50. Nesmlouvavá čísla

Centrální zásobování je skvělá věc.
Dokud funguje.
A dokud fungují i telefony.
To poslední se právě stalo minulostí.
Plukovník MacKay s opatrně neutrálním výraze ve tváři položil hluché sluchátko.
Už se nespojí, s nikým. Kam nedosáhne rádio.
Dostupné rádiové stanice už měli ve svém vlastnictví. Teď ještě kde vzít dostatek radistů a nekrást.
Asi zavedeme jízdní posly.
Centralizovaná distribuce potravin?
Snad se nám lidi nepovraždí.
Rozhlásit informace. Informovanost zamezuje panice, aspoň té nejhorší.
Kde sehnat vyvolávače?
Obrátí se na fanoušky shinty.
Do Crianlarichu hned tak nedorazí.

V Crianlarichu jižní blokáda fungovala dobře, ba co víc; jižní blokáda fungovala skvěle!
I když, těžko říct. Po prvních pár dnech se množství nově příchozích snížilo na jednotky za den. Přistavený autobus se plnil zvolna, náklaďák na přepravu ovcí, kterému se místní pochechtávali, stál nevyužit. Zásoby z Fort Williamu nadále nepřicházely, i když by měly. Místo toho vzkaz o pěstování... brambor?
Pche.
Teda, ne že by se jim chtělo, ale něco jíst musej.
O Anglány, kteří sem dorazí a dají to do pořádku, nestojí nikdo.
I ty zastaví jižní blokáda.
Na východ vede cesta do víceméně pustiny, jezdí po ní turisti ze Stirlingu a Aberdeenu. Odjel po ní Karlík s tím chlápkem, co na něj byli ještě milí, než zjistili, co je to tohle za parchanty.
Snad Karlíkovi neublíží.
Štamgasti sedící u piva (žádný už tam není, s tím nepočítejte) a hranolků, protože ryby došly, v hospodě U rybáře mohli pozorovat zvolna se šinoucí mátohovité strašidlo směřující do středu obce. Ale nepozorovali ho, protože dílem hlasitě vyhrožovali hostinskému ohledně utajených zásob piva a dílem tiše domlouvali rybářskou výpravu, aby sakra zítra ta ryba byla. Když už nebudou hranolky, jak to tak vypadá.
Mátoha minula autobusovou zastávku, radnici i požární stanici, odbočku k hostelu ignorovala, a protože to byl už víceméně konec obce, skončila před severní barikádou.
Z té vnitřní strany.
„Áááá sakra, mátoha, mátoha!“hlasitě vyjekla dívka třímají násadu od lopaty.
Načež ji použila. Ale vlastně jen dvakrát.
Bít někoho, kdo se nijak nebrání, ba ani nereaguje, jí přišlo divné.
„Lidi, máme tu mátohy! Vevnitř! Co tam na jihu děláte?“
„Kurva co? Kurva!“
„No dovolte?“
A to byl problém.
Na jižní straně pomohly přírodní a morfologické podmínky k vytvoření použitelné blokády.
Na severu to bylo podobné.
Ale na východě? Na východě?! Křoví u silnice, semtam stromeček a placaté, placaté údolí!
Kde chtěli sázet brambory.
Tady aby vyhloubili příkop a postavili hradby.
A na to nemá místní bagr dost nafty.
Jedna vlaštovka jaro nedělá, jedna mátoha je předzvěstí dalších. Už teď se děsili. Ale ne dost.

Bagr ve Fort Augustus naftu měl. Bagristé získávali zkušenosti s kopáním masových hrobů.
První den dva člověka mrazí. Pak si zvykne. To vypadá. Přestaneš vnímat těla jako mrtvé bytosti. Stanou se z nich... strašáci do zelí. Předměty.
Jednomu stáhneš boty, jsou to drahé trekovky, skoro nové.
Pak už to děláš běžně.
Sundávat oblečení se ti ekluje. Dokud neuvidíš Harris Tweed sako.
Otupíš. Být v týmu určeném k pohřbívání je dobré. Máš přístup ke zdrojů,.
O dobrovolníky nebývá nouze. Je to dobrej džob, s rizikovým příplatkem... tedy zatím bez příplatku, ale až začnou posílat potraviny, jak se o tom mluví... kafe by se šiklo, ne?
Ne každý si zvykne.
Mladej Mitchell se opírá o lopatu a bulí jako malej kluk. Takovej chlap jako hora. Tolik práce odvedl, pomáhal vykládat mrtvé a zarovnávat drny hroby. A teď...
Zbývá zasadit poslední drn a on si... bulí.
Sakra.
Ne, já brečet nebudu, teda fakt ne. Dělám tu už pár dnů, jakoby celej život, první den jsem měl žaloudek na vodě, ale pak si prostě zvykne, někdo to udělat musí, ne?
A není to tak těžký. Samý mladý chlapi. To kdyby tam byly i ženský... nebo nedejbože děcka... ne.
Jen mladý chlapi.
A on... bulí.
Vítr odežene temné mraky a na okamžik vykoukne Slunce a ozáří zelený trávník. Z trávy vykouknou sedmikrásky.
Všude, kromě posledního hnědého kousku.
Nakonec brečí všichni.
Ale pst, nikdy se to nestalo.

Informace cestují mnoha směry.
„Nechápu to. Co je to za infekci.. za nemoc,“ krčí patolog rameny. Místní nemocnice nemá nijak skvělé vybavení, ale základy má pokryté slušně.
„Fyzicky naprosto zdraví. Dokonce by se dalo říct ve výborném stavu. Mozek... změny na mozku.“
„Jaké?“
„Potřeboval bych někoho živého, abych mohl zjistit, jaké funkce jsou vlastně ovlivněny. Jinak... těžko říct, ale vidíte tu barvu?“
Ano, lidský mozek obvykle nebývá červený.
„No a potom oči.“
„A co že je s očima?“
„Taky barva. Pravděpodobně to navzájem souvisí.“
„Fuj, dejte to pryč.“
Oči nebývají oranžové. A taky nebývají vidět jako kuličky položené na nerezovou misku.
„Jak se liší ty mátohy od agresivních se vám zjistit podařilo? Když jsme vám dovezli vzorek...“
Severní tým ochotně poskytl.
„A proč umírají? Proč sakra umírají? Zeptal bych se, jestli je to nakažlivé, ale to bychom už asi věděli.“
„Agresivní... no, těžko říct, podle pitevních výsledků se zdá, že mátohy jsou... jakési pokročilejší stádium.“
I to je dobrá zpráva. Pokud ovšem zase nezagresivnějí.
Je to ošklivé, ale asi je vysoká úmrtnost mezi mátohami spíš požehnáním.
Jednoduchá matematika.
Na severu už převezli přes jezero vlastně tisíce. Stovky pomřely. Na jihu...
„Už přijel posel z Crianlarichu?“
Tam by jich mělo být méně.
Ale stejně.
Takové množství nesvéprávných, duševně vyšinutých mátoh prostě fyzicky obstarat nedokážou.
Kdo umře, umře.