Návštěva rodiny zavražděné Karin Ptáčkové pokračuje.
Plním druhý úkol, báseň, kterou major Jahoda zabručí pod vousy a nadporučice Lesní si následně najde na internetu, je první sloka Písně o nejbližší vině od Jana Skácela.
Lesní vyhlédne z okna do smutné zahrady, holé stromy vypadají jako pokroucené pahýly. Stará Ptáčková zhrouceně vzlyká, major Jahoda ji účastně poplácává po ruce.
U zadních dveří kouří hubená postava, Lesní se zdvihne a vyjde za ní ven.
„Je mi to líto, slečno Ptáčková.“
Oslovená se prudce potáhne z cigarety.
„Budete si o mně myslet, že jsem hnusná, když řeknu, že mně ne?“ zeptá se. Lesní mlčí. „A nejsem slečna Ptáčková,“ otočí se žena a podívá se jí zpříma do očí, „jsem paní Malá. Mám manžela a dvě děti a taky domek na opačné straně vesnice. Místo, abych se o ně starala, tak tady jako služka uklízím a vařím a přebaluju posraný zadky. Karinka, ta vzorná dceruška, zavolá jednou do týdne, aby se zeptala, jak na tom jsme. Jak na tom asi můžeme bejt? A máma jí to žere, copak Karin, taková pilná holčička, dělá v Praze kariéru, jak by mohla přijet?“
Ruka s cigaretou mávne směrem k domu.
„Dokud byl on ještě při smyslech, to sem jezdila, to ano, převádět se, jak se má, jak je na tom dobře, na co všechno si vydělala, mávat mi tím před nosem, to jí šlo, ona si nenarazila vobyčejnýho traktoristu, ona má navíc…“
Zašlápne nedopalek do sněhu, pak se zhluboka nadechne a ramena jí klesnou. Nakonec se docela tiše rozpláče.
„Nesnáším to,“ prolomí Lesní ticho v autě, když po půl hodině najedou na dálnici směr Praha.
„Na to se těžko zvyká, říkat příbuzným tyhle zprávy,“ odpoví Jahoda, „a možná by si člověk ani zvykat neměl chtít.“
„Nemyslela jsem jenom tohle,“ řekne Lesní, „ale všechny ty hnusy, co se na vás vyvalí, ty malicherný, pitomý spory, pokřivený vášně, ten smutek a malý i velký nenávisti. Všechno tohle.“
„To je ovšem naše práce, paní kolegyně,“ odtuší Jahoda, „hrabat se v tom všem. Hledat zrnko pravdy ve špíně.“
„A neztrácíte někdy, nevím, naději?“ zeptá se Lesní.
„Naději?“
„Myslím v lidi, tak nějak obecně,“ zakoktá se Lesní.
„Vy jste ještě hodně mladá,“ zabrblá Jahoda, zaboří se do sedačky a zavře oči. Než se ozve první zachrápání, zaslechne ještě Lesní, co si major šeptá. Doma si to vygooglí a přečte.
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
Stojí pak u okna, dívá se, jak sněží, a trhne sebou až v tu chvíli, kdy se setmí a pouliční lampy se jedna po druhé začnou rozsvěcovat.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Oddechník, takže v divočině
neviathiel
Oddechník, takže v divočině za Bosporem a Dardanelami neumřeli.
Odbočku do lyriky jsem
Aries
Odbočku do lyriky jsem nečekala a od Jahody už vůbec ne, zajímavý! A celá kapitola výborná a ta rodina naprosto realistická
Moc povedená kapitola. Pěkně
Aplír
Moc povedená kapitola. Pěkně vykreslená sychravost situace. Zamyšleni Lesní je tak charakteristické pro mnohé lidi a ta báseň je k tomu moc dobře vybraná.
Taková veselá rodinka. Ale je
Killman
Taková veselá rodinka. Ale je fakt, že u policie asi častěji musí hrabat v rozvrácených a nefunkčních rodinách, než v těch bezproblémových.
Po delší době jsem dočetla
Tora
Po delší době jsem dočetla (víc kapitol najednou je prostě lepší čtení :D) a klobouk dolů, ta rodina je popsána naprosto živě, drsně. Úplně tu scénu vidím a na jednu stranu se té sestře nedivím, ono to tak fakt bývá, že ten, kdo to všechno oddře, je brán jako samozřejmost, a kdo jednou za čas přiveze kafe a banány, je za boha... fakt super psané.
On ještě ke všemu cituje
Aveva
Hlásím, že jsem konečně
Lomeril
Hlásím, že jsem konečně dohnala resty a dočetla. Bohužel se nezmůžu na moc víc, než že se mi to líbí a velice oceňuji, jak poslední díly dodaly příběhu lidskou stránku a hloubku.