46 Kobův příběh

„Narodil jsem se daleko odtud, kde přesně nevím. Mluvilo se tam jiným jazykem. Vybavuji si hory, chladno a hodně sněhu v zimě. Lidi jsme téměř nevídali, dokud naši osadu nepřepadli černokněžníci. Mnoho našich zabili, další zajali, pobrali všechno, co považovali za cenné. Pochytali a odvlekli děti, mezi nimi i mne. Už nikdy jsem nikoho z našich neviděl, protože mě odvezli pryč a prodali. Tak jsem se dostal k bývalé paní. V podzemí svého domu věznila mnoho různých tvorů. Zvířata, pololidi, lesní bytosti… Občas někoho odvedli a už se nevrátil. Jednou došlo i na mě. Zavřeli mě do nějaké skříně společně s jakýmsi barevným ptákem s lidským obličejem. Nevím, co se dělo dál. Pamatuji si jen šílenou nekonečnou bolest a tmu. Když jsem znovu přišel k sobě, vypadal jsem takhle.“
Lada cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Těžko říct, jestli ji víc zasáhl příšerný příběh nebo lhostejně klidný tón, jakým Koba všechnu tu hrůzu vyprávěl.
Poočku pohlédla na své společníky.
Evženův rozzuřený výraz byl dokonale čitelný. Litoval, že se mu nepodařilo zabít Binkovou osobně.
Ondra vypadal, že se mu chce zvracet.
„Pokračuj,“ vypravila ze sebe Lada stísněně.
„Od té doby jsem pracoval v domě a plnil různé úkoly, které mi paní uložila.“
„Kde je ten dům?“ přerušil ho Evžen.
„Nevím,“ odtušil Koba. „Nikdy jsem nevycházel. Byl to velký dům plný bohatství. Paní s manželem často hostili mnoho čarodějů. Všichni se na pokusech na nelidských tvorech podíleli. Brzo jsem si uvědomil, že proměna mi nepřinesla jen znetvoření, ale i nové schopnosti. Zjistil jsem, že mám velkou sílu a necítím bolest. Také že se dokážu snadno učit, dokonce jsem získal trochu magického nadání. Četl jsem proto knihy a plánoval jsem pomstu. Chtěl jsem osvobodit i ostatní zajatce. Plán se ale prozradil. Paní mě nezabila, jak jsem doufal. Místo toho mě připoutala ke své hůlce.
Později nastala změna, něco se přihodilo. Vyrozuměl jsem, že spolek byl prozrazen a mnoho členů uvězněno. Moji pánové však obvinění unikli, někdo je včas varoval. Zavraždili zbývající zajatce, spálili dům, aby zakryli stopy, a mě poslali sem. Již mnoho let jsem tady. Moje práce spočívá ve střežení a krmení bubáků, aby se sami nevydali na povrch. Jen několikrát mě paní vyhledala a uložila mi jiný příkaz nebo mě povolala do města, abych splnil nějaký úkol.“
„Celou dobu jsi tu sám?“ zeptala se Lada soucitně.
„Byl tu i jeden chromý kentaur, ale ten už zemřel.“
„Kde se tu vzali bubáci? Taky její práce?“
„Domnívám se, že ano. Jsou v podstatě nezničitelní, velmi rychle se množí, stačí jim chvilička tmy. Paní s nimi někdy obchodovala, někdy je posílala nepřátelům, ale většinou tu jen byli. Z nějaké dávné poznámky jsem pochopil, že vypustit je v takovém množství ven by znamenalo prozrazení.“
„Chápu dobře, žes je krmil lidmi, co přijeli metrem?“
„Ano.“
„Bylo jich hodně?“ vydechl Evžen.
„Dost.“
Zdálo se, že není co dodat.
Lada se stísněně obrátila na Evžena: „Zapomněla jsem na něco?“
„Ježibaba,“ připomněl. „Zabili ji hůlkovým kouzlem. Udělala to Binková? A proč?“
Koba zvolna zakroutil hlavou: „O tom nic nevím. Jedna ježibaba za paní chodila tenkrát do domu. Ale nebyla otrok, dostávala za splněné úkoly peníze.“
„Možná se pohádaly kvůli odměně,“ uvažovala Lada. „Ježibaba dostala málo, protože se nechala nachytat. Třeba začala vyhrožovat nebo vydírat a Binková dostala vztek.“
„Je to možné, ale jak to přesně bylo, to už nám asi nikdo neřekne,“ mračil se Evžen.
Lada se kousala do rtů a dlouho váhala, než se odhodlala k další otázce: „Před čtyřmi lety sem přijel asi třicetiletý mládenec, obyčejný. Pamatuješ se na něj, Kobo?“
„Pohled do tváře vyděšeného člověka pro mne není příjemný. Každému jsem hned přetáhl přes hlavu pytel a nezkoumal jsem, jak vypadá. Mohu vám říci jen jedno. Nikdo bubákům neunikl. Pouze vy tři.“