43. kapitola: Klesání

Ráno mezi ně vtrhlo jako nezvaný host. První se probudil Harry. Jakmile si uvědomil, že během spánku přehodil přes Severuse ruku a objímá ho v pase, okamžitě sebou cuknul a odtáhl se do společensky přijatelné vzdálenosti. To Severuse probralo.
„Ta ruka byla příjemná. Nechcete ji tam vrátit?“
Harry se cítil trapně. Horší už by bylo snad jenom, kdyby mu naslintal na pyžamo.
„Jak vám je?“ odvedl pozornost od sebe, posadil se a zkontroloval telefon.
„Už mi bylo i líp,“ přiznal Snape.
Se vstáváním nijak nepospíchal. Obrátil se na záda a zůstal nehybně ležet. V hlavě mu parta permoníků bušila kladívky, nosní přepážka byla na dotyk citlivá, oči ho řezaly až k slzám a srdce mu podivně klopýtalo. Přiložil k němu dlaň. Nádech, výdech. Snažil se zachytit rytmus.
„Arytmie? Kde máte stetoskop?“
Severus ukázal na brašnu v ušáku pod oknem. Potter vyskočil z postele, vyndal z ní stetoskop a vrátil se zpátky. Ruku se sondou mu vstrčil pod tričko, položil dva centimetry vlevo od sterna a soustředěně poslouchal. Očima sledoval hodinky.
„Bradyarytmie. Dvouvteřinová sinusová zástava. Je vám na omdlení?“
„Už je to v pořádku. Potřebuju čaj.“
„Jo. Dobrý nápad. Ještě bych vám třeba mohl zvednout tlak nějakým prohlášením, ale nenapadá mě žádná jobovka, kterou jste ještě neslyšel.“
„Pottere, neměl jste už být v práci?“ přerušil ho Snape, když z nočního stolku sebral hodinky a zjistil, kolik je.
„Vzal jsem si na dnešek volno.“
„Vy jste si vzal volno?“
„Ano. Poprvé jsem zavolal, že prostě nepřijdu.“
„A jaký z toho máte pocit?“
„Jsem nervózní.“
„To jste proto, že před vámi sedím jen v trenýrkách.“
„Možná. Taky se cítím trochu provinile.“
„To je dobře. Včera jste mi málem přivodil infarkt. Co všechno vám Mike prozradil?“
„Víte, že mi musel říct všechno. Jinak bych s nástupem na kliniku nikdy nesouhlasil.“
„Minulou sobotu se neukázal. Má nějaké potíže?“
„Nedorazil, protože k nám přivezli jeho otce. Nehoda na pile. Přišel o tři prsty a přeťal si tepnu na zápěstí. Proto jsme se taky po letech potkali.“
Severus pocítil osten viny, když si vzpomněl na svou matku, teď už nejspíš odpočívající na pooperačním pokoji. Musí zavolat McGrathové z chirurgie a zeptat se na ni.
„Proč nenechal vzkaz? Díval jsem se do všech tří bezpečnostních schránek. Nikde ani lísteček.“
„Považoval za moudřejší vyčkat do příští soboty. Navíc jsem mu slíbil, že se s vámi nejpozději v pondělí uvidím a vyřídím vám jeho pozdrav.“
Harry zamířil do kuchyně a postavil vodu na čaj. Zatímco se Severus pomalu oblékal, napsal esemesku Hermioně.
2x 2 s sin 0, brad.artm. 35. SSRI + alk. Přivez Holtera.
„Takže jak si to představujete?“
Snape se mu objevil za zády. Potter rychle vypnul displej a zastrčil si telefon do kapsy.
