8. Zpovídání

Harry ani nestihl otevřít časopis, který byl klientům v čekárně k dispozici. Ze dveří vykoukl sympatický muž s vysokým čelem, ustupujícími rudohnědými vlasy a rezavou bradkou. Měl velmi inteligentní a zároveň laskavé oči. Otevřel dokořán, pozval Harryho dál a napřáhl k němu pravici.
„Eddie Carmichael.“
„Harry Potter.“
„Tak si vyberte místo, Harry.“
Harry se rozhlédl kolem dokola. Byla tam dvě měkká křesílka před krbem s širokou římsou plnou modelů automobilových veteránů, potom dlouhý semišový gauč barvy myší šedi, čtyři vcelku obyčejné dřevěné židle, taburet, čtecí ušák šoupnutý do rohu, růžový sedací pytel, spousta barevných polštářů, houpací síť a polohovatelné lůžko potažené černou kůží.
„Mně se nejvíc zamlouvá vaše kancelářská židle,“ prohlásil nakonec a čekal, jak na to doktor Carmichael zareaguje.
Ten se pobaveně usmál.
„Vynikající volba. Taky ji miluju. Ale požádám vás, abyste si vybral jiné místo, poněvadž tahle židle se při schůzkách nepoužívá.“
Harry se bez řečí posadil do ušáku.
Eddie Carmichael vzal obyčejnou židli, přistrčil ji do vzdálenosti dvou metrů od Harryho a také se usadil. Na klíně rozevřel vázaný notes a z náprsní kapsy košile vytáhl pero.
„Budu si dělat poznámky, pokud vám to nevadí.“
„Vůbec ne.“
„Do telefonu jste moc konkrétní nebyl. Máte problém popsat svou situaci slovy, nebo se v ní nevyznáte?“
„Nevyznám se v sobě a nedokážu o tom mluvit.“
„My spolu ale mluvit budeme, pokud chceme v terapii něčeho dosáhnout…“
„Já se pokusím.“
„Anebo mi můžete vysolit 50 babek za hodinu v naprostém tichu, to je samozřejmě také možnost.“
„Nevím, kde bych měl začít.“
„Povězte mi něco o sobě. Kdo jste, Harry Pottere?“
„Můj přítel by nejspíš řekl, že korunovanej vůl. A matka mého syna by mě popsala jako donebevolajícího kreténa.“
„A vy sám byste se popsal jak?“
„Jsem doktor medicíny. Primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení nemocnice St. Phoenix. Jsem muž, který tráví většinu svého času v práci. Jsem partner na hovno a otec na baterky. Nemám žádné přátele. Nemám žádné koníčky. Mám velmi kladný vztah k alkoholu a sexu.“
„Užíváte jiné návykové látky než alkohol a cigarety?“
„Ne.“
„A někdy v minulosti?“
„Ne. Můj přítel byl po těžkém zranění nohy závislý na opiátech. Denně vídám desítky lidí, kteří si ničí život drogami. Vídám i jejich mrtvoly.“
„Určitě vídáte i lidi po těžkém infarktu…“
„Ano.“
„A přesto kouříte.“
„Jak víte, že – ?“
„V náprsní kapse saka se rýsuje krabička cigaret… Co legálně dostupné stimulanty?“
„Nárazově. Kofeinové tablety, energy drinky… Pracuju na ARU, vypomáhám na pohotovosti, chodím na porady, školím mediky… To bez občasného nakopnutí prostě nedáte.“
„Zmínil jste, že máte přítele?“
„Ano. I když… No… My už spolu asi nejsme.“
„Vy to nevíte jistě?“
„Ne. Já se před měsícem přiznal k několika úletům a on od té doby nepromluvil. Sebral se, na hodinu se zamkl v koupelně, pak vyšel ven, neodpověděl na žádnou z mých tři sta sedmdesáti otázek, tak jsem se prostě sbalil a odešel. Teď bydlím v pronajatém bytě tady v Londýně.“
„Jak dlouho jste spolu byli?“
„Dvanáct let.“
Doktoru Carmichaelovi vylétlo obočí vzhůru.
„To je dost dlouhá doba, Harry. Zřejmě jste do toho vztahu hodně investoval.“
„To bezesporu.“
„Byl jste s přítelem… – jak se jmenuje?“
„Draco.“
„Byl jste s Dracem ve vztahu spokojený?“
„Já nevím.“
„Hm. Zkuste o tom chvíli přemýšlet.“

