DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Vyprávěli si o ní tajně v chalupách.
Vyjdete v noci, obtížení veškerým svým majetkem. Vyděšení z neznáma, se zoufalou nadějí v srdci. Míříte daleko a doteď jste byli sotva za humny.
Náklad bude lehčí a lehčí. Vyhnete se japonským pirátům, naučíte se jíst kůru a jehličí a půjdete dál. Možná ne všichni, možná ne rychle, ale půjdete.
Až nebudete mít na zádech ani v srdci vůbec nic, překonáte ze setrvačnosti poslední kopec a kamenitou silnicí dorazíte do tábora Ga Byeol Cho.
Získáte šanci žít jako člověk.
Vzývaná, obávaná, náročná, nezapomenutelná. Každý po ní touží, málokdo se odváží.
Cesta do Hamjoo.

Nenávist a opovržení. To byl její denní chléb. A dlouhé kolony troubících aut.
Pak ale vznikl Partikulární patriotismus. A ideologie hlásala jasně: "Miluj svou městskou část se vším všudy." Tu se o ni začalo zajímat. Nejen na úřadech. Prudce narostl počet lovefie s panoramatem čadících aut. O potyčkách vyvolaných falešnými zprávami o brzké dostavbě vnějšího obchvatu Prahy ani nemluvě. Dětskou soutěž pořádanou radnicí Prahy 2 vyhrál obrázek s názvem Šedá, ale naše.
Jeden nadšený latinofilní student Arcibiskupského gymnázia pro ni ve své seminární práci užil výraz Regina viarum . A "Královna cest" jí zůstala. Na nějakou "magistrálu" už si nikdo nevzpomněl.

Edinburgh was next on their list.
Risa couldn’t wait. She loved the city, especially the upper part of the Royal Mile. It shined so much. Well, it had magic, that’s the right term for the shine. There are magical structures, half concealed portals and built in artifacts. She could see it even before and now, after her training, it will be something fabulous...
Except it wasn’t.
When they arrived, she went straight through the Roxburgh’s Close to the St. Giles cathedral.
It always shined.
Now it was just... dark.
Yes, there was something to report.
The Royal Mile turned off.

Jeho život byl protkán množstvím křižovatek, kterého ho nelítostně nutily k výběru. Většinou směr našel okamžitě, ale v nestřežených okamžicích přišly takové, kde volba znamenala vše.
Nyní přemýšlel, zda své cesty zvolil správně. Jaký by jen byl jeho život, kdyby se tehdy rozhodl s Mae prchnout? Dokázal by zachránit Gee před tím strašným osudem, kdyby ji neopustil? Byla by jeho žena a děti stále naživu, kdyby se tehdy postavil králi a nevzal do služeb panoše?
Na to snad ani draci neznají odpověď.
Nyní věděl, že veškerá rozhodnutí směřovala k jediné cestě, královně cest, jejíž cíl dychtivě čekal v Dramonské cele.

Blížila se půlnoc. Jediná lampa, osvětlující tmavou chodbu, pomalu dohasínala.
Jen málo studentů si po večerce troufalo vejít do zdánlivě nekonečného bludiště pochmurných zákoutí, tajných uliček a sklepení.
Vždycky se sice najde několik odvážlivců, ale ti většinou nekončí moc dobře. Někdy prostě nepomůže ani neviditelný plášť ani Pobertův plánek…
Protože nepřítel, čekající v tom nejtemnější koutě, má něco, co chybí všem ostatním. Zaprvé, komplice. Klíčový je samozřejmě i moment překvapení. Ale poslední, nejdůležitější výhodu, zajistí jen dlouhá leta praxe. Bezchybnou znalost terénu.
*
„Můj poklade,“ ozval se nakřáplý hlas podrážděně. „Máme tu nezvané hosty?“
A paní Norrisová se vydala na lov.