„To mi řekněte vy. Máte nějaký plán?“
„Dostat se do experimentálního křídla protipožární chodbou, proniknout do místnosti na skladování embryí, sebrat pár vzorků a stejnou cestou zmizet. ID kartu s požadovaným vstupním oprávněním jsem získal minulý týden u Berty Jorkinsové, naší personální vedoucí. Přesněji řečeno jsem tam jednu volnou kartu ukradl a to oprávnění do ní nahrál.“
„Pěkné,“ ocenil Harry a zalil tři sáčky v jednom hrnku vroucí vodou.
„Chcete to srdce stimulovat nebo roztrhnout vejpůl?“ okomentoval jeho počínání Severus.
„Váš plán předpokládá provedení v době, kdy v tom skladu nikdo nebude a kdy je nejméně pravděpodobné, že cestou na někoho narazíte. A taky předpokládá výpadek kamerového systému.“
„Ano. Nad kamerami už jsem přemýšlel. Dalo by se k nim dostat vzdáleným přístupem přes zabezpečený server. V podstatě stejným způsobem jako jsem se dostal do databáze pokusných objektů a záznamů z jednotlivých studií. Myslím, že deset minut by mohlo stačit, aby ostraha nestihla zjistit, proč k výpadku došlo.“
„To zní nadějně.“
Harry do čaje zamíchal špetku čerstvě rozdrceného pepře a podal ho Snapeovi.
„Děkuju.“ Severus se posadil ke kuchyňskému stolu, protože se s ním na okamžik rozhoupala podlaha. „Teď uvažuju, jestli bude lepší vydat se tam v nějakém přestrojení nebo spoléhat jen na dobře zvolený čas. Co myslíte?“
„Myslím, že máte tak výrazné rysy, že ze sebe těžko uděláte někoho jiného. Můj názor. Nebo aspoň já bych vás poznal spolehlivě, i kdybyste se zmaloval jako klaun.“
„Jako klauna byste mě nepoznal, Pottere.“
„Dobře, jako klauna možná ne,“ připustil Harry a posadil se k němu s šálkem kávy, který připravil pro sebe. „S červenou bambulkou místo nosu byste byl někdo úplně jiný, uznávám. Ale klauni se obvykle po nemocnicích nepotulují, že?“
„Ne, to nepotulují. Údržbáři ovšem ano. Co kdybyste se za jednoho takového údržbáře převlékl a pod nějakou věrohodnou záminkou tam šel vy?“
„Nejsem proti. Přece jenom, můj tuctový obličej, který na Riddleově klinice nikdo pořádně nezná, je pro tenhle úkol mnohem příhodnější. Udělám to. Stačí, když mi ukážete plán budovy a řeknete, kam se mám dostat a co přesně mám odnést.“
„Víte, že pokud vás chytí, bude to děsný průšvih?“
„Vím. A proto se nenechám chytit.“

Hermiona se právě vracela z lůžkového oddělení chirurgie a za chůze odepisovala na Harryho zprávu. Myšlenky v její hlavě měly podobu závratného víru, který do sebe vtahoval velkou část vědomí a roztřásal ji zevnitř. U výtahů vrazila do Minervy McGonagallové.
„Doktorko Grangerová!“
„Promiňte, doktorko McGonagallová. Omlouvám se. Já...“
„80 % úrazů je způsobeno nepozorností.“
„To je pravda. Měla jsem koukat na cestu.“
„Kam zatraceně tak spěcháte?“
„Na kardiologii. Potřebuju tam něco vyzvednout.“
„Tak prosím,“ pustila ji Minerva před sebe do kabiny výtahu a stiskla tlačítko. Před zrcadlem si napjatě upravovala pocuchaný drdol.
„Dnes vás jmenují ředitelkou, že? Gratuluji.“
„Děkuji. Kdybych přebírala nemocnici po kterémkoliv jiném kolegovi, byla bych pochopitelně nadšenější.“
„Jsem přesvědčená, že v té funkci budete skvělá.“
„Také jsem o tom přesvědčená. Jinak bych na to nikdy nekývla. Jak se má Severus? Doufala jsem, že přijde navštívit svou matku.“
Hermiona rozpačitě přešlápla na místě. A znervózněla ještě víc, když na ni Minerva zaměřila svůj rentgenový pohled.
