Třicátásedmá

„Neříkej, že těm zkazkám věříš ty? Vrchní klerik Metra, ztělesněný realista!“

„Raději o sobě přemýšlím jako o pragmatikovi, když dovolíš.“

„No, ale stejně.. Vždyť to jsou povídačky!“

„Jak jsem řekl, měl jsem čas studovat. Dokonce i dokumenty, které jsou na indexu. V některých souborech z doby před katastrofou jsou poznámky o tajném výzkumném středisku, které bylo poblíž. V místě, které se jmenovalo Řež. Velmi příhodné jméno, jak se zdá. Zřídila ho a provozovala vojenská síla zvaná NATO. Ale výzkum se nesoustředil na klasické zbraně, zkoumal paranormální možnosti boje. Předvídání a proroctví. Přenos myšlenek. Čtení myšlenek. Ovlivňování.“

„To mysleli vážně?“

„Nevím. Možná jen zkoumali možnosti. Ale položme si jinou otázku – nezní ti to povědomě? Nepřipomíná to schopnosti, se kterými se vrátil můj syn?“

„Ale jak by dokázali přežít katastrofu?“

„Výzkumný ústav byl podle všeho maskovaný jako středisko pro výzkum jaderné energie. A měl vlastní kryt. Představme si, čistě teoreticky, úkryt plný lidí s předpoklady k paranormálním schopnostem. Smíchané dohromady s vojáky. Kdo ví, co se může vylíhnout za tak dlouhou dobu, na malém prostoru, v takových mozcích?“

„Sám víš nejlíp.“

„Budu se tvářit, že jsem to neslyšel, Slobodane. Stále jsem Vrchní. Nezapomínej.“

„Nezapomínám. Snažím se to přepít.“

„Navíc se zdá, že narozdíl od Metra, v tomto úkrytu nad vojenskou částí převládla ta civilní. Ta s jinými schopnostmi. To by vysvětlovalo ten odpor k ozbrojeným lidem. Tu nenávist k vojákům. Díky přístrojům z bývalého výzkumu, mohli přijít na to, že se dá vyjít na povrch. Nejspíš to zjistili dřív než my. Co když to ale posoudili chybně? Vystoupili a to, co zůstalo po záření na povrchu, ještě znásobilo jejich schopnosti. Změnilo je to.“

„Pak jsme je poslali do pekla!“ sklenice ve Slobodanově ruce se roztříští na malé střípky.