45. kapitola – To není moje kouzlo

45. kapitola – To není moje kouzlo

Tu noc se probudila s pocitem, že sotva zamhouřila oči.
Že je něco drze špatně.
„Tohle není moje kouzlo,“ napadlo ji v rozespalosti a pak uchem, které vykukovalo zpod peřiny zachytila tichý zvuk. Kdo ví proč si vzpomněla na močál v lese.
A pak, když zpod peřiny vytáhla i nos, ucítila na líčku závan.
V kradmém šeru, které vykouzlila nit měsíčního světla pronikající okenicí, se vyloupl obrys dveří.
Vmžiku se posadila a napřáhla ruce před sebe.
Ale v pokoji nikdo další nebyl. Jen –
Plác – plác – čvacht.
„Co se to děje?“ Vyskočila z postele a pravou nohou došlápla do čehosi mokrého. Zatápala rukou po nočním stolku. Škapulíř od Vladka se jí smrskl pod prsty. S leknutím ho stiskla. Nic, prázdno. Ani stopa po oblázcích a bylinách. Taky byl oslizlý.
Znechuceně si otřela ruku do noční košile.
Potřebovala světlo, ale současně jí to připadalo jako pitomý nápad.
Spolehla se na to, co uměla nejlíp – kradla se vpřed.
Mazané plížení však narušila tlumeným vyjeknutím, když nakopla mokrou studenou hnusotu.
Hnusota dotčeně zaskřehotala a vyskočila ke dveřím.
„Žába?“ žasla Šárka a vzápětí žasla podruhé: „Co se mi to zpropadeně zdálo? Tohle jsem vyčarovala?“
Tmavá hrudka žabího těla zmizela ven do chodby.
Opět se rozhostilo ticho a Šárka se se zatajeným dechem přilepila vedle dveří. Na chodbě byla tma.
„Kde je stráž? Neměl by tam někdo hlídkovat?“ Co když se zlodějský princ vrátil, aby dokonči své zákeřné plány?
Nezbylo jí než zariskovat. Otevřela dveře a vykoukla opatrně do tmy. Pak znovu našlápla vlhké místo.
„Tak dobře.“ Sebrala odvahu a luskla prsty. Na jejich špičkách se jí podařilo vyloudit chabé namodralé světlo. Jakmile prsty spustila, spatřila žábu znovu. Byla obrovská.
Ropucha na ni vrhla nadutý pohled a poskočila ke dveřím Klářina pokoje.
„Tak špatně,“ opravila se Šárka a hnala se tiše za ní. Měla podezření, že ropucha nabrala na rychlosti.
Šárka ji napodobila. Přitom ji mrazilo, protože i Kláři pokoj byl otevřený.
Po stráži nikde vidu ani slechu.
Po rodičích slechu. Zpoza dveří královských komnat se neslo vzdálené pochrupování. Těžko říct, kterého z rodičů.
Šárka zachytila okraj dveří sestřina pokoje. „Ať tam není nic strašného,“ prosila v duchu síly osudu.
Vklouzla dovnitř a dveře zavrzaly. Jako kdyby jí někdo přejížděl po páteři špičkou nože. Rezavého jako panty.
Ropucha zuřivě zabírala nohama v modravém světle, jež na ni dopadalo. Za jiných okolností by to bylo možná i legrační.
Šárku však humor přešel, jakmile uviděla, kam se ropucha dere.
Další obludná žába se drala vzhůru po uvolněném prostěradle, které z postele viselo až na zem.
Další seděla Kláře na noze. Na kolenou seděly dvě další, jako by ji tiskly k matraci.
Jedna lezla sestře po stehně.
Šárka zatajila dech.
Ropucha prostěradlolezkyně se vyhoupla na postel a zamířila ke Klárčině ruce. Volného místa měla málo, protože sestřina hruď byla osázená žábami.
Šárka se vzpamatovala a doběhla k posteli. Odkopla poslední ropuchu stranou. Žáby na ni poulily oči. Co si to jako dovoluje?
Klára snad ani nedýchala. Ležela bez hnutí obsazená žabím sněmem.
„Kláro!“ zašeptala Šárka. „Vzbuď se!“
Zamžikala víčky? Nebo se jí to v tom mdlém svitu jen zdálo. Světlo dopadlo na Klářinu tvář. Šárka ji popleskala prsty. Byla studená jako žabí kůže.
Šárka se vrhla na ropuchy a začala je strhávat sestře z hrudníku.
Pak zasykla. Bolelo to. Neměla čas se dívat na své ruce. Jakmile žáby neodhodila dost daleko, začaly se cpát zpátky na místa.
„Kláro!“ Teď už skoro křičela. Sestra tam bezvládně ležela. Šárce se vybavily ulovené kachny, které ji nechali podržet po lovu. „To není moje kouzlo!“