Výtvarné umění

Ty jsi krásný ptáček. Bojím se pohnout, abych tě nevyplašila. Chudáčku. Taky ti je zima jako mně? Já mám aspoň kus starého pytle přes sebe. Sousedka už ho chtěla vyhodit. Poprosila jsem ji, jestli si ho můžu vzít a ona mi ho dala. Jak jsem za něj ráda! Sice moc nehřeje, ale bez něj by mi zimou jektaly zuby. To by byla jiná muzika, než ta tvoje. Ty totiž krásně zpíváš. Tak nádherně, až se mi tají dech. Polekala jsem tě? To nic, to mi jenom kručí v břiše.
Neboj se. Zůstaň. Já ti neublížím. Ne, neodlétej. Prosííím. Ještě ne.

„Budu sice špinavá, ale už to nemůžu vydržet. Musela jsem si k tomu sednout. Hrozně mně tlačí bota,“ vzdychne Marie. „Musím ji odnést k ševci do opravy. Mám nohu samý puchýř.“
„Mně zase pořádně bolí záda. Je to náročné sesypat brambory do pytle, když mi ho nepodržíš.“
„S tím ti teď opravdu nemůžu pomoct. Sotva se postavím na nohy. Budu sbírat brambory jen do půli košíku, abys je mohla lépe přesypávat. Ale mám nápad, jak ti pomoc jinak. Aby nám práce šla lépe od ruky, můžeme si zazpívat.“

Za chvíli si pole pobrukuje s děvčaty: „A ty boty do roboty...“

Ach ty sítě. Jsou chatrné a vetché jako já a mé zdraví. Trhají se jako moje vzpomínky. Síťoví je samá díra jako moje paměť. Vím, že mi oběd chutnal, ale už nevím, co jsem jedl. Dobře si však vybavuju své mládí. Byl jsem plný síly. Teď mám přezdívku fosílie.
Naštěstí zapomínám většinu špatného, co mne potkalo.

Sítě jsou celý můj majetek. Žena mi zemřela, ale sítě se mnou zůstaly. Nemám to srdce je vyhodit. Celý život mne živily. Kde bych bez nich dneska byl? Je fakt, že spravování věnuju víc času než samotnému lovu ryb. Přesto je budu spravovat dál.

„Dnes je můj den,“ spokojeně se usmívá ženich. „Už je ruka v rukávu. Moje nevěsta je nejhezčí v širém okolí. Rád ji dám celý svůj majetek, protože ona je teď to nejcennější, co mám. Právě teď mi se sluhou pomáhá upevnit šerpu. Nejsem mladý, ale budu důstojný. Šerpa je skvělá věc, zakryje mé vzdouvající se bříško,“ pochvaluje si.

„Dobře jsem to vymyslel. Kvůli své touze se zaprodal. Svatbou padnou dvě mouchy jednou ranou. Ty budeš zaopatřená, nic ti nebude chybět. To já ti nedokážu dát, ale jako jeho sluha ti budu nablízku. Učiním tě šťastnou jinak,“ šeptá mládenec své milé.

„Dnes je můj den,“ spokojeně se usmívá ženich. „Už je ruka v rukávu. Moje nevěsta je nejbohatší v okolí. Co na tom, že není nejmladší. Však já také ne.
Ještě upevnit šerpu a mohu vyrazit ke kostelu. Šerpa je skvělá věc. Zakryje moje vzdouvající se bříško,“ pochvaluje si.

„Moc stál o mojí ruku. Naštěstí prodal svou kůži lacino u vidiny, že sňatkem získá mnohem víc. Poblouznění mládím umlčel mamon. Konečně se mi přestal dvořit! Vážně mne to už obtěžovalo. Úžasně jsi to vymyslel. Jsi skvělý dohazovač.“

„Pššš, nemluv tak nahlas, ať nás neslyší. Mohl by si to rozmyslet,“ šeptá mladík.