„Přemýšlíte, jak mi slušně vysvětlit, že to, co si o vás dvou myslím, je jen výplod mé bujné fantazie? Nemusíte se namáhat. Já už jsem na světě nějaký ten pátek. A věřte nebo ne, taky jsem prožila pár vztahů.“
„Jsme v úzkém kontaktu,“ přiznala Hermiona diplomaticky. „Co se týče jeho matky, taky jsem předpokládala, že za ní přijede, ale je velmi zaneprázdněný. O jejím stavu ho průběžně informuji.“
„Jistě. Tak ho ode mě pozdravujte a vyřiďte mu, že až se těmi miliony začne dávit, ráda ho tady zase uvidím v bílém plášti.“
Dveře výtahu se otevřely a zaskočená Hermiona by bývala ani nevystoupila, kdyby ji Minerva neupozornila, že je na kardiologii.
Došla sotva do poloviny chodby vedoucí k primariátu, když jí v kapse zapípal pager. Urgentní příjem. Polkla nadávku, zrychlila krok a do kanceláře doktora Longbottoma vpadla už po prvním zaklepání.
„Hermiono!“ zazněl pohoršeně a zamrzl při natahování kalhot. Na podlaze před ním klečela jeho manželka Alice a rozpustile se hihňala.
„Promiňte,“ vyrazila ze sebe Grangerová a otočila se zády. „Potřebuju půjčit Holtera. Jde o soukromou záležitost, pacient se nemůže dostavit osobně.“
„A proto jste ke mně vtrhla, jak kdyby někomu na chodbě praskla pumpa? Jestli nechcete, aby o tom vyšetření někdo věděl, tak si to prostě v tichosti vezměte a zítra to vraťte.“
„Provedu. Díky.“
Ani se na něj znovu neobrátila. Trhla dveřmi a byla fuč.
Do přízemí to vzala po schodišti. Cestou se jen tak tak vyhnula Filchovu mopu, přeskočila jeho úklidový vozík i louži zvratků, v rychlosti pozdravila Katii Bellovou, která tam právě řešila pacienta s očividnou otravou jídlem, a dál pospíchala na příjem.
„Vyšetřovna 3!“ zahulákal na ni Hagrid od recepčního pultu a mával obrovskou chlupatou paží. „Už jsou vevnitř!“
Hermiona smykem zabrzdila u příslušných dveří, rozrazila je a ztuhla. Zatímco Lily Potterová s Merry Snydeovou stály nad vyšetřovacím lůžkem a prováděly kardiopulmonární resuscitaci, ona šokovaně zírala na bledou tvář postaršího lorda, kterou dobře znala a kterou si pamatovala lehce ruměnou a sálavou intenzivní mužskou energií.
„Na co čekáte?“ osopila se na ni doktorka Potterová. „Přiložte ruku k dílu. Nabijte na 150!“
Grangerová přiskočila k defibrilačnímu přístroji a nastavila výboj na 150 joulů. Pak muži na lůžku přiložila k nahé hrudi dva ochranné gelové pláty.
„Merry, další miligram epinefrinu.“
Sestra Snydeová aplikovala roztok do kanyly v paži. Doktorka Potterová ustala v masáži, aby mohla Hermiona aktivovat elektrody.
„Nic. Jedeme znovu. Nabít na 200.“
„Stále fibriluje,“ zahlásila Merry po patnácti minutách a pěti pokusech přivést srdce do normálního rytmu. „Další epi?“
„Jak je to dlouho od poslední dávky?“
„3 minuty.“
„Fajn. Dáme 2 miligramy dobutaminu. Nabít na 360!“
Grangerová počkala, až Merry vstříkne do oběhu účinnou látku, a poslala do pacientova těla poslední elektrošok. Pak se všechny tři s nadějí zadívaly na monitor životních funkcí. Chaotickou křivku volně vystřídala přímka a místností se rozlehl souvislý tón oznamující nulovou srdeční aktivitu.
