50. Zvonek

Slunce si dokazuje, že má ještě sílu. Opírá se dědovi do zad, praží mu do zátylku a razí si cestu porostem hustých vlasů mezi krůpějemi potu. Děda si vesele píská a chladí si bosé nohy v trávě.
„Psssst,“ přiloží Staník ukazovák před rty.
Děda zmlkne a potichu se přibližuje. Za ním ho po špičkách následuje Kája.

„Dědo, co je to za ptáčka?“ šeptá Staník.
„Jé, ten má krásnou barvu,“ ztiší Kája slyšitelnost obdivných slov na minimum.
„Však podle ní dostal jméno: zvonek zelený.“
„Hm, to je jasný, že je zelený, ale proč má jméno zvonek?“
„Podle toho, jak vypadá, těžko,“ uvažuje Kája. „Podle tvaru už dostal jméno zvonek zahradní.“
„To je nějaký další ptačí druh?“
„Ale ne, ty …..,“ Kája polkne nelichotivé oslovení. „To je přece kytka.“
„A jo, vlastně. Tak podle čeho má ten ptáček jméno? Že by dělal bim-bam?“ dusí Standa smích pod dlaněmi.

„Buďte tiše a poslouchejte,“ vyzve je děda.
Po chvíli se ozve ptačí zpěv.
„Teď,“ vztyčí významně prst děda.
Crrrrrr.
„A znovu, slyšíte?“
Crrrrrr.
„No jo, chvílemi to zní opravdu jako domovní zvonek.“
„Nebo spíš jako školní zvonek, ne?“ nazdvihne děda obočí.
„Ach ne, pozítří nám začíná škola,“ svěsí Staník smutně hlavu.
„Copak? Tobě se tam nechce?“
„Když já chci být s tebou. Radši bych, se proměnil v toho zvonka u tebe na zahradě, hlavně abych ti byl nablízku,“ vzdychne Staník a z očí mu stéká lítost.

„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ pousměje se děda a vezme ho kolem ramen.
„A jakou?“
„Na podzim přijedeš a budeme pouštět draka a o zimních prázdninách spolu postavíme iglú, platí?“
„Platí,“ plácnul Standa dědovi do nastavené dlaně.

Představa zimy působila, jako když se leduje rána a pomyšlení na odjezd už tolik nebolelo.