DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

Dean was wondering with his laptop around the bunker. He went into the kitchen and nothing. He went to the library and nothing. His room, shower, garage, dungeon... nothing.
No internet connection what so ever.
He checked the router it was working. He assumed that because the lights were still on the electricity is working as well.
Extremely frustrated he went to make a coffee for himself, and he absolutely didn't spike it, not even little bit.
With an annoyed grunt, he set down in the kitchen.
From nowhere the connection was back.
"Hey Dean, I brought you a burger."

„Nemůžeš to vzdát! Slyšíš?!?“ zatřásla s ním. „Mnozí za tebe položili život. Nemůžeš teď zahodit ten svůj!“
Jako kdyby to nevěděl. Kvůli němu přišla o bratra, kterého dlouho chránila. Místo nenávisti, kterou by očekával, s kterou by se vyrovnal, se ještě usilovněji starala o něj. Zahanbovala ho. On měl být velitelem. Byl vyvolený… Tříoký. Nepřipadal si tak. Cítil se stále jako rozbité dítě vláčené na saních ledovou plání.
Navíc už nedokázal snít vlčí sny. Léto byl pryč, spojení se přerušilo.
A věděl, že se nikdy nikomu nebude moci svěřit, že smrt Léta ho zasáhla víc než smrt Jojena a Hodora…

Připojení není dostupné.
Kráme pitomej. Co na tom technickým vůbec dělaj?!
*
Záblesky vzpomínek. Jsem věc. Jsem člověk. Jsem?
*
Připojení není dostupné.
Nervózní vyťukávání hesla.
*
Ve vzpomínkách člověk používaný jako věc. V realitě věc s lidskou myslí.
*
Připojení není dostupné.
Vytočeně popadne telefon. Erik z technického si něco vyslechne.
*
Všechny emoce jsou ostřejší, probodávají mysl jako jehličky. Myšlenky bolestivě našlapují po pálících uhlících skutečnosti.
*
Hluché ticho.
"Tak tohle vypadá na průser," zabručí a uklidňuje sám sebe, "Eriku, co jste zas podělali?! Vždyť si tam ty potvory můžou dělat, co chtěj... "
"To můžou," odvětí tiše jedna zcela uvědomělá potvora a namíří zbraň.

Radiová zaměřovací služba wehrmachtu konečně vystopovala vysílačku, která dlouhé týdny mlčela a kterou teď odesílali depeši do Londýna.
Ten večer bylo v Morávkově bytě poněkud rušno.
Mašín rozrazil dveře a začal střílet do přepadového komanda.
Morávek kryl přítele od prahu pokoje, kde radista Peltán ještě vysílal zprávu o jejich svízelné situaci a ničil záznamy.
O pár minut později Mašínův osud zpečetila vzpříčená nábojnice v Morávkově pistoli.
Bez účinného krytí byl snadnou kořistí.
Ačkoli ne tak docela.
Než ho opravdu dostali, stačil se porvat s osmi gestapáky a třem se vysmeknout ze surového sevření. Zbraň pustil, až když mu prostřelili zápěstí.

Opravy tunelu v Nuseláku mají nejvyšší prioritu, jinak by jižní trasa zůstala odříznutá. Když hlavní údržbář zavelí, zabrat musí všichni chlapi.
Luciin otec pracuje u lisu s Polírem. Oba mlčí. Jeden neví, co by řekl, druhý sotva popadá dech.
Z vlnitého plechu se odloupne potrhaný leták.
SVOBODNÁ BRIGÁDA TĚ POTŘEBUJE!
"Přišel jsem kvůli nim o ženu," řekne náhle Polír, "dali bombu do poslední tramvaje."
"Já o místo v radě," odpoví, "moje žena se s nimi zapletla, asi z nudy. Teď je na Zličíně. Převýchova. Posledně mě ani nepoznala."
Na rameno mu dopadne těžká ruka.
"Pauza. Vzadu je pivo. Vem si."