„Asystolie. Konec,“ odpískala to Potterová. „Smrt nastala v 10:37. Merry, zavolejte do márnice, ať si pro něj přijedou. Já to sdělím jeho sekretářce a dám dohromady papíry. Bože, to je zase den.“ Přešla k umyvadlu a strčila hlavu pod ledovou vodu.
„Počkejte!“ zastavila Hermiona Snydeovou, která už sahala po sluchátku nástěnného telefonu. „Nikam nevolejte!“ V obličeji byla bílá jako kachlíčky, které je obklopovaly, a hlas se jí chvěl potlačovanými emocemi.
Merry tázavě pohlédla na doktorku Potterovou. Ta povytáhla obočí a založila si ruce v bok.
„Co se děje?“
„Chci provést ohledání,“ vypálila Hermiona, na nic dalšího už nečekala, vrhla se ke kanyle, jež pacientovi visela z předloktí, do sterilní zkumavky nakapala antikoagulační činidlo, ke koncovému ventilu hadičky připojila stříkačku a přitáhla píst. Krev ještě tekla, ovšem velmi pomalu a neochotně. „Udělám kompletní toxikologii. Vzorky zanesu do laboratoře sama. Nechte tělo tady, dokud se nevrátím. Budu potřebovat maximálně dvacet minut.“
„Grangerová, co to do vás proboha vjelo? Posloucháte se vůbec? Na žádnou posmrtnou manipulaci s tělem nemáte právo!“
„Sir Carl už nemá žádné příbuzné, tak kdo mě za to bude popotahovat? Vy?“
„Zřejmě si neuvědomujete, že hovoříte se svojí přímou nadřízenou, tak mi dovolte, abych vám tuhle skutečnost připomněla. Merry, nechte nás o samotě.“
Jakmile za Snydeovou zaklaply dveře, Lily přistoupila těsně k Hermioně a zpříma jí pohlédla do očí.
„Co to s váma hergot je? Jsou to teprve dva měsíce, co jste obdržela licenci, a už ji házíte do banku?“
„Mám podezření, že došlo k cizímu zavinění. Musíme zajistit důkazy.“
„Pokud je to tak, jak říkáte, jediné, co musíme udělat, je kontaktovat policii. Vy nejste ani kriminální vyšetřovatel, ani pověřený patolog. To, co se chystáte podniknout, je neoprávněné nakládání s ostatky a je na to paragraf.“
„Dole v márnici je člověk, který zametá stopy a ničí důkazy, aby kryl toho, pro koho skutečně pracuje. Jestli tam to tělo skončí, už nebude co předkládat policii. Ne že by teda policie chtěla něco zkoumat, když uvážíme, kdo má u nich na starosti naši nemocnici.“
„Malloney je křivák a Pettigrewa platí Riddle, to všichni vědí,“ přikývla klidně Lily. „Co má ale sir Carl McLaggen společného s Riddlem?“
„To vám nemůžu říct,“ prohlásila Hermiona neústupně, upustila od původního záměru řádně označit zkumavku štítkem a místo toho si ji zastrčila do kapsy pláště.
„Ale no tak! Tohle je přece absurdní! Copak si myslíte, že pro něj dělám taky?! Jsem poslední člověk, který by si o rohožku té jeho slavné kliniky otřel boty.“
„Já o tom nepochybuju, doktorko Potterová. Jenomže –“
„Jenomže co?“
„Ty informace se netýkají jen mě, nýbrž i osoby, které jsem slíbila mlčenlivost.“
Lily podezřívavě mhouřila oči a na čele se jí objevila řádka hlubokých vrásek. Věděla, o kom Hermiona mluví. Nikdo jiný to ani být nemohl. Všechno do sebe logicky zapadalo a ona se jen divila, že jí to nedošlo mnohem dřív. Jako by zčistajasna procitla z příliš dlouhého spánku. Těžce se nadechla a kousla se do rtu.
