DMD Bonus č. 6 pro 24. 4. 2015. Téma: Nezáleží na tom jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je jestli reinkarnace věří ve vás.

Věděli jste, že na planetě Zemi žije přes sedm miliard lidí? Určitě věděli. Tak začíná každý dokument o naší rodné hroudě. Pak pokračuje výčet dalších obecných dat, během kterých divák začne zívat a přepne program dříve, než by se dozvěděl to hlavní. Jemu to samosebou nevadí. Naopak. Nevědomost mu dělá dobře.
Takže se třeba nedozví, že dnes bylo v Nepálu zemětřesení, které poničilo spoustu historických chrámů a zabilo kolem tisíce lidí. Další kapka do hlubin oceánu. Zemi to nevadí. To se jen poškrabala. A lidé v zoufalství začnou vše opravovat. Zůstane jen naděje, že nové město příště vydrží.
Hele! Tsunami.

Rozhovory dělám často. Tenhle mě zaskočil.
Ten hlas! Zase jsem stála na lesní cestě, padal teplý déšť a my se jen smáli a běhali v kalužích jak blázni.
Pak jsem ho uviděla. Opřeného o lahvově zelené auto, ale nebyla to stará známá škodovka.
Místo očí eura. Dolary. Koruny. Prostě prachy. Dokola vykládal, co má, co nemá, co bude mít, kde byl, kde bude. Nebavil mě. Pořád mu to slušelo, ale už to nebyl ten kluk, co jsem znala.
Rozhovor o celebritě vyšel. Fanynky šílely. Šéfka pochvalně kývala hlavou.
Jen on nechápal, proč odmítám další schůzku. Vždyť celebritě se přece neodmítá!

Ta písemka se mi opravdu povedla. Byla jsem na sebe hrdá. Zevnitř Komenský, zvenku Frištenský. Proklepnu si, co ve studentech je. Po vzoru Nikoly Tesly jsem vytvořila otázky - dvě odborné a tři ze všeobecného přehledu.
Výsledek mnou otřásl. Polovina z nich nevěděla, kdo byl Ptolemailos. Třetina neurčila hlavní město Brazílie. Jen dva znali autora Krakatitu. Debakl v odborných otázkách byl jen třešnička na dortu.
Po chvíli nevěřícného zírání mne osvítilo poznání. Tady ve sklepě není signál. Jsme příliš daleko od Googlu, daleko od Wikipedie. Museli se spolehnout jen na své znalosti. Ukázalo se, že většina z nich je reinkarnací dýně.

Na světové výstavě byli jsme pobaveni imprinty – otisky snů dávno minulých osob. Tyto podivuhodné bytosti (ano, skutečně se jedná o bytosti) se zhmotňují, pohybují a dokonce i komunikují se svým okolím. Mezi velikášskými frázemi o tom, jak zbrojní průmysl zpracování nočních můr konečně přispěl i k rozvoji civilní společnosti, však zapadl jeden nenápadný detail. Strašidelná skutečnost, že imprinty nesou podobu skutečných a mnohdy již dávno mrtvých osob. Jen si představte, že po světě takto běhá bez vašeho (a zejména bez jejího) souhlasu například reinkarnace vaší babičky. A co hůř – představte si, že se přihlásí o již dávno šťastně převedené dědictví!

Věděli jste, že práce na zahrádce je nebezpečná.
Samozřejmě. Můžete si hnout zády, popálit se o kopřivy, pokud jste hodně šikovní, tak se seknout motyčkou.
Jenže není nebezpečná jen pro vás. Kolik žížal, brouků, larev a podobného živočišstva padne za oběť zrytí záhonu. Kolik jich najednou má místo střechy nad hlavou podlahu?
Představte si, že jste užovka. Za pěkného dopoledne si ležíte na sluníčku, trochu krytí drnem trávy. A šup. Rýč vám zlomí páteř. No a co s vámi? Prostě vás tím rýčem ubijí. Zakopou a nerušeně zasadí dýně.
Pak se jen modlí, aby ty dýně na ně nezačali syčet.