„Uf. Jednatřicátá míle. Sotva pletu nohama,“ vzdychl si chlapec. Únava se mu uhnízdila v celém těle. Posadil se těsně vedle milníku. Stráň mu posloužila jako opěradlo. „Jen na chviličku,“ pomyslel si.
„Všechno má své meze. Všechno se dá změřit, zvážit,“ mudroval. Proč vlastně lidi staví milníky, vytyčují meze, když je pak i pod pohrůžkou trestu potajmu posunují?“ vrtalo mu hlavou.
Jeho věrný druh se k němu přitulil. Chlapec ho obejmul. „Všechno má své meze,“ pokračoval v úvaze, „ale naše láska je bezmezná, viď Rexi.“ Pes na souhlas olízl hochovu ruku. Poutník slastně zavřel oči.
„Jen si pospi, já budu hlídat.“

Křiklavé barvy plakátů na sebe strhávají pozornost. „Nedívejte se dolů,“ varují, „není oč stát.“ Tak jako rudá barva na semaforu signalizuje zastav, tak různé odstíny červené některých jako by říkaly: „Stop žití.“
Před nimi na chodníku nehybně leží muž bez známek života. Poutače dál lákají, ale on si už nepřečte kam.
Dva muži bezradně hledí na kamaráda.
„Co teď?“ myslí si jeden.
„Už mu není pomoci,“ přemítá druhý.
Zdrcená stařenka přemýšlí: „Každý den čekám na zubatou a pořád tady straším a on takový mladý mne předjel. Tak jako manipulační jízda dorazil do vozovny smrti dřív, než autobusy dle jízdního řádu.

Oklepal z kořenů přebytečnou hlínu, umístil je do květináče a zasypal hlínou novou.
"A na světlo s tebou." Položil hliněný květináč na verandu a oprášil si zeminu z nohavic.
Škoda, že bylo dnes zataženo. I když se ta ponurá nálada vlastně docela hodila.
"Musíš to dělat teď?" Dcera vyšla z domu a mračila se jako dnešní nebe. "Víš, že tu babička za chvíli bude."
"Vím."
"Tak se na to obleč!" Sama měla na sobě odpudivou zástěru, kterou dostala od jeho tchyně.
Přikývl, přehodil si přes montérky sako. A do ruky vzal násadu.
"Na co máš ty vidle?"
Trojzubec, pomyslel si.

Červánky ráno, námořník má starost.
Červánky večer námořník má radost.
Pranostika

Dnes si řekli ano. Konečně sami. Svatební oděv vyměnili za civilní šaty.
Procházejí se po večerním nábřeží. Vychutnávají si, že jsou spolu. Vnímají navlhlý vzduch od moře. Vítr rozpustile napodobuje vodotrysk. Hladí hladinu. Teď ji ozdobil vlnou ve tvaru chocholu. Večer má zvláštní atmosféru. Jakoby někdo před ně rozprostřel trochu vybledlý královský plášť. Chodník má od červánků zvláštní narůžovělou barvu. Co jim asi předpovídají? Varovali ho před řečmi tchyně, ale tu si přece nevzal! Co je asi čeká? Budou pro ně příští dny příznivé? Bude jejich budoucnost stejně růžová?

Malý balíček nevinnosti. Bezbranné miminko. Jeho bezmocnost umocňuje povijan, bránící v pohybu. Měkká deka příjemně hřeje. Maličké ještě nemluví a svoje potřeby vyjadřuje pouze pláčem. Dlouho říkalo svému okolí, co chce, ale nebylo vyslyšeno. Nakonec vysílením usnulo. Ještě se ale kaboní. Víčka překryla nespokojenost.
Spí. Copak se mu asi zdá? A mají vůbec nemluvňata sny?
Veškerá pozornost je zaměřena na děťátko. To působí osamoceně. Není tu nikdo jiný. Žádný předmět, jenž by po probuzení mohlo pozorovat. Trochu tristní pohled k němuž přispívá velmi tmavé pozadí. Miminko však leží v záři světla, které symbolizuje život. Jak asi bude jeho tok dlouhý?