„On tam nastoupil proto, aby získal důkazy o Riddleových nelegálních praktikách, mám pravdu? Dumbledore ho uvolnil bez jakýchkoli námitek, protože věřil, že se mu povede vytáhnout tu špínu na světlo.“
„Ode mě se odpovědi nedočkáte,“ odsekla Hermiona tvrdě. „A jestli vám na něm záleží, přestaňte s tou svojí pózou uražené kámošky ze střední a ozvěte se mu.“
„Aha. Takže podle něj jsem se urazila? To vám řekl?“
„Ne. Na to jsem s dovolením přišla sama a nebylo to nic těžkého. Chybíte mu. Všichni mu moc chybíte. I když by si radši vyrval jazyk, než aby to přiznal.“
Lily se smutně pousmála. Nemusela říkat vůbec nic. Hermiona z její tváře vyčetla lítost i obavu.
„Jdu hodit řeč s McLaggenovou sekretářkou. Máte svých dvacet minut. Pak ji sem pustím.“
„Děkuju, doktorko Potterová. Až to dokončím, vezmu si na zbytek dne volno.“
„To je vtip?“
„Ne. Musím zajet za jedním pacientem.“
„Pacientem? A s čímpak ten pacient stoná?“
„Potíže způsobené stresem. Zemřel mu blízký přítel.“
„Chápu. Ať je mu brzy líp. A když už tam budete, vyřiďte Harrymu, že ho tu ráno sháněl Michael Corner. Říkal, že to nechce řešit po telefonu a že se zastaví zítra.“

Byla jedna hodina po poledni, když Hermiona zaparkovala před domem číslo 13, našla v kapse klíče a dostala se dovnitř. Ze dveří Severusova bytu k ní nedoléhaly žádné zvuky. Pomyslela si, že Harry už možná odjel a Severus usnul. Tak to ovšem nebylo.
Našla je v obývacím pokoji nad rozloženou šachovnicí.
„Dobré odpoledne, pánové,“ ohlásila se a položila na kuchyňskou linku dvě papírové tašky. „Přinesla jsem oběd.“
„Bůh ti žehnej, Hermiono!“ zvolal Harry a okamžitě se k ní přihnal, aby jí pomohl s vybalováním.
Snape se jen usmál a zůstal sedět, neboť jeho krevní tlak při pokusu o přenesení váhy na nohy nasimuloval volný pád. Hermioně to neuniklo. Starostlivě se zamračila.
„Nasaď mu toho Holtera,“ zaúkolovala Harryho. „Je v mojí kabelce. Měřil jsi mu tlak?“
„Přetrvávající bradykardie, tlak 60/50. Už vypil tři hrnky čaje černého tak, že by mohl sbírat bavlnu, a spolkl jednu kofeinovou tabletu.“
„Neprobírejte mě, jako bych byl nějaký váš pacient,“ ozval se nerudně Snape. „Co to je?“
„Nepoznáte Holtera?“ ušklíbl se Potter, uchopil ho v nadloktí a připnul mu manžetu s měřícím zařízením.
„Vy jste ji pověřil, aby z nemocnice propašovala přístroj za 3 000 liber?“
„Mám souhlas primáře,“ ujistila ho Grangerová.
„Výborně. Takže Frank Longbottom už o tom ví taky? Nechtěli byste to zavolat do rádia?“
„Longbottom nic neví,“ uklidnila ho a donesla mu talíř indického kari. „Kolik jsi toho včera vypil?“
„Nevím,“ zabručel.
