7. Rodinná soudržnost

„Určitě jel pro posily!“ vyprsknul Unvar, jen co Lycva převyprávěla události v tábořišti. „V noci na nás zaútočí.“
„Unvare, sklapni,“ okřikla ho Pramáti, hlava celé rodiny. Maličká stařenka vypadala, že ji silnější poryv větru zlomí vejpůl, ale rozložitý cestopěvec po její výtce sevřel rty a spokojil se s tím, že se mračil. „Lycvo, proč tomu mládenci hrozí nebezpečí?“
„To by mě taky zajímalo, ale Laivo se zrovna nezdržoval s vysvětlováním.“ Odmlčela se, střelila očima k Unvarovi, a pak se soustředila zase na Pramáti. „Pomůžeme mu, že ano?“
„Samozřejmě,“ odpověděla stařena bez váhání. „Jak nám velí Putovní zákon.“
Unvar za jejími zády zrudl jako vařený rak.
„Nemůžeme se ale zdržet dlouho,“ pokračovala Pramáti. „Za jak dlouho s ním budeme moct hýbat?“
Lycva jen nešťastně pokrčila rameny. „Zatím si ani nejsem jistá, že se dožije zítřka. Ztratil hodně krve a jestli dostane horečku… Bojuje zuby nehty, ale nemusí to stačit.“
„Jestli je jeho píseň tak silná, jak si myslím, bude to stačit. Máš tu všechno, co pro něj potřebuješ?“
„Asi ano…“
„Dobrá tedy. Unvare, několik dní tu zůstaneme, vydej pokyny. A ty, holka, utíkej za svým raněným.“
Lycva poděkovala a vydala se zpátky k rozpadlému přístřešku, kde nechala Fanreda. Pod nohama se jí pletly děti, v provizorní ohradě mečely kozy a vzduchem vonělo pečené maso, až se jí sbíhaly sliny. Její rodina čítala devatenáct dospělých a početné klubko dětí, od Saly, která se narodila v zimě, až po Dabora, který měl brzy vstoupit mezi dospělé. Všichni znali svou práci a fungovali jako jeden organismus, takže už chvíli po příchodu hořely ohně, chystaly se přístřešky a ohrada pro zvířata, nosila se voda a vařilo jídlo.
Za normálních okolností by Lycva vypomáhala, kde by bylo třeba, ale dnes měla svůj úkol. Zatímco mluvila s Pramáti, její bratr a matka už stačili postavit polootevřený stan a Fanreda do něj položit. Pak u něj zůstala jen Kirilla, její matka, zatímco bratr už vztyčoval další přístřešek.
„Jak mu je?“ zeptala se Lycva a posadila se.
„Žije,“ odvětila Kirilla lakonicky. Na velké okolky ji nikdy neužilo, ale lepší krvepěvkyně po Slienně nechodila. Lycva byla hrdá na to, že jako jediná z jejích šesti dětí tento dar zdědila.
„Zpívala jsi mu?“
„Netroufla jsem si,“ zavrtěla Kirilla hlavou. „Rány jako tahle… Nedělá jim dobře, když se v nich vrtá víc lidí, vzniká pak nesoulad v písních a nadělá víc škody než užitku. Tenhle mládenec bude žít nebo zemře podle tvojí melodie.“
Lycva ztěžka polkla. „Ale jestli dostane horečku, jestli se objeví černá krev…“
„Horečka přijde skoro určitě. Semínko černé krve v sobě buď má nebo ne, s tím my nic nenaděláme. Pomůžeme mu, co nám budou síly stačit. Všechno ostatní je na něm.“
Kirilla zvedla namočené plátýnko, ale Lycva jí ho vzala a navlhčila Fanredovi rty sama. „Cítila jsi jeho tep?“ zeptala se.
„To víš, že ano,“ přikývla Kirilla. „Je pravidelný, to je dobré znamení.“
„Nepřišlo ti na něm něco jiného? Zvláštního?“
Matka se zamračila. „Ne. Tobě ano?“
Neodpověděla, jen mu plátýnkem otřela čelo a tváře. Fanred si nepatrně povzdechl a dál bojoval s neviditelným nepřítelem.

*

Přes noc dostal horečku, přesně jak Kirilla prorokovala. Lycva se od něj ani nehnula, jen mu na čelo, ruce a nohy přikládala studené obklady a párkrát zazpívala píseň, která měla jeho tělu dodat síly, ale jinak si připadala stejně zbytečná jako kozy v ohradě.
Někdy před polednem seděla vedle něj, hlavu mezi koleny, ve zvláštním stavu mezi panikou a vyčerpáním, když se z lůžka ozvalo:
„Vodu…“
Prudce vzhlédla. Fanred na ni upíral skelné oči.
„Zdravíčko,“ nasadila naučený úsměv a sáhla po misce, kde měla připravený bylinný odvar, slazený poctivou dávkou medu.
„…tář,“ zamumlal. To, co bylo z jeho dalších slov slyšitelné, nedávalo smysl: „Co jsem… oltář… Mailo… jen kvítek…“
„Ššš,“ pohladila ho po zpocených vlasech a nadzvedla mu hlavu. „Napij se.“
Pokusil se ji odstrčit, ale nedokázal ani zvednout ruku dost vysoko, tak alespoň odvrátil obličej a dál šeptal: „Proč… Maila… hlína…“
„Jsi v bezpečí. Zranili tě, ale už jsi mezi přáteli,“ vysvětlovala Lycva. „Šššš, nic se neděje.“ Její tón ho uklidnil natolik, že jí dovolil nalít mu do úst několik hltů. „To je ono, pomalu, ještě trochu. Vidíš, dostal jsi toho do sebe víc, než bych čekala. Teď si odpočiň, uzdrav se.“
Konečně na ni dokázal zaostřit a pohled se mu trochu projasnil. „Nepřežiju… Pošli zprávu… králi…“
Raněný, který se vzdal, sám sobě podepisoval rozsudek smrti, a to nehodlala připustit. V záblesku paniky mu ukazováčkem a palcem stiskla rty k sobě. Byly vyschlé, popraskané a rozpálené jako zbytek jeho těla.
„Ať tě ani nenapadne. Chceš králi něco říct? Tak se uzdrav a řekni mu to sám, já nejsem žádný tvůj poslíček,“ okřikla ho.
„… jmenuješ?“
Ale než stihla odpovědět, oči se mu zavřely a znovu sklouznul do bezvědomí.
„Přežij a řeknu ti svoje jméno,“ slíbila mu tiše.