Asi jsme kdysi měli domov. Bylo to před únosem, než máma umřela při porodu čtyřčat.
Zůstala jsem pak jen já, moje trojče a mrňata, o která jsme se začali starat. Jsme animágové, stačilo jen nalovit v džungli dost masa pro mě, jednoho orla, tři lvíčata a jednu malou sovu.
Když bylo čtyřčatům deset, začali jsme cestovat po Zemi. Sice jsme nikdy nechodili do školy, ale zvládáme mluvit hodně jazyky. Bavíme se tím, že vládneme cestám.
Ale někdy si říkám, jestli není na čase se někde zastavit a poslat je do školy. Třeba v ČR, kde jsme tehdy s mámou bydleli?

Napřed netušila, kudy.
Pak si řekla, že ráda píše, a tak zkusí žurnalistiku.
A začala v duchu snít o své budoucí škole...
Nicméně jistota je jistota, a tak si dala ještě další přihlášky. Na Filozofickou fakultu. Obory Historie, Dějiny umění.
Nakonec jí všude chybělo pár bodů.
V poslední chvíli se naštěstí dostala na Fakultu tropického zemědělství na ČZU. Záchrana na pár měsíců. Tady určitě nezůstanu...
Další rok zkusila znovu žurnalistiku. A taky dálkovou v Brně. A taky Pedagogickou fakultu, čeština s dějepisem. Musím přece z ČZU zmizet, tu nikdy nezvládnu...
Chybělo jí zase pár bodů.
Nakonec zůstala.
Teď je šťastná.

Cesta králů, cesta královen, královna cest.
Ta poslední.
Prošly po ní miliony lidí, miliony zvířat, živých tvorů, bytostí.
Zabolí jen ti, kteří jsou nám blízcí. Smutné.
Dědeček z jedné strany (ten s angličtinou), dědeček z druhé strany (ten hrozně vzdálený). Ten bolí míň. Pardon.
A pak...
Je to jedenáct let, ale první pejsek. Patetická myšlenka nikdy nezapomenu. Pořád jsem nezapomněla.
První můj - a hlavně tvůj, lásko, samozřejmě - kocourek. Černý a bílý a k smrti mazlivý.
Útěchou je, že na konci cesty naši nejbližší něco ucítí. Uvidí, uslyší. Něco nového. Něco...milého. (Po té bolesti.)
Třeba TAKŽE DOBRÝ VEČER.
Nebo KVÍK.

Když jde Martin sám do práce, když mu Kryštof usíná v náručí, přemýšlí, co by bylo, kdyby...
Je to taková hra. Co by se stalo, Kdyby Kryštof nestudoval ve Švýcarsku? Kdyby zůstal, jezdil na motorce a nosil Martinovu koženkovou bundu?
Kdyby se Kryštof vrátil domů a Martin by ho nepotkal na ulici?
Kdyby si Martin před rokem nechal přemluvit do "kafe" s tím pěkným barmanem ?
Někdy to Martina rozesměje, co kdyby dělal instruktora surfování v Austrálii?
Někdy ho to děsí a potřebuje Kryštofa najednou obejmout.
Kryštof v jeho náruči je jistota, že jdou nejlepší cestou, kterou jim osud mohl nabídnout.

„Ehm, tak já začnu.“ Lodivod si odkašlal. „Jsi královna cest, co mě v dál může vést.“
Minul zrádný vír, který jako by uskočil stranou.
„Až nastane máj a háj počne kvést.“
Balvan, který tarasil proud vlevo, se ponořil pod hladinu a podezřele tam bublal.
„Kdo by to nevěděl, když krajem jde zvěst, že tvá krása rve srdce až na tisíc verst?“
Teď si naběhl.
„Těch tisíc verst, těch tisíc verst…“
„Dobře, pustím tě dál do meandrů,“ řekla rusalka, která ho vytrvale provázela. „Už za to kreativní využití ‚verst‘.“
Lodivod se málem zhroutil úlevou.
„Ale na zpáteční cestě mi to zarapuješ.“