---

Sirius naposledy zkontroloval svůj odraz ve skleněné výplni dveří a stlačil kliku. V jednom ze sálů Komunitního centra v Chelsea, kde se pravidelně konala setkání Anonymních alkoholiků, to šumělo desítkami hlasů. Lidé se před začátkem skupiny bavili a sdělovali si novinky.
Zamířil boční uličkou dopředu a posadil se proti pódiu, kde doktor Abberly ladil mikrofon.
Jakmile si ho doktor všiml, okamžitě s tou činností přestal a přesunul svoji pozornost k němu.
„Siriusi! Dlouho jsme se neviděli!“
„Jo, říkal jsem si, že už to začíná bejt krapet trapný, jak se vám vyhejbám. Ale dobrá zpráva je, že si nepřihejbám.“
„To rád slyším, chlapče,“ poplácal ho doktor Abberly po zádech. „Jak se ti vede? Přes pár známých se ke mně doneslo, že jsi nastoupil zpět do St. Phoenix, na místo primáře.“
„Něco na těch klepech bude.“
„Je to náročné?“
„Ne. Je to děsná nuda. Náročný by bylo, kdybych musel papírovat, ale naštěstí mám na to sekretářku. Je to moc šikovná holka. Studovala obchodní komunikaci a do všech těch dokumentů a tabulek je úplně udělaná.“
„Takže se držíš… A pořád bez antidepresiv?“
„Pořád.“
„Nějaké substituce?“
„Kdykoli dostanu chuť na panáka, vypiju hrneček čaje. Občas už z toho kofeinu lezu po stropě. Ale mám se… fajn. Asi.“
„Asi…?“
„S kamarádem jsme dali do pořádku tu starou barabiznu na Grimmauldově náměstí. Konečně se dá tvrdit, že tam bydlím. Mám tam dokonce uklizeno. V kuchyni jsou tři odpadkový koše. Na plast, na papír a na směsák.“
„Na sklo ne?“
„Původně jsem ho pořídil, jenomže jediný sklo, který vyhazuju, je jedna sklenice od kyselých okurek za měsíc. Na to nepotřebuju koš.“
„Mám z tebe fakt obrovskou radost, Siriusi. A co vztahy? Jak jsi teď na tom?“
„Žádnej nemám.“
„Protože jsi takhle spokojený?“
„Protože jsem smolař, Rolande.“
„Každé smolné období jednou skončí,“ mrknul na něj doktor Abberly.
„Myslíte? Občas si říkám, že je chyba ve mně. Přitahujou mě nedostupný, zadaný nebo úplně rozbitý lidi. Nejsem schopnej zamilovat se do normálního člověka.“
„A jak vlastně vypadá takový normální člověk? Všichni jsme více či méně deformovaní výchovou, prostředím, kde jsme vyrostli, traumaty, která jsme prodělali, lidmi, kteří nám prošli životem. Nikdo z nás není dokonalý. A láska, pokud ze své zkušenosti mohu tvrdit, nemá žádná kritéria výběru. Prostě se objeví a je jí jedno, jestli před tebou stojí Miss Universe, brýlatá účetní s Aspergerovým syndromem nebo vyžilá striptérka.“

---

Do budovy školy dorazili s mírným zpožděním. Edwardovi trvalo hodinu, než shodil vousy, kterých se víc než dva roky nedotkl, pak se s pomocí dvou protilehlých zrcadel půl hodiny stříhal a nakonec strávil ještě další půlhodinu aplikací ultra lesklé pomády, která slibovala, že se žádný vlas nehne z určeného místa. (Když si pročítal chemické složení, byl schopen tomu slibu uvěřit a pevně doufal, že tu sračku ještě někdy dokáže smýt.) Elizabeth pro své zkrášlování zabrala druhou koupelnu, neuvěřitelné tři hodiny si narovnávala vlasy a pak nechala babičku, aby ji ostříhala na mikádo a nalíčila. Do kostýmů se převlékali ve spěchu a detaily ladili během cesty autem.
Přede dveřmi do společenského sálu se museli oba na chvíli zastavit a zklidnit srdeční rytmus.
„Proč jsou všechny školní chodby tak zatraceně dlouhé,“ zavrčel Edward a narovnával si plášť, do nějž se při běhu málem zaroloval jako do tortilly.
„No, sice jsme dorazili jako poslední, ale vypadáme absolutně úžasně, takže je to vlastně v pořádku,“ poznamenala Elizabeth a vystrčila nosánek nahoru.
Edward jí nabídl rámě, Elizabeth se do něj zavěsila a školník ve slavnostním fraku jim otevřel dveře.
Všude kolem panoval čilý ruch, na parketu řádil rej rozmanitých masek, u stolečků s občerstvením se vesele konverzovalo a nechyběla ani obrovská čokoládová fontána. Oba vpluli do proudu zábavy tak lehce, jako by neexistovalo nic přirozenějšího. Povídali si, smáli se, účastnili se společenských her, tančili a u baru si nechávali míchat sofistikované virgin koktejly. S jedním, který vypadal jako krevní konzerva, si pak Edward odešel odpočinout k pootevřeným zadním dveřím, zatímco Elizabeth vtáhly spolužačky do diskusního klubu.
„Hrabě Drákula?“
Vysoká žena v černých pouzdrových šatech, jíž dlouhé tmavé vlasy spadaly až na lopatky, si stoupla vedle něj se stopkou šampaňského. Oči měla silně nalíčené temnými stíny a na ústech krvavě rudou rtěnku. Poznal ji jen po hlasu.
„Morticia Addamsová? Nápadité. Ty vlasy jste si barvila nebo je to paruka?“
„Je to barva. Nesmývatelná. Ale vy jste se pro dnešek taky hodně obětoval. Málem bych vás bez těch vousů nepoznala.“
„Kde máte Wednesday?“
„Tlachání už ji nudilo, říkala, že půjde kouzelníkovi ukrást pár králíků na nějaké pokusy.“
„Rozkošné. Mavis právě poučuje několik svých kamarádek, jak správně ochočit netopýry.“
„Děti se dobře baví…“
„Ano…“
„A vy?“
„V rámci možností si to užívám.“
„Nepůjdeme si zatančit?“
Edward se zaposlouchal do pomalé hudby, která právě hrála, a trochu se napjal, což v kostýmu Drákuly nebylo poznat, Susanne to ale vycítila.
„Nenutím vás. Jestli nechcete –“
„Bylo by ode mě nezdvořilé odmítnout,“ pousmál se.
„Ale konec světa by to neznamenalo.“
„To snad nebude znamenat ani náš tanec. Tak pojďte.“

+++

„Byl jsem šťastný, dokud mě potřeboval… Sakra, dává to vůbec smysl?“
„Mně ano. Chcete to nějak rozvést?“
„Když jsme se poznali, byl to můj pacient. Když jsme spolu začali chodit, byl vyřízená feťácká troska trpící permanentní bolestí. Pak o tu zatracenou nohu přišel. A já se k němu nastěhoval. Staral jsem se o něj. Pomáhal jsem mu překlenout období, kdy zkoušel nejrůznější protézy, učil se znovu chodit, bojoval s bolestí bez prášků… A najednou to všechno skončilo. Doktor Barry Ryan, světová kapacita v oboru biomechaniky, pro něj vyvinul speciální protézu na míru a on začal znovu tancovat. Samozřejmě ne tak jako dřív, ale zjistil, že k učení tance to stačí. Založil vlastní studio moderního baletu, učí děti, vede juniorský baletní soubor, jezdí s nimi po akcích, jednou týdně pořádá kurzy pohybové kreativity pro lidi všech věkových kategorií – zdarma, prostě proto, že ho to baví a naplňuje… Občas se bolest připomene a v takových chvílích pomáhají masáže. Ale jinak už mě nepotřebuje.“
„Hrál jste v tom vztahu roli jakéhosi pečovatele. V přeneseném významu rodiče. Může to tak být?“
„Nejspíš ano. Draco byl nedospělý… Á, choval se jako děsnej fracek!“
„Měl jste pocit, že za něj musíte přebírat odpovědnost? Za jeho zdraví, za jeho jednání, jeho budoucnost…“
„Ano. Já jsem ostatně vždycky za někoho přebíral odpovědnost. Všichni kolem mě se mohli chovat jako pitomci, jenom já to pak musel řešit. A žehlit. Anebo si hrát na zpovědníka… Draco, moji spolužáci, můj otec…“
„Váš otec?“
„Jo, můj táta. Když jsem byl v pubertě, předváděl, v jakého vola se umí proměnit. Flámoval, vydržoval si nějaké milenky. Máma o tom věděla, ale nikdy mu nic neřekla, vypadala, že je ochotná to tolerovat. Vůbec se nehádali. Ale zraňovalo ji to. Vzpomínám si, jak jsem ji rozveseloval, přestože sám jsem neměl daleko k slzám. Tenkrát – to mi bylo patnáct – jsem se poprvé zamiloval do muže. Prostě se to stalo. Líbil se mi můj učitel tělocviku. Otec vyšiloval. Říkal, že mám na všechno ještě dost času. Ať to nejdřív vyzkouším se ženskou. Ať tomu dám šanci. Homofobní idiot.“
„Jaký je váš otec v současnosti? Přijímá vaši sexuální orientaci?“
„Buď se s tím smířil, nebo to aspoň dobře hraje. Nevím. Rozhovorům na tohle téma se oba vyhýbáme. Většinou mluvíme o práci. Nebo mých sestrách. Ptal jste se mě, jaký v současnosti je – no, řekl bych, že přiléhavé označení je konzervativní snobský sráč. A taky podpantoflák, jelikož si po rozvodu s mojí matkou vzal zpovykanou popovou hvězdičku, která ho dost vysává, a teď nemluvím jen o kreditní kartě. Vlastně je mi ho líto.“
„Jak vycházíte s matkou?“
„Dobře. Hm… Teda poslední rok je to trochu horší…“
„Kvůli vašim excesům?“
„Jo… Asi jsem ji docela nasral. Jako spoustu další lidí.“
„Zmínil jste časový údaj ,poslední rok‘. Co se změnilo, Harry? K čemu došlo před rokem?“
„Přivezli k nám pacienta z detenčního zařízení. Bartyho Crouche.“
„Bartyho Crouche mladšího? Osobního asistenta doktora Riddlea?“
„Ano. Pokusil se o sebevraždu. A naše pohotovost se ho pokusila zachránit.“
„Zemřel…“
„Ano. A já by ten, kdo na sále odmítl pomoct.“
„Proč?“
„To je otázka, kterou si od té doby kladu. Neustále přemýšlím, kde je pravda. Chtěl jsem věřit, že to není osobní. V ten okamžik. A ještě pár týdnů potom. Ujišťoval jsem sám sebe, že to bylo momentální indispozicí. Že jsem ho neintuboval, protože se mi třásly ruce a cítil jsem nevolnost. Zkrátka, že jsem nebyl schopen ten úkon provést.“
„Ale?“
„Ale čím déle nad tím uvažuju, tím chatrnější se mi ten důvod zdá. Stačilo se jen zkoncentrovat. Už jsem pracoval pod mnohem větším tlakem. Moje máma tam byla – šéfuje na urgentním příjmu. Taky byla rozhozená, muselo ji to zasáhnout stejně jako mě, nebo možná ještě víc. Přesto dělala všechno, co bylo v jejích silách, zatímco já se prostě sebral a šel do hajzlu.“
„Na co jste v tu chvíli myslel, Harry?“
„Na Severuse.“

---

„Dobré odpoledne, doktore Blacku.“
„Fuj, do prdele, vyděsil jste mě, Draco!“
„To jsem opravdu neměl v úmyslu. Jen jsem se tu zastavil položit květiny. Stejně jako vy.“
„Zatraceně, vůbec jsem neslyšel kroky.“
„Taky jste přinesl bílé růže? Nosí je všichni.“
„Měla je nejradši.“
„Mýlíte se. Největší slabost měla pro ty plané, ale chápu, že jste to nevěděl. Byl jste s ní příliš krátkou dobu.“
„Osud nám víc času nedopřál.“
„Vy si myslíte, že by s vámi zůstala? Že by kvůli vám opustila mého otce?“
„Chci tomu věřit.“
„Pak jste neuvěřitelně naivní. Anebo jste ji doopravdy miloval.“
„Hodně pro mě znamenala. Jinak bych sem nechodil.“
„Její hrob navštěvují různí lidé. Z nejrůznějších důvodů. Vás tu vidím prvně.“
„Dlouho jsem tu nebyl. Dneska je to poprvý po sedmi letech. Byl jsem –“
„Na misích, já vím. Obdivuhodné. Hlavně to, že jste pořád ještě naživu.“
„Přiznávám, párkrát už mi šlo o kejhák, ale naštěstí to vždycky dopadlo dobře… Jak se vám vede? Podle chůze bych ani nepoznal, že –“
„V tomhle směru mám zase štěstí já. Na doktory. Jde o unikátní robotickou náhradu napojenou na nervovou síť. Reaguje na moji mysl.“
„Páni, to je… fantastický. Něco málo už jsem o tom slyšel, ale…“
„A jak se daří vám? Zpátky v Londýně… V centru dění…“
„No, teď bysme se asi měli rozloučit, protože mám nutkavou potřebu odpovědět upřímně.“
„Jelikož jsem vám úplně ukradený a vy mně taky?“
„Jo, přesně. Je snadný nic nepředstírat, když před sebou máte někoho, komu jste u prdele.“
„Tak do toho. Buďte upřímný.“
„Bolí mě srdce, když tu stojím. Bolí tak moc, že skoro nemůžu dejchat. A nejen kvůli vaší matce. Pár kroků odsud leží další hroby. Marietta Edgecombeová, Charity Burbageová, Parvati Patilová… Severus.“
„Myslíte na něj často?“
„Nikdy jsem nepřestal.“

---

„Jak je na tom Sarah?“
„Terminální stadium. Metastázy v kostní dřeni. Poslední ozařování už vzdala. Díkybohu pochopila, že by si tím přivodila ještě víc utrpení.“
„Moc mě to mrzí, Edwarde. Musí to pro vás být těžké.“
„Pořád si říkám, že ne tak jako pro ni.“
„A já si myslím, že je to právě naopak. Člověk, který ví, že umírá, se mnohdy se smrtí vyrovná lépe a rychleji než jeho blízcí. Protože nic jiného nezbývá. A na zoufalství manžela, který tomu všemu musí přihlížet, se často zapomíná.“
„Připadám vám zoufalý?“
„Ačkoli to dobře maskujete, připadáte mi smutný a vyčerpaný. A taky poněkud odtažitý. Jako by vám moje blízkost byla nepříjemná.“
„Tak to určitě není, Susanne.“
„Mně je ta vaše velmi příjemná. A zcela sobecky vás u sebe hodlám držet, dokud nepřestane hrát hudba. Netančila jsem celé věky…“
„Váš partner netančí?“
„Žádného nemám. Jsem vdova. Už osm let. Manžel zemřel během humanitární mise v Gruzii.“
„To je mi líto.“
„Sofii byly tři roky. Vůbec si ho nepamatuje. A já už si nepamatuju, jaké to je mít někoho vedle sebe.“
„Osm let je dlouhá doba. Neuvažovala jste, že se znovu vdáte? Že Sofii pořídíte otce?“
„Pár pokusů jsem podnikla. Ale nakonec… nikdo nebyl dost dobrý, jestli mi rozumíte. A pak mě zcela pohltila moje práce a výsledek je, že jsem osamělá kráva, která si užívá vaši společnost, přestože vy tu moji pouze snášíte.“
„Myslím, že se soudíte zbytečně přísně. Jste –“
„Milá? Tak to vy Angličani říkáte, když chcete být zdvořilí, ne?“
„Shledáváte na zdvořilosti něco špatného?“
„Nestojím o ni.“
„A o co stojíte?“
„O vás. Konkrétně o vaši hodně nezdvořilou formu.“
„Ou, hrajete tvrdě.“
„Ale nefauluju, nebo ano?“
„Pohybujete se na hraně.“
„Je ještě brzy? Bojíte se, že byste ranil její city?“
„Sarah je machiavelistka. Ranit její city je složitý úkol vyžadující měsíce plánování. Krom toho už do mě půl roku hučí, abych si někoho našel. Její posedlost organizováním cizích životů jí nedovoluje nechat to plavat. Potřebuje mít jistotu, že neskončím jako zahořklý, frustrovaný asociál, jehož jediná starost je, aby dcera neflákala školní docházku.“
„Čili máte její požehnání. Tak v čem je problém? Nelíbím se vám?“
„Líbíte.“
„Takže vás uráží můj tah na bránu? Potřebujete mít pocit, že ženu dobýváte?“
„Ne. Popravdě řečeno mi přímočarost vyhovuje.“
„Ale?“
„Ale musím odmítnout, protože cokoli jiného by bylo nesprávné. Nejde o Sarah, jde o mě. Kdysi dávno jsem někoho pohřbil a přál si zapomenout. Teď se ten hrob začal otevírat. A já už ho nedokážu znovu zavřít. Jestli mám jít dál, musím se tomu kostlivci postavit čelem.“
„Má ten kostlivec nějaké jméno?“
„Severus.“