7. Dolů

Maud počítala a drbala se na nose.
V poslední době se občas vysílají takové dokumentární seriály, kdy někdo koupí za levno rozpadající se dům, udělá několik jednoduchých stavebních úprav a za draho ho prodá. Nebo tak něco.
Tento trend má za následek nedostatek vhodných ruin potřebujících jednoduché stavební úpravy a spoléhání se na matematickou nedostatečnost obecenstva, které, nezvyklé přemýšlet, nepostřehne, že do celkového vyúčtování nákladů a zisku není započítán náklad na práci. Pak to skončí tak, že si sami občas koupí ruinu a jsou dost nepříjemně překvapeni.
Tuhle chybu Maud neudělá; není to poprvé, co podniká podobnou věc.
Základním pravidlem je, že co můžete, si uděláte sami.
Střechu ale v jednom neopravíte, okna nevyměníte, příčky nezbouráte a koneckonců ani stůl do jiné místnosti pohodlně nepřenesete. K tomu většinou využijete tým osvědčených spolupracovníků, ideálně lokálního původu... které ona ovšem nemá.
To znamená, že bude muset platit víc.
A doufat, že odvedou dobrou práci.
Před zimou potřebuje dát dohromady střechu a spravit okna, to je základ. Až bude mrznout, může se soustředit na vnitřní práce. Kromě jedné.
Tou musí začít.
Dvakrát podtrhla výsledek. Cifra vypadala jako něco z hororu, ale pořád byla na hranici toho, co si mohla dovolit.
Snad.
Ještě jednou si pročetla kupní smlouvu. Jen se nenechat napálit...
Podepíše zítra. A pak si zajde na čaj a koláček.
Dá se do řeči s místními. Bude sama sebou, starší, usměvavá paní, plná optimismu a naděje. To by bylo, aby nezískala tip na nějaké řemeslníky!
Výhoda malých městeček je, že místní vědí, s čím počítat.
Ale než řemeslníky pustí do domu, zbývá jedna věc, jedna předběžná úprava domu.
Přece bych nechtěla, aby se mi tam navzájem povraždili...

Teplý čaj a lidské slovo ji ještě hřály v žaludku, když se její obytný vůz statečně pral s rozbitou příjezdovou cestou. Smlouva o koupi byla uložená v malém ohnivzdorném trezoru, spolu s dalšími důležitými věcmi.
Dojela až tam, kde zastavili včera, ale než vystoupila, otočila auto tak, aby bylo obráceno k městu.
Natřikrát.
Je dobré mít připravenou únikovou cestu. Kdyby něco.
K vyvrácené brance se blížila jistým krokem.
Moje.
Jste-li vlastníkem, máte určitá Práva. Práva, na která jako pouhý návštěvník nedosáhnete ani náhodou. Smlouva mohla třikrát být jen kusem papíru, neplatným do doby, dokud se neuskuteční bankovní převod (na tak nízkou částku si naštěstí hypotéku brát nemusela, to opravy, to bude jiná); šlo o princip.
Moje.
Včerejší runy byly pořád na svém místě. Pokud nic neudělá, brzy je zahladí déšť a vítr.
Ale ty byly jen dočasným řešením.
Temnota za nimi od včerejška zbytněla.
Překročila je.
Moje.
Tlak, který cítila už včera, zesílil. Nutkání, nabádání, šepot...
Moje. Já ti nepatřím. Ty patříš mě.
Usmála se.
Dobře, takže zahrada. Branku bude muset odstranit, plot strhnout. Řemeslníci budou potřebovat pohodlnou cestu k domu. A místo na parkování. Na buňku se zámezím. Kadibudku. Velký kontejner. Sklad materiálu.
Dvorek zplanýruje, na zimu.
Na jaře už bude jinak.
Sáhla do kapsy pro klíč a vydala se ke vstupním dveřím. Tlak na její mysl ještě zesílil.
Ale nebála se.
Někdy je dobré být sám. Nemusíte se bát o nikoho dalšího.

Schodiště vedlo nahoru; tam už to znala.
Jeho druhé rameno dolů. Tam to tušila.
Nosné zdi budou mít trhliny (injektáž betonu), bude tam plno nevyklizeného nepořádku, určitě plného plísně a hniloby. (Práce na dlouhé zimní večery, určitě ani hořet to nebude. Další objednaný kontejner.) Ale krysy ne. Krysy mají rozum, ty by tam přece nevlezly.
Ale něco jiného...
Dveře do sklepa byly silné, zavřené na závoru. Dřevěné zárubně byly tak nabobtnalé, že podzemní prostory dokonale zapečetily.
Ale co...
Moje!
Sekera pomůže.
Sekera je šikovný nástroj. Dá se použít jako páčidlo, na odsekávání tvrdohlavých součástek i v kombinaci s kladivem místo dláta.
Použila ji na všechny způsoby.
Zárubně to vzdaly a dveřní otvor byl rázem o něco větší. Otevřít závoru, pořádně se zapřít... se zaskřípáním se otevřely.
Ke slovu přišla olejnička a krátce na to i šroubovák. Naolejované panty neskřípají, tolik, a odšroubovaná závora za vámi nešťastnou náhodou nezapadne.
Dole bylo vlhko a tma, protože elektřina je něco, co se děje na jiné planetě.
Cvak! Bzzzzzz... Kempingová lampička.
Klik, baterka.
Vlhko tu bylo, to ano. Nejenom fyzické.
Trhliny nosných zdí nebyly přes nepořádek vidět, ale daly se předpokládat. Plíseň byla cítit ve vzduchu, který z nějakého důvodu přesto nepáchl zatuchlinou.
Další schody.
Druhý sklep?
Lampičku nechala nahoře. Baterka jí bude muset stačit.
Schody byly úzké a kamenné, což bylo s podivem, protože beton by byl levnější. Točily se doleva.
Obránci jsou nahoře.
Malou, nízkou místnost světlo baterky plně osvětlilo a odhalilo její prázdnotu. Naprostou až...
...až na zakrytou studnu uprostřed.
Tady?
Útok na její štíty byl už nesnesitelný.
Spustila je a otevřela se.