Marcel a Lucka. Jediným zdrojem světla je žárovka u stropu, baterky i mobily nám sebrali.

Anička s Marcelem zkouší odemkout zámek, ale asi měli špatnou kombinaci. Lucka se věnuje místní knihovně (její specialita). Mezitím s Petrem zkoumáme zbytek místnosti, třeba jsme napoprvé něco přehlédli.

To je ale divná skulinka v boku knihovny.

Lucka najednou hlásí, že našla klíč v knize s dvojitým dnem. A přesně pasuje do té skulinky!

Zasouvám klíč.

Cvak.

Knihovna odjela do strany - máme další místnost!

Všichni se radujeme. Čas máme dobrý a věříme, že i odsud "unikneme po našem".

Pod frázi "doba je zlá" by se dalo shrnout leccos. Finanční problémy, rozchod, přírodní katastrofa (To víte, že na Islandu asi vybuchne sopka? Nevíte, co? Protože co? Protože to nikoho nezajímá)...
...nebo nouzový stav.
A právě proto, že toho už všichni máme plné zuby, brejle a jiné vnitřní a vnější orgány. Právě proto, že i těm statečným začíná hrabat. Právě proto, že už se málokdo bojí, a všichni se spíš otravují.

My se nedáme. Nás ty malé chundelaté věcičky s nožičkami (ne, nemyslím tím netopýry, myslím tím ty roztomilé plyšové bakterie a viry) nedostanou.

Zase přijde den.

Třeba hned zítra.

Za úsvitu začala súťaž. A búrka. Nikoho to samozrejme neodradilo. Nejaká búrka si s rokom čakania na tento deň ani neškrtla. Malo to však následky. Polka účastníkov sa zranila tesne po vstupe na kameňoch vodopádu, tretina sa snažila použiť batoh ako dáždnik a nám so Soňou trvalo dosť dlho, kým sme našli dostatočne prijateľné miesto na kúzlo vyvolania spomienok. Už to skoro vyzeralo, že budeme musieť strácať čas hrubou improvizáciou, keď sme objavili malý skalný previs, kde sa voda nemala jak dostať.
Soňa vyslovila pár slov, o ktorých môžem akurát tak povedať, že zneli magicky, a potom ma obklopila tma.

My se nedáme! A ten virus porazíme! Vyrazíme do boje, v naší roušce bojové! A na rukou RUKAVICE, z igelitu, do pranice! (Co na tom že na plastu se prý drží nejdéle? Nebo snad ne? Už to je zase vše jiné?) Vyzbrojeni dezifekcí, zdraví se nam tím prý zlepší. Ruce budeme si umývati, na nákupy v omezení chodívati. Kdepak, my se nedáme! A až to skončí, pak teprve si ruce podáme (a třeba taky se i zlíbáme). Dobwrej chleba upečeme spolu, usedneme zas u jednoho stolu, s přáteli, rodinou, tím kdo bude chtíti. K oslavě, že spolu můžeme moct býti.

„Je to jednoduché,“ začal Ambrose bez vyzvání, „musíme najít prvního dendroptika a zničit ho, než stihne vysát duše celému městu.“
„Hm...“ potáhla Zelda z cigaretové špičky. „Nějaké tipy na jeho chycení?“
„Můžeme jít do lesa a upoutat jeho pozornost?“ Starobylé grimoáry praktickými radami neoplývaly.
„Geniální,“ utrousila Zelda sarkasticky, ale zvedla se a ze stojanu vytáhla nůž.
„Nepočkáme na tetu Hildu?“
„Není potřeba. V rámci prevence šíření nákazy jsem ji zabila a pohřbila ji na zahradě.“
Ambrose odložil knihu. Nadechl se k námitce. Všiml si krvavého otisku na dveřním rámu.
„Tak, synovče, jdeme! Nenecháme se přece zničit nějakou tupou oční bulvou.“

„Kolik jich je?“ zeptala se Augusta vnuka, neboť až na konec předzahrádky nedohlédla.
„Tři,“ odvětil Neville vykukující zpoza kuchyňské linky.
„Pche! Myslí si, že se nebudeme bránit! Že půjdeme jako kluběnky na porážku!“
Neville se rozhodl nekomentovat bizarnost tohoto přirovnání – kdo by porážel kluběnky? – a raději pokračoval v plnění viál bolákovým lektvarem. „Už jsou za brankou, babi. Brzo to začne.“
Augusta si zamnula ruce a pevně sevřela hůl. „My se nedáme, milánkové. Nikdy nepodceňujte Longbottomovy!“

Zaměstnanci ministerstva vstoupili do zóny smrti (tedy vstoupili by, než Neville přesvědčil babičku jen k bolesti a ponížení). Hejno trpaslíků se jim vrhlo na kotníky.

Jeden mává kopím, druhý mlátí pěstmi, třetí nakopává zadky
Všude je bordel, ženy křičí, to jsou ale zmatky!
Sedm samurajů, jedenáct parťáků, tři mušketýři
Dravé napětí se vduchem šíří
Kolou ses polil, popcornem se dusíš
A teď si mokrá kaťata rychle sušíš
Hltáš obrazovku, jak to asi dopadne
Naštveš se, když potřeba tě přepadne
Drsná hudba, výbuchy a frajerský zírání
Oběť, zloduch, láska a trochu týrání
Když už to vypadá pro aktéry bledě
Když se ocitají na tenkém ledě
Vtom před smrtí uniknou jen o vlas
I kdyby sami udělali podraz
Nic je nikdy neskolí
Dokud jim autor přežít dovolí

Izolace. Tři týdny. Jen on a Spock.
„Mrzí mě to,“ řekl upřímně Kostra, „nebudou to tři lehké týdny.“ Očkem mrknul na Vulkánce.
Kirk přešlápl. „Zkusím z toho vytěžit, co se dá,“ odkašlal si neurčitě.
Kostra na něj pořád soustrastně hleděl. „Tak běžte, ať tam nemusím s vámi. A to by nechtěl nikdo.“
„To rozhodně ne,“ odtušil Kirk pobaveně.
Spock čekal u dveří a přivítal ho pozvednutým obočím.
„Připraven, kapitáne?“
„Na něco takového se asi nedá připravit, pane Spocku,“ odvětil Kirk. „Ale my se nedáme.“
Měl z toho přirozeně obavy. Ty tři týdny mohly skončit velmi dobře… nebo taky velmi špatně.