„Máš okno?“
„Bohužel ne. Jen jsem během konzumace nějak zapomněl počítat.“
Povzdychla si a stáhla zpět ruku, kterou ho zamýšlela pohladit po zarostlé tváři. Se zkříženýma nohama usedla na pohovku a položila si jídlo na klín.
„Jakou máš teď dávku citalopramu?“
„50 miligramů.“
Harrymu vypadla z ruky lžíce. Hermioně málem vypadly oči z důlků.
„To je dávka pro závodního koně!“
„Dobrou chuť,“ popřál oběma Severus a pustil se do své porce.
Hermiona vypadala, že se šok rozhodla zajíst. Hltala obrovská horká sousta a mezi nimi střídavě spokojeně mlaskala a rozčileně odfukovala.
„Jsi pitomec, víš to?“ prohlásila poté, co do sebe hodila poslední zrnko rýže a vylízala omáčku.
„To už mi Potter vysvětlil. Použil sice výraz idiot, nicméně sdělení jsem pochopil a s diagnózou se smířil.“
„Tak jo. Jsem ráda, že aspoň sebereflexe ti nechybí, když už jsi někam zašantročil mozek. Toho Holtera si na sobě necháš do zítřejšího poledne a večer mi ho vrátíš. Jestli na něm najdu byť jen jedinou sinusovou absenci, naložím tě do auta a odvezu na kardiologii, i kdybych tě předtím měla klepnout pánvičkou, jasné? A nemusím doufám říkat, že ty lentilky okamžitě přestaneš zobat.“
„Nejste vy dva utajení sourozenci?“
Harry se zakuckal colou a vyprskl ji na tričko.
„Tvá matka je na tom dobře,“ informovala Severuse Hermiona a s úlevou zaznamenala v jeho tváři stín provinilosti. Už se začínala obávat, že je mu to jedno. „Operace proběhla úspěšně. Na chvilku jsem se za ní zastavila a vypadá, že se zase brzy postaví na nohy.“
„O tom jsem ani na vteřinu nezapochyboval. Moje matka je typ člověka, který dopoledne přežije jadernou katastrofu jen proto, že je nepřípustné vynechat odpolední čaj s máslovými bochánky.“
Harry se zakuckal podruhé. Tentokrát mu cola vytekla nosem.
„Máte potíže s polykáním?“
„Ani v nejmenším.“
„Tohle už ubrouskem neutřete. Chcete půjčit tričko?“
„Pustíte mě do své skříně? Co když tam najdu něco, co bych neměl?“
„Myslíte woodoo panenku se svým obličejem nebo fotku, kde vás jako kojence držím na klíně?“
„Co?! Taková fotka existuje?“
„Sir Carl zemřel,“ oznámila Hermiona a ti dva se okamžitě přestali špičkovat. „Přivezla ho k nám osobní asistentka. Stěžoval si na bolest v hrudi a dechovou tíseň. Než stačili natočit EKG, zkolaboval. Pětadvacet minut komorové fibrilace.“
„Infarkt?“ nadhodil Harry.
„To nevíme. Tělo je v márnici. Bude nařízena pitva. Nepředpokládám ovšem, že by poskytla jinou odpověď než tu, kterou budou všichni ochotni akceptovat. Infarkt je jistě jedním z takových přijatelných závěrů.“
Potter zmateně zamrkal. Colu už raději odložil.
„Chceš tím snad říct, že starého McLaggena někdo zabil? A náš milý doktor Pettigrew teď do protokolu uvede přirozenou příčinu smrti, aby se v tom náhodou někdo nešťoural?“
„To je můj pohled na věc, ano.“
„Myslíš, že ho Riddle nechal odstranit?“ doptával se Snape, žaludek bolestivě stažený a hrdlo sevřené. Svůj nedojedený talíř odložil na stůl. „Proč by to dělal? Proč zrovna sir Carl?“
Hermiona měla problém vydržet jeho přímý pohled, poněvadž...