Myslím si, že nejsem neschopný a umím se postarat o domácnost. Můj muž je teď nemocen, proto jsem včera zrušil návštěvu rodičů a zůstal s ním doma. Večer jsem dělal palačinky a jestli neporušená opustila pánev jedna, bylo to moc. Dnes se dařilo, dokud jsem se nerozhodl, že uvařím vepřo knedlo zelo. Při krájení cibule jsem se pořezal, maso jsem spálil a knedlíky mi nevykynuly. Na reinkarnaci jsem nikdy nevěřil, ale teď jsem přesvědčen, že jsem v minulém životě přinejmenším zabíjel rodné. Můj muž se na druhou stranu v příští inkarnaci narodí minimálně jako dalajláma. Protože mi ten oběd pochválil.

Občas se i mezi kouzelníky setkáváme s lidmi pevně přesvědčenými o platnosti karmického zákona.
Často jsou přesvědčeni o tom, že někdo jako já musel být v minulém životě někým mimořádně odporným. Třeba že jsem znásilňoval děti nebo mluvil nahlas v kině*.
Zajímavé je, že titíž lidé se vždycky považují za převtělení velkých umělců, vědců, nebo králů.
Osobně bych je tipoval tak maximálně na háďátko řepné.
Nicméně člověk by neměl ideu zavrhnout jen proto, že v ni nevěří (ostatně co kdyby věřila ona v něj, že), rozhodl jsem se proto probrat problematiku s odborníkem.
Takže, Fawkesi, co si o tom myslíš?

Tezuo udeřil dlaní do automatu. Byl to už rok. A tohle nebyl příběh od Murakamiho, aby se vydal hledat jukebox, který by mu jí připomínal. Potřeboval se sebrat jiným způsobem.
Posadil se na kraj zídky u hospody, aby si zapálil cigaretu. Jak v bundě pátral, narazil dlaní na malý sešit. Kdysi mu do něj psávala vzkazy, myšlenky, co ji napadly. Poslední záznam byl o měsíci z jejich výletu do hor. O tygru a reinkarnaci.
O nohu se mu otřela černá kočka. Podrbal ji za uchem.
"Stále se touláš?"
"Jako ty. Doufala jsem, že ses přes mě už dostal."
"To Murakami... "

Vidím tě.
Jak se tam procházíš.
Naparuješ se před tou ženou jako pyšný páv.
Trápí tě někdy svědomí kvůli tomu, co jsi udělal?
Ne jistě, že netrápí.
Ty přeci žádné svědomí nemáš.
Věříš v posmrtný život?
V reinkarnaci nebo si myslíš, že po smrti je nic?
Na tom ale nezáleží že?
Nezáleží na tom, jestli věříš v to, že se po smrti převtělíš.
Stejně to na tobě nezáleží.
Stejně by si byl nějaký odporný hmyz.
Užij si své poslední dny, Malcolme.
Užij si poslední chvíle se svojí rodinou.
Přicházím.
Blížím se k tobě.
A až tě doženu.
Nic ti nepomůže.

Ta otázka mi nedá spát. Prý – můžeš si vybrat osobu, ale ne čas. Do jaké postavy by ses chtěla převtělit?
Hermiona mě napadá první. Když si ale představím, že bych se trefila do doby jejího pobláznění Ronem, vyděšeně vrtím hlavou.
Arwen by nebyla špatná. Co ale dělala, když zrovna nepomáhala Aragornovi zachraňovat hobity? Nenudila bych se?
A co mužské postavy?
Jaképak by bylo strávit den jako můj milovaný Bodie? Nemuselo by být špatné dívat se na svět a ženy v něm pro jednou z pohledu lovce. Jenže on je věčně postřelený nebo zmlácený, to ne…
Radši zůstanu ve své kůži.