Skryté město - kapitola 37

Plno bolesti. Dezorientace. Nemožnost pohybu. Rozespalost.

Když Koba otevřel oči a ještě se pořádně neprobudil, zaplavila ho hromada velice smíšených pocitů. Z nichž tím nejdůležitějším byla dezorientace. Snad možná ještě spal a konečně se mu zdál sen, ale rozhodně v tuto chvíli nebyl na místě, kde usnul. Otočil hlavou a v krku ho zabolelo.

Tohle nebyla vila s tajným prostorem pod nohama. Kdepak, tohle byl malý prostor plný bordelu, obehnaný dřevěnými stěnami a prkny přibytými na oknech. Když se Koba chtěl postavit, zjistil, že nemožnost pohybu se mu vážně nezdála. Pořádně se rozkoukal. Seděl na rozviklané židli s rukama spoutanýma za zády.

Zdálo se, že vilu vyměnil za nějakou dlouho nevyužívanou kůlnu. U jeho nohou se válela dohořívající pochodeň. Rozhlédl se a nikde nezahlédl Rolla. Zůstal uvnitř domu? Netušil co se s ním stalo, ale největší starost si teď Koba dělal sám se sebou. Musí se odsud dostat.

Stěny podpíraly různé poličky, některé s prohnilými prkny, jiné stále držící. V nich se válely zrezlé nástroje k udržování zahrady a mnohé, které Koba ani nepoznal. Všechno však bylo zanesené prachem. Podlahu zaplňovaly kopy suti a zbytků ze staveb, plno nedodělků a starého šatstva. V jednom rohu stály naskládané zrezlé pasti na zvířata a jeden štít, kterému chyběla horní polovina. Na obrázku, jestli tedy Koba dobře viděl, se rval býk s nějakou chlupatou šelmou. Kolem se točil v květinovém rudém vzoru nápis Vítězný a silný… zbytek nápisu chyběl. Koba netušil, komu erb patřil.

Když skončil s rychlým průzkumem okolí, začal se zajímat o své spoutané ruce. Naštěstí provaz, kterým je měl obtočené, nebyl utažený a za chvíli se z něj lehce dostane. V minulosti nasbíral trochu zkušeností a nyní je mohl pořádně využít. Ještě než se ale pustil do práce, tak zaslechl venku rámus. Potom dutou ránu a kroky. Někdo běžel k němu. Slyšel, jak nohy dopadají do mlaskavého bláta.

V tom se otevřely dveře a dovnitř vpadl špinavý Rollo. Ani se na Kobu nepodíval, jen se rychle otočil, zabouchl za sebou dveře a zatarasil je trámem, který se válel hned vedle. Potom začal couvat, až se mu podlomily nohy a dosedl na zadek. Dosunul se k židli a chytil se Kobových nohou.

Když se na něj podíval, Koba se nestačil divit. Rollův obličej byl zkřivený strachem a bílý. Ve tváři měl několik nezaschlých ran a krev měl rozmazanou po celém obličeji. Stejně tak měl zarudlé i potrhané oblečení, jenže většinu ze skvrn zakrývalo čerstvé bahno. Venku stále prší. Celé jeho tělo se klepalo a lapalo po vzduchu.

„Jsou venku,“ blekotal, „jsou venku a půjdou po nás. Snad mě neviděli.“

Koba se rychle podívat na zabarikádované dveře a potom zpět na svého přítele. Do čeho se to, sakra, právě probudil?