Sedmatřicátá

Zuzka dala inzerát, že hledá znalce obrazů,
přihlásila se jí ONA... (dík níž došla k úrazu).
Obrazy i její matku zná prý velmi dobře,
v téhle hře je Zuzka myš, co věří lstivé kobře.
Sešly se v kavárně, ...jak bych to řekla?
Zuzka se Rebeky poměrně lekla.
Neb ta tvář jako by z obrazů vypadla,
Zuzana na chvíli panice propadla.
Varovná kontrolka blikala v hlavě,
tu však touha zjistit pravdu umlčela hravě.
Její mozek z konfrontace s tou ženou je zmaten,
a na žádost popisuje výjevy z těch pláten:

Z: “Na prvním je jeskyně osvícená plamenem,
královna víl drží ruce nad vystouplým kamenem.
Prsty dolů vztahují se k prapodivné knize,
jako by ji chtěla chránit, působí ta vize.”

Zuzka chvíli odmlčí se, žena ticho láme:

R: "První obraz poselstvím je, které je ti známé.
Tajemství té knihy přece poznala jsi dobře,”
(zlomyslná vševědoucnost svítí v očích kobře).

Rebeka dál pokračuje ve svém projevu,
“není těžké dojít dík té knize k objevu.
Snadno zjistíš, co tě čeká,
budoucnost však mnohdy leká.
Těžší, nežli zjistit, co ti krutý osud chystá,
je zvrátit vše ve svůj prospěch, tím jsem si dost jistá.”

Zuzce v očích svitne zájem: “myslíš, že je možná změna?”

R: “Do těch tajů měla bys být lépe než já zasvěcena.
Popiš mi ten druhý obraz, copak zobrazuje?

Zuzka dumá, a po chvíli tiše komentuje:

Z: “Na tom druhém rudovláska sošku krále na prach drtí,
ve výrazu zášť i triumf, do očí se dívá Smrti.”

R: “To je příběh ženy z rodu, jehož krev mi v žilách teče,
princezna, co zemřít měla rukou kata - ranou meče.”

Nadechne se, když ten příběh o princezně načíná,
čtenáři je dobře známý, už slyšel, jak začíná…

R: “Pohádka by začínala bylo nebylo,
nebudu ti ale líčit černé na bílo.
Kdysi bylo království
a v něm, na mou věru,
tatínek král zklamán byl,
osud mu dal dceru…”

R: “Krále osobně jsem znala,
tvá matka mu sloužívala,”
Rebeka se svěří.
Zuzana jí věří.

Věř, či nevěř, můj čtenáři,
v tomhle žena pravdu dí.
Gró zamlčí, prozradit vše
příliš se jí nehodí.

R: “Co dál Zuzko na ostatních obrazech jsi odhalila?”
Z: “Žena Smrtce kosu brousí, do pláště se zabalila.”

R: “Na popravu už se chystá,
rubáš sobě bere.”
Z: “Zdá se mi to celé divné.”
R: “Co tě, holka, žere?”
Z: “Proč by smrtka měla dávat vlastní plášť své oběti?
Proč pro svůj krk kosu brousit?”

R: “To pro další oběti.”

Zuzka se na ženu zděšeně podívá,
ta se chvíli zapomněla, do dálky se zadívá.
Potom, ale přijde k sobě, pokračuje v řeči,
Zuzce se ten projev nezdá, ta žena je v křeči.
Jako by snad zastírala podstatu té věci,
pravda a lež, možnost volby máš, čtenáři, přeci.

R: “Ta žena věděla, že bude sťata,
symbolicky tedy brousí nástroj svého kata.
Vidím v tom jen zbožné přání bezbolestné smrti,
nedlouhého umírání,”
Rebeka se vrtí.

Tohle téma zdá se jí být trošku proti srsti,
Zuzce se zdá, že tajemství skrývá ještě v hrsti.
Snaží se ji přimět aby prozradila vše co ví:

Z: “kdo byla ta nešťastnice předhozená katovi?
Jakou roli v tom příběhu hraješ ty a moje matka?”

Pro Rebeku tahle lávka zdá se býti dosti vratká.
Vyhýbavě odpovídá: "dobrá, tak to vezmu zkrátka.

R: Poslední dva obrazy ti vysvětlení dají."

Z: “Zvláštní, tyhle prapodivné nejvíc se mi zdají.
Na tom čtvrtém jiná žena, klečí a div neumdlévá,
do chřtánu jí cizí ruka tekutinu prudce vlévá.

Na posledním maska mění čísi rysy k nepoznání,
odhalit to, co je skryté, její kouzlo druhým brání.”

R: “Toho jsem se obávala”, Rebeka se podřekne,
zarazí se, náhle zbledne, čehopak se zalekne?

R: “Nebudu ti kolem pusy mazat slůvka sladká,
na tom čtvrtém obraze je zkrátka tvoje matka.
Podrobena tortuře, to v souvislosti s výslechem,
když následník trůnu v zemi potýkal se s posměchem.
Podezříval tvoji matku ze spolčení s bosorkami,
něco pravdy na tom bylo, přiznejme, když jsme tu samy.

Sama přijdeš na to, čí tvář pod maskou se skrývá,
jediný krok i k setkání s tvojí matkou zbývá.
Posel špatných zpráv je vždycky dost nevděčný úkol,
sama zajdi do jeskyně, rozhlédni se vůkol.
Myslím, že pochopíš, kam cesta vede,
která tebe i tvou matku dohromady svede.”