42. Útok lehké brigády

Mamie zastrčila černé závěsy hluboko do truhly. V noci bylo z ložnice vidět na hvězdy.
Hanka ležela v posteli a měla strach.
Každou chvíli někdo ze spolužáků zmizel do Londýna a už se nevrátil. Škola prořídla. Miss Stone se s dočasně evakuovanými dětmi v klidu rozloučila, popřála jim šťastnou cestu a o to víc se soustředila na ty, kdo zůstávali.
Převádět míle na yardy nedělalo Hance problémy, ale o Alfredu, Lordu Tennysonovi už nechtěla v životě nic slyšet.
Kvůli němu poprvé zažila, jak se táta zlobí na ni. A křičel opravdu hodně.
Utírala po obědě nádobí, Tim rovnal třísky na zátop a opakovali si přitom do školy báseň o hrdinství a sebeobětování britských vojáků, když se muž hřmotně zvedl od stolu. Ještě pořád mírně napadal na poraněnou nohu. Ale dveřmi práskl pořádně.
Mamie vyběhla za ním.
„Tohle doma poslouchat nebudu,“ rozčilený hlas nešlo neslyšet.
„Taky ses ji učil, i já. Nic zlého tím nemyslí.“
„Jako by se vůbec nic nezměnilo! Statečnost není neptat se, poslechnout rozkaz a poslušně padnout!“
Děti se po sobě podívaly.
„Myslíš, že hrdinové nemusí nikoho poslouchat?“
„Asi se rozhodují sami,“ zašeptal Tim.
„To sotva, když jsou to vojáci. Přece jim musí někdo velet.“
„Jenže v té básničce všichni padli.“
Táta stál mezi dveřmi. Ještě se mračil. „Válka vypadá jinak, než si myslí nějaký pisálek.“
Mamie mu položila ruku na rameno.
„Už je za námi, chválabohu.“
Obrátila se k dětem.
„Jestli máte hotovo, vrhněte se na seno, potřebuje obrátit, ať nezplesniví.“
Protáhli obličeje a šli si pro hrábě.
Timova touha po učení byla odsunuta o rok, až vychodí školu.
Jinak se nedělo nic.
Žádný dopis, kterého se holčička bála, nepřišel. Nikdo nepřejel most, aby ji s sebou odvezl do země, jejíž jazyk skoro zapomněla a kterou si ani nepamatuje.