„Požádala jsem ho o pomoc.“
„Jakou pomoc?“
„Teď si uvědomuju, že to nebylo moc ohleduplné a vlastně ani chytré. Možná bych o sobě taky mohla prohlásit, že jsem pitomá nána.“
„Mluv,“ vyzval ji Severus příkře.
„Poprosila jsem ho, jestli by mohl využít svých kontaktů a dosahu svého úřadu, aby se podíval na tu Malfoyovu kliniku estetické medicíny. Trochu jsem zahrála na city, pověděla mu, že mám nepříjemný dojem z chování některých členů personálu. Naznačila jsem, že by mohlo docházet k nekorektnímu jednání ve vztahu k pacientkám.“
„Chtěla jsi říct – k sexuálnímu obtěžování.“
„Ano.“
„Tebe někdo obtěžoval, když jsi tam byla?“
„Ne. Ne tak docela. Ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Malfoy mi nabízel... To je jedno! Prostě... Chtěla jsem, aby mu někdo z ministerstva zatopil. Jenomže...“
„Jenomže co?“
„Sir Carl byl v prověřování toho podezření velmi důkladný. Poslal tam volavku. Testoval přístup ke klientkám, dodržování etického kodexu... A úplnou náhodou přišel na to, že Pansy Parkinsonová si tam před třemi lety nechala upravovat poprsí.“
Severus zaťal nehty do područek křesla.
„Využila jsi člověka, který se ti cítil být morálně zavázán, aby sis vyřídila účty s Malfoyem. Tvoje míra oportunismu mě občas děsí. Dovol mi, abych tě opravil – ty nejsi pitomá nána, ty jsi barakuda.“
„Znáte její školní přezdívku?“ podivil se naoko Potter.
„Přezdívali mi stejně,“ opáčil Snape.
„Zlobíš se?“
„Zlobím. Ale na sebe. Lituju, že jsem tě nenechal stranou toho všeho. Že jsem tě zatáhl do téhle žumpy. Neměl jsem si s tebou začínat. Zašlo to příliš daleko.“
„To nemyslíš vážně, že ne?“
„Myslím to smrtelně vážně. Jsi lékařka. Máš dělat svoji práci a žít svůj život a ne si hrát na detektiva, plést se do věcí, do kterých ti nic není, a ohrožovat nejenom sebe, ale i ostatní.“
„Ty jsi taky jenom lékař a přesto ses pasoval do role tajného agenta. Každý den lžeš, předstíráš, špehuješ a podvádíš. Je snad tohle tvoje práce? Proč to děláš?“
„Protože musím!“
„Nemusíš vůbec nic,“ řekla pohrdavě. „Musíme jenom umřít, všechno ostatní je otázka volby.“
„Podle tebe je to takhle snadné? A co jsem si měl teda vybrat? Zůstat v bezpečí St. Phoenix, dál se věnovat své rutině a přitom vědět, co ten hajzl provádí? Anebo vyrazit do pole, pokusit se ho zastavit a vědět, že když udělám chybu, skončím na dně řeky v pytli plném kamení? Rozmanitý výběr! Skutečně jednoduchá volba!“
„Přesto ses rozhodl. Nikdo tě nenutil, Severusi. Za oběti trestných činů, které jsi sám nespáchal, neneseš žádnou odpovědnost. Nemusíš je mstít, ani zachraňovat. Však od toho jsou tu přece strážci zákona, ne?“
„Myslíš, že mě to baví? Brát spravedlnost do vlastních rukou, protože je slepá a potřebuje pomoct? Já nejsem James Bond, jsem chlap, co má odpor k násilí, chce se mu zvracet při představě, že někomu vystřelí mozek z hlavy, neumí se prát a má příšerný strach!“
„Kdybys ho neměl, považovala bych tě za choromyslného.“
