„Stando, víš, že babička, když byla mladá, tak závodně šermovala?“
„Opravdu? To nevím.“
„Taky jsem to netušila. A babi mně ukázala základní postoj. Říká se mu střeh.“
„Ukaž mi ho, chci ho taky umět.“
„No vidíš, už ti to docela jde,“ hodnotí bráškův výkon Kája.
„Já mám nápad, budeme spolu šermovat.“
„A čím, prosím tě?“
„Uříznu pruty z bezu.“
„No tak to zkusíme.“
Kája a Standa šermují, tedy spíš mlátí klacky o sebe. Občas se některý z nich pokusí o výpad.
„Hned toho nechte! Nebo si vyšťouchnete oko,“ napomíná je děda.
“My jsme opatrní, dědo.“
„Ne, to je nebezpečná zábava,“ trvá na svém. „Ale když už máte uříznuté ty pruty, ukážu vám, jak se dají využít. Pojdťe,“ vede je děda do uličky, která je z obou stran lemovaná stromy.
„Jé, tady je plno mrňavých jablíček.“
„To jsou pláňata. Nejsou k jídlu, ale nám se budou moc hodit,“ pokyvuje děda spokojeně hlavou.
„Co s nimi chceš dělat?“
„Nu, Kájo, podej mi tvůj prut.“
Děda jeho jeden konec seřízne do špičky. Druhý, širší konec lehce zatlačí do země.
„Tak a teď mi podejte několik pláňat.“
Děda prut ohne, na špičku nabodne jablíčko. Potom jeho volný konec pustí. Prut se narovná a jablíčko vymrští.
„To je super. Já to chci taky zkusit.“
„Tak na, Kájo,“ podává ji děda prut. „A ty Staníku si seřízni špičku sám.“
Standa poslechne. Potom i on si na svůj prut nasadí jablíčko. Popojde dál a vystřelí na Káju.
„No, počkej,“ Kája ho hned napodobí.
Strhne se přestřelka. Jablíčka sviští vzduchem. Děda se směje, dokud ho jedno nezasáhne.
„Tak dost! Jdeme domů. Říká se v nejlepším přestat.“
„Dědo, ještě chvilku, prosím.“
„Žádné takové. Hezky mi podejte pruty,“ zavelí děda.
Standa mu ten svůj podává s povzdechem.
„Tak, jděte napřed, já vás doženu.“
Děti poslechnou. Děda si pruty převezme. Jeden z nich opře o kmen stromu a z druhého po dětech vystřelí. Každého zasáhne do zad. Trefu má ještě dobrou.
Staník se pohoršeně otočí.
„To jsem si z vás vystřelil,“ mne si ruce děda a dětem se zdá, že o několik let omládl.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit