Skryté město - kapitola 34

Koba netušil, jak dlouhá chvíle utekla. Opuštěný a uprostřed nicoty se špatně orientoval v čase. Poslouchal praskání pochodně a neodvažoval se podívat do jámy před sebou v domnění, že najde jen zkrvavenou mrtvolu svého přítele. V duchu si říkal, jak bylo od nich hloupé se znovu rozdělit, ale bohužel to tentokrát jinak nešlo.

„Sem v pohodě!“ ozvalo se najednou a Koba děkoval Drakům. I když to v tuto chvíli znamenalo, že bude muset dolů i on. Popadl jednou rukou vak s věcmi a hodil je dolů. Zaslechl ránu a z toho si odvodil, že hloubka nebude závratná, jen pár metrů. Ale v úzkém prostoru se to bude zdát třikrát tak hlubší. Pokusil se zklidnit dýchání jak jen to bylo možné. Už měl průpravu ze svého minulého nezákonného života, takže se dokázal přinutit dýchat plynule a pomalu. Poté se zapřel nohama o vytesané otvory a s pochodní nad sebou začal sestupovat.

Bylo zajímavé sledovat, jak se otvor nad ním postupně zmenšoval a mizel ve tmě. Na zádech cítil, jak se mu o ně drolí zemina a naráží do vyčnívajících kamenů. Ani nechtěl vědět, jaké hmyzí potvory tady právě ruší. To, co ho drželo nad vodou, bylo Rollovo světlo pod ním. Díky němu věděl, že není sám a že mu zbývá už jen kousek. Měl kolem sebe místo jen na úklon hlavy a cítil, jak průrvou fičí téměř neslyšně vzduch.

Nakonec se dostal na dno a mohl se pro tuto chvíli oddechnout. Rollo ho poklepal na zádech a hodil na něj pohled, kterým se ho zeptal, zda je vše v pořádku. „Jop, nic mi není. Zatím se držim.“

Teď se konečně mohl Koba v klidu rozhlédnout, kam se dostal. Chodba byla stejně široká jako ta vrchní, ale výškou sahala tak do poloviny, proto museli oba klečet. Někdo, kdo celý tenhle podzemní systém vykopal, se jim přístup snažil znepříjemnit, seč mohl. Jinak to nedokázali pochopit – když by oni museli kopat, tak by se snažili chodby udělat pohodlné a bezpečné. Tohle? Pomalu se z těchto prostor stávala noční můra.

„Musíme pokračovat,“ drmolil Rollo a zavazoval si mezitím svůj vak k noze. Takhle bude moci pokračovat dál po kolenou s pochodní v ruce a všechny věci potáhne za sebou. Zadíval se do dáli a zkoumal, kam se tunel táhne. Kameny, které je prve obklopovaly, už zmizely. Nyní je na jejich místě nahradila hlína a kusy dřeva. Na každém metru byly z obou stran postaveny dva dřevěné podpůrné trámy, které se přichycovaly ke stropu. Ten zakrývala špínou zakrytá prkna. Podlaha zůstavala ale měkká a prašná, takže každý následující krok zdvihl mrak špíny. Co se dalo dělat, oba se museli sunout dál. Koba si hlídal odstup, aby nenarážel do vaku, který se jako had vždy každou chvíli stočil a skokem zmizel v dáli.

Nedokázali odhadnout vzdálenost, ale po čase už si představovali, že musí prolézat pod zahradou. Zatím nenarazili na žádnou křižovatku, jen sledovali směr tunelu a doufali, že na konci najdou zlatý cíl.

Draci jim zatím v práci pomáhali, ale to neznamená, že by se minulí majitelé vily nesnažili jim postup znepříjemnit. Další překážka se objevila v podobě díry uprostřed cesty. Tunel sice pokračoval dál, ale musela se nejdříve překonat půl metru dlouhá překážka. Rollo nakoukl pod sebe a zjistil, že díra je vstupem do úzké chodby, pomalu klesající kamsi pod úroveň té, ve které se právě nacházeli. Podlahu tvořily schody ve formě kamenných desek, asi dvě dlaně široké a na jednu dlaň od sebe. Rollo nepochopil, pro koho jsou podobné schody nachystány – i na trpaslíky by to bylo malé. Jenže co ho nejvíc děsilo, byla nepřístupnost nového prostoru. Díra a navazující chodba měla výšku tak akorát tak na člověka vleže. Je ale jisté, že pokud zde někdo něco schoval, tak musí jít stále níž a níž. A když už by to ostatní vzdali, tak oni musí pokračovat. Už nejde couvnout.

Koba na něj zezadu řval, co se děje, jelikož přes Rollova záda nic neviděl. Jeho přítel mu to popsal a Koba jednoznačně a vulgárně konstatoval, že nikam dál nevleze. Rollo se dlouho rozhodoval, přece jenom tohle už bylo hodně nebezpečné. Co kdyby se tam dole zasekl a nemohl se hnout. Zpátky bude muset couvat pozpátku. Ale poklad nakonec vyhrál nad všemi zápory a proto došlo na nejhoríš.

Rollo se otočil a rozvázal vak, ve kterém měl stočený provaz. Ten si poté uvázal kolem levé nohy a druhý konec dal Kobovi do ruky. „Snad to vystačí, pokud se dostanu až na konec provazu, tak křiknu, jestli budu chtít pokračovat dál bez jištění. Je to jasný? Nekoukej na mě, nebo si to ještě rozmyslim. Hlavně to pořádně drž! Kdyby se cokoliv dělo… tak to poznáš. A pak hned tahej! Jako o život.“

Ještě jeden nádech a výdech a Rollo si lehl na břicho, pochodeň hodil před sebe, a pomalu se nasoukal do zemité rakve. Jinak se to snad ani nazvat nedalo. Už v životě prolezl vším možným, ale celý tenhle podzemní úkryt u něj vedl. Cítil, jak ho ze všech stran sevřely stěny, dokonce i strop mu držel hlavu nízko a nedovedl ji zvednout. K tomu ty pitomé schody, které ho dřely do břicha. Naštěstí po chvíli našel dobrý systém, kdy hodil dopředu pochodeň a poté se zachytil rukama okraje schodů a posunul se. V tuto chvíli se ani neodvažoval přemýšlet nad tím, jak by měl v tomhle prostředí couvat. Snad ta chodba nebude příliš dlouhá.

Koba seděl na zemi a mlčel. V rukou držel provaz a sledoval, jak se kousek po kousku noří do temnoty a mizí v dálce. Pochodeň v klidu plápolala vedle něj, čas od času vlivem zdejšího nepatrného větru plameny zakolísaly, ale stále ho udržovaly v kruhu světla. Jen ten pocit černoty za jeho zády, kam právě nyní nevidí, se mu nelíbil. Cokoliv ho mohlo popadnout za ramena a odtáhnout. A i když se otočil a zamžoural, nic neviděl. Jen to lano se dál svíjelo v jeho rukách a utíkalo od něj. Hlavou se mu promítaly veškeré strašidelné příběhy, které kdy četl. A i když se je snažil z mysli vytlačit, tak tím spíš se mu z nich vybavovaly nepěkné konce.

A to bylo tak nějak ve chvíli, kdy se z díry před ním ozval křik, který se zaryl až do morku kostí. Dlouhý a táhlý, plný bolesti. A když přestal, tak následoval další a další a poté dutá rána… a ticho.