„Ty přece dobře víš, proč to dělám, Hermiono. Za některé Riddleovy činy nesu svůj podíl viny. Byl jsem mladý a nezdravě ambiciózní, podobně jako ty, ale tím se dá omluvit maximálně to, že jsem se k němu dostal, nikoli fakt, že jsem zůstal až do uplynutí smlouvy, prakticky celou dobu věděl o tom, co se děje, a pak prostě utekl, aniž bych se to snažil řešit. Možná jsem si namlouval, že Riddle tváří v tvář neúspěchům nakonec pochopí, že není v lidské moci obejít přírodní zákony, a toho šíleného experimentování zanechá. Ve výsledku to ovšem nebylo nic jiného než alibismus a neomluvitelná ignorace. Pansy Parkinsonová po dvaceti letech vytáhla kostlivce ze skříně a oživila všechnu tu hrůzu. Dlužím jí konec. Jí a všem ostatním, které mohly žít, kdybych tenkrát sebral odvahu proti němu zakročit.“
„Každý má své důvody,“ mínila Hermiona. „Já taky. Malfoy je odporný slizký ničema a jede v tom s Riddlem. Chci, aby šel sedět. A za nic na světě si nenechám ujít tu podívanou, jak ho soudce posílá do tepláků.“
„Podle toho, co říkáš, ti musel nabízet přinejmenším účinkování v soukromém pornovideu.“
„Bezbolestnou defloraci. Prý by se to mohlo sfouknout naráz, když už bude brát štěp z vnitřního stehna.“
Harry na ni zděšeně zíral. Jediné štěstí bylo, že zrovna nepil colu, neboť by mu pravděpodobně vycákla očima.
„Lucius bere ženy jen jako objekty, do nichž se dá proniknout,“ poznamenal Severus ponuře. „Skalpelem nebo přirozením, to závisí na potřebě, kterou aktuálně uspokojuje.“
„Ježkovy oči, proč musí být zrovna otec mého přítele takový prasák,“ postěžoval si Harry.
„Celý okruh kolem Thomase Riddlea je smečka misogyních dinosaurů, kteří nějakým záhadným nedopatřením přežili přechod do jednadvacátého století.“
„Budeš to ještě?“ ukázala Hermiona na Severusův talíř a ostýchavým úsměvem dala najevo, že by to ráda dojedla.
„Posluž si,“ mávl rukou. „Já už nemám hlad.“
„Já jo,“ zahuhlala, pusu nacpanou kuřecím masem. „Nesnesitelný.“
„Nechtěla bys nám něco říct?“ zeptal se Potter pobaveně.
„Co jako?“ zatvářila se nechápavě.
„No... Já nevím... Všude kolem mě je teď babyboom.“
Grangerová zastavila lžíci napůl cesty k ústům a loupla po něm očima.
„Ruplo ti v kouli? To si jako vážně myslíš, že bych si teď pořídila dítě?“
„Někdy nesejde na tom, co chceš nebo nechceš. Vždyť to znáš.“
„Ano. A právě proto používám kvalitní antikoncepci. Krom toho si nevzpomínám, kdy naposledy jsem měla sex.“
Potter nechtěně zabloudil pohledem ke Snapeovi a všiml si, jak nepěkně mu zrůžověly tváře. Odkašlal si a předstíral, že přemýšlí nad dalším tahem v partii, kterou rozehráli už před hodinou.
„Dáma na E5, za sedm tahů šach mat,“ poradila mu Hermiona.
Harry se soustředěně zadíval na šachovnici, vítězoslavně se usmál a posunul bílou královnu na pole E5.
„Šach.“
„Vidím,“ procedil Severus skrz zatnuté zuby. „Děkuji, drahá.“
„Promiň,“ řekla. Moc pokory v tom nezaznívalo. „Ale tohle bys stejně neuhrál.“
„Možná,“ připustil neochotně. „Nicméně ještě před deseti vteřinami jsem měl šanci.“
„Neměl, zlato. Ne s černými figurami.“