41. Mraky

Mraky

Šeřilo se.
Po pavlačích přecházeli lidé, slyšela rachtat uhláky, které kdosi táhl ze sklepa. V průjezdu se rozblikalo světlo. Ještě ho nikdo nespravil.
Zelenina byla sklizená, záhonky udusané. Přibylo vínové, dost orezlé kolo, opírající zamčenou, opuštěnou zámečnickou budku. Pan Dvořák nebyl Žid. Ale byl starý. Možná normálně umřel.
Vlastně se nic moc nezměnilo.
Erika pozorovala rozsvěcující se okna jako divadelní kulisy. Už se jí to netýkalo. Byla mrtvá.
Ne docela.
Vstala, oprášila si sukni, chytila kufřík a druhou rukou sebrala ze země ztichlou můru. Opatrně ji nesla do rohu dvora. Vyhnula se hromadě starých květináčů, překročila pár motyk, hrábě a rýč. Nezavadila o konev. Odložila zavazadlo a otočila kličkou. Dřevěný rám s výpletem z pletiva známě zavrzal. Dívka zatajila dech a zašmátrala rukou uvnitř kotce.
Byla tam. Umolousaná, zaprášená Ženka.
Vytáhla ji ven, ofoukla pavučiny a zbytky sena a strčila si ji pod blůzku. Do kotce na seno opatrně položila lišaje a zavřela dvířka.
Otočila se k odchodu. Přejela pohledem mohutný strom, ozářený posledními paprsky, zvedla oči, a tam je uviděla.
Zaplnily pavlače. Nakláněly se přes zábradlí, aby si ji mohly pořádně prohlédnout. Nezřetelné proti ztemnělému nebi. Siluety obyvatel domu.
Přece mne znají od narození, pomyslela si dívka.
Zírali, nehybní a nehmotní. Začali se rozpouštět. Mizeli bez hlesu. Vánek je rozfoukával. Voli je vypili.
Erika si protřela oči.
Popadla madlo, druhou rukou si přitiskla Ženku na prsa a vyrazila ze dvora.