Pozorovala krajinu ubíhajicí ve tmě za okny vlaku. Světla se míhala, spojovala se v barevné čáry místy přerušované temnotou.
Ta-da ta-da.
Nehybná místa se líně ploužila na kraji horizontu. Vagón zel prázdnotou, mohla se utápět ve své osamělosti.
Ta-da ta-da.
Pozorovala svou tvář ve skle a nořila se do hloubky svých očí. Pak tvář zmizela a zůstala jen světla za okny vlaku.
Ta-da ta-da.
Vlak se řítil temnotou a vše utichlo. Zavřela oči.
Ta-da ta-da.
Energie ženoucí ho dopředu zmizela. Vlak se ocitl mimo prostor, odpojil se od reality.
Otevřela oči.
Plula nekonečnou dimenzí, kterou tvořily tisíce světel.
Nebyla sama.

Kap kap, pleskají kapky deště o dno plechové vany. Když vydrží lejt dost dlouho, brzy se naplní. Teda, aspoň do poloviny. Když se přikryje černou plachtou, slunce ohřeje vodu a člověk se pohodlně vykoupe. Přitom si přečte noviny. Týden staré, ale nevadí. Špatným zprávám čas otupí hrany a dobré člověka potěší.
Šplouch, chodidlo se zanoří, a s ním i zbytek těla. Je velké. Chlupaté. Jeho majiteli je to šumák. Už dlouho.
Z vany je výhled na palouk. Kolkolem se rozkládají šumavské hvozdy. V křovinách souloží ježci. Liška si líně vykusuje blechu na zádech.
Žádný hluk.
Žádná civilizace.
Žádné připojení.
Ráj.

Vítr rozechvíval obrovskou bělavou korunu. Stará léčitelka, klečící v trávě, naslouchala šumu nespočetných zelených lístků, zhluboka vdechovala omamnou vůni, dotýkala se hladké kůry.
"Prastarý strome zázraků... Pijeme tvoje květy a vracíme se z horečných hlubin ke světlu.
Tvé listy jsou dlaně, které pohlazením snímají bolest a pozvedají nás z chladné země.
Přijmi mou oběť. Napij se i ty."
Kamenným nožem se léčitelka zkušeně a jistě třikrát bodla do bříšek prstů. Krůpěje krve vyprýštily jako kuličky posvátných plodů.
Zabořila zraněné prsty do kypré hlíny. Ucítila, jak se kořínky pohnuly. Bolest, když se přisály.
Se zavřenýma očima klesla pod rozkvetlý bez, připojená.

Nevím, kde jsem byla. Já jen vím, že se musím vrátit a to okamžitě. Něco je špatně! Dosud jsem byla lehká jako peříčko, ale jak se blížím, jsem stále těžší. Nějaký hlas – v mé hlavě – volá:"Takhle ne! To je moc br..."
Cítím se jako na velmi rychlém tobogánu i s těma hupíkama, ale v takovém zvláštním silovém tunelu, tvaru víru, který září a míří kamsi dolů. Cítím jak se strašlivě tenoučkým, zlatostříbrným "provázkem" vcucávám zpátky po svého hmotného těla a jsem plně při vědomí. Rychle otevírám oči a rozhlížím se. Po několika vteřinách se náhle vedle mne zjevuje duch...

Jsou věci, na které princ z Nemanic stačil sám. Lov postarších dam, hostiny na cizí účet, turnaje v pokeru a další kratochvíle, které království vydobyly jeho pověst. Těžko by získal princeznu, pokud se nepřipojil k loupežníkům. Natož aby se přiblížil k drakovi, tím spíš, že tenhle drak měl zjevně v oblibě prince a v minulosti mu posílal vzkazy, že je k sežrání. Vydal se tedy se svou prapodivnou družinou vstříc pohádkovému lesu a pohádkovému bohatství. Na bílého koně mohl zapomenout, ale osedlal aspoň pajdavého kozla a doufal, že osobní kouzlo a šarm bude silnější než všeprostupující odér toho nebohého zvířete.