8. Můra

Připozdívalo se. Erika složila poslední suchou utěrku, položila ji na cíchy a zatáhla pytlík s kolíčky. Smotala prádelní šňůru a podívala se nahoru. Některá okna už svítila, ale venku na pavlači nikdo nebyl. Schovala koš za mohutný kmen kaštanu uprostřed dvora a svezla se k němu. Sem maminka nedohlédne.
Do šera zářily kaštanové květy. Erika se zasnila. Bílé svatební šaty s vlečkou, voňavá kytice v náručí. A Fredy.
Dneska na tréninku se na ni koukal určitě déle než na ostatní holky. A chválil ji, že je čím dál rychlejší. Aby nebyla, tajně běhá každé ráno ještě před školou. Usmívala se pro sebe a koukala do bělostné nádhery.
Na kmeni vedle dívčí hlavy se něco pohnulo. Ucukla. Vyskočila. Po kůře se škrabalo tmavé tělíčko.
Můra popolezla, na chvilinku se zastavila a roztáhla nádherná křídla. Svrchní sametová, se skvrnkami a vlnkami jako babiččin ušák. Spodní zářily žlutě.
Tvoreček vzlétl, přistál na nejspodnějším květu a strčil do něj sosák. Erika zapomněla na svět. Poskakovala kolem kaštanu, přidržovala si větvičky, aby lépe viděla a nemohla se nabažit křehké krásy.
„Eriko!“ V průjezdu se rozsvítilo světlo a otevřely se dveře. „Kde se loudáš?“
Dívka sebou škubla. Vyplašená můra se rozletěla za světlem v domě.
„Už jdu, mami,“ chopila se koše a zamířila domů.
„Měla jsem starost.“
„Už jsem velká,“ ošila se.
„Ne dost,“ odvrkla žena a otočila se nazpět ke schodům.
„Jé, koukej, ona je tady!“ Erika se zastavila u svítící bílé koule Podívej, jak je nádherná!“
„Prokristapána, dítě, ta přece nosí strašnou smůlu.“ Maminka zbledla.
„To je lišaj. Smrtihlav. Totenkopf!“