Třiatřicátá

Tom se smíří se smrtí, jeho tělo schází,
z dřímoty ho probere až těch několik frází:
“Jsi ve věži, máš mučenku, co ti ještě schází?
Rozemni ty suché květy,”
doléhají k němu věty.
Zuzanin hlas promlouvá tu Settonovi do uší,
jak a odkud mluví k němu, to Tom vůbec netuší.
“Hoď je na zem, trpělivě vyčkej, co se stane”,
doufá, že hlas nedává mu jen naděje plané.
Za chvíli zem pod nohama začne se mu chvět
a Setton má chvíli pocit, že se bortí svět.
Do prstu u nohy cosi ho hryzne
a zvíře s kousíčkem malíčku zmizne.
Tom cítí bolest a rozzuřen zvířetem,
v nadávkách pomalu loučí se se světem.
V jeho duši probudí se znovu nevíra,
hladov, žízniv, nedostatkem vzduchu umírá.
Jediné, co mrzí jej, než naposledy vydechne,
je, že až tu bídně zhyne, nikdo po něm nevzdechne.
Že pátrání po vrahovi půjde do kytek
a potrestán nebude ten lidský dobytek.
Setton tedy umírá pohřben v jedné z věží,
jeho smrti uvěřit lze jistě jenom stěží.
Kde je všechna naděje, kde potřebné kouzlo?
Čtenář křičí: “vypravěči, kam to všechno sklouzlo?!”
Vypravěč se usměje tak blahosklonně, jako bůh,
ví, že má stroj na zázraky, vstane i náš dobrodruh?
Pera v rukou vypravěčů zvládnou zvraty v ději,
život mohou mrtvým vdechnout, ovšem jen když chtějí.

Nejsi s koncem spokojen? A o co bys stál?
Že v Tomově příběhu mám pokračovat dál?!
Jak na řadu přišli červi?
Na ten popis nemám nervy.
Na těle Setton je netušíc hostí,
mrtvolu sežrali do morku kostí.
Z hrdiny nám zbyla hlína, tam není co rozvíjet,
otázkou je, kdo teď bude objevovat další svět.

Znám i verzi o tunelu, kterýmž Setton, dosud dýše,
protažen byl jistým tvorem za hranice této říše.
Osobně mám ale radši jinou, co nám brání,
klávesnicí vysoustružit jedno zmrtvýchvstání?
Jistý tvor pronesl Deus ex machina,
Settonův příběh se podruhé začíná.
V Zlobříně zůstává na věky pochován,
ale dík kousanci prst je z něj zachován.
Sousední království Pohádkov zve se
a strýček Pompo tam farmaří v lese.
Z části celek vypěstuje, nevíš-li to, tedy slyš,
znovuzrozen Setton hledí jako vyoraná myš.
Představte si v záhoně si vyrůst jako zelí,
Pohádkov je místo, kde smí vypravěč být smělý.
Vymyslet si zázrak hodný pohádkových rozměrů,
aby ten náš příběh mířil ke šťastnému závěru.
V Pohádkově připadá si Setton jako v dětském snění,
pohádková realita předčí všechna vyprávění.
Prochodí zem křížem krážem, potká známé postavy,
s některými zapřede řeč, jiné jenom pozdraví.
Z perníkové chaloupky když uloupne si perníček,
čestně přizná, že hladový byl on, a ne Jeníček.
Protože zná fígle báby, co chaloupku obývá,
jak se zmíní o lopatě, podezření nabývá.
Radši coby satisfakci nabídne jí svoje služby,
chvíli bábu obskakuje, splní všechny její tužby.
Po práci podniká výpravy krajem,
který je pro něho soukromým rájem.
Všechny místní zná a jako krajany je zdraví,
procházet tou krásnou říší nesmírně ho baví.
I zde má pohádka ten správný konec,
najde si kopeček a na něm zvonec.
Od babizny odnáší si v lněném pytlíčku,
taky jednu všední, přesto vzácnou kytičku…

Nechám ti tu čtenáři prostor pro snění,
jakékoli zápletky konec nemění.
Projdi si tu krásnou zemi, její reálie,
popřemýšlej, kdo všechno v ní krom ježibaby žije.
Většina zlých postav žije za hranicí říše Zlobří,
v Pohádkově najdou se až na výjimky lidé dobří.
Postavičky z vyprávěnek koho bys chtěl potkat?
Zkus svou vlastní fantazií tenhle příběh protkat.
Sejdeme se na hranicích se sousední říší,
kde pro tebe se Settonem